S vrahem o život-kapitola 2

Kapitola 2
Zůstaň


Ex nihilo (od nynějška)

Déšť smíval z pěti těl krev a hnal ji po setmělé uličce, až k zrezivělé kanalizaci. Potulná, na kost vyhublá kočka se opatrně kradla k jednomu bezduchému tělu. S ostražitostí lovce se přiblížila až ke krvácející ráně, která se nevzhledně usídlila na mužské lebce, těsně nad kořenem nosu. Kočka si spokojeně uvelebila na nezvykle nehybné hrudi a růžovým jazýčkem olizovala temně rudou krev z mrtvého obličeje.

Nepříjemný žár se vkradl Karin pod víčka. Donutil ji aby otevřela oči. To co spatřila byl bělostný strop s nezvykle bohatým lustrem. Skládal se z mnoha křišťálových hranolů a slunce mu dopomáhalo odrážet pestrobarevné duhy po místnosti.
Karin se s námahou podepřela o lokty. Celé tělo ji nehorázně bolelo, v žaludku měla zvláštní pocit nechuti. Rozhlížela se po pokoji. Byl zařízen do moderní doby.
Veškerý nábytek byl z bílého plastiku, nebylo nic co by v místnosti bylo útulné. Byly to ty typy pokojů co můžeme vidět na obálkách časopisů ,,Domov". Studené a nezabydlené.
Karin si musela zakrýt obličej dlaní, aby ji slunce ostře neprobodávalo oči. S námahou si sedla na okraj postele a složila obličej do dlaní. Pár plavých vlasů ji spadlo přes dlaně a vytvořilo tak měděnou oponu.
Usilovně se snažila vzpomenout na děj předešlého večera. Hlavou jí probleskovali jakési útržky na pět mužů a jejich hlasitý smích. Smrdutých dech jednoho z nich, hrubé doteky na jejím těle. Bolest. Tu si vybavovala velmi živě.
A náhle se její mozek vzpamatoval a vpustil do ní běh celého večera jako elektrický proud. Karin hleděla nepřítomně do země skrz dlaně. V očích se jí lesk strach. Veškeré vzpomínky se jí vrátili. Roztřesenýma rukama si vykasala své ušpiněné modré triko. Spatřila čtyři krvavé rýhy od nehtů. Celá ztuhlá nechala lem trika padnout zpět na tělo. V očích se jí zatřpytila slza, která se sklouzla po tváři.
Všechny ty hrůzné vzpomínky předešlého večera, však zastřela vzpomínka jiná. Byly to ony onyxové oči, které Karin zachránily. Ty které spatřila poprvé v autobuse, které ji nenávistně pozorovaly, a přesto zachránily.
,, Filipe mě je jasné, že ji musím dostat ze země.” Studený mužský hlas se přibližoval, k ohromným bílím dvěřím, které vedli do pokoje kde seděla Karin. Ta prudce zvedla hlavu a vyděšeně se dívala na dvěře před sebou. Zlatá klika se pohnula směrem k zemi a dveře se nepatrně pootevřeli. Karin rychle vklouzla pod deku a zavřela oči.
,, Ne spí.” oznámil opět ten tlumený hlas do telfonu. ,, Nebudu to probírat po telefonu..” rozzuřil se hlas, ale záhy byl přerušen hlasem ze sluchátka. ,, Dobře, ale zatím nic nedělej…..nevím rozhodně na to nebudu nic měnit…Filipe! Rozhodně nechci abys přijel teď….zavolám ti jasný?!…dobře..”
Muž ukončil hovor a zavřel za sebou dveře do ložnice, kde Karin předstírala spánek.
Když po delší době, neslyšela žádný zvuk otevřela oči. Musela vypadnout z tohoto domu, okamžitě. Rychle si oblékla mikinu, která ležela v rohu místnosti spolu s její kabelkou a teniskami. Co nejtišeji otevřela dveře a vklouzla do velké místnosti, zřejmě sloužící jako obývací pokoj.
Domem se linula líbezná vúně právě připravovaného jídla. Karin nečekala a tiše se plížila do chodby. Rozhlédla se, měla štěstí že dům byl sice kolosální, ale ne nepřhlednej. Když spatřila domovní dveřě v duchu zajásala.
,, Myslel jsem že se zdržíš aspoň na snídani.” ozval se za ní tlumený sametový hlas, úplně jinný než, který slyšela v ložnici. Srdce jí zběsile tlouklo, když se otáčela. Zrak jí spočinul na vysokém muži s velmi pohledným obličejem. Černé vlasy, byly ostříhané na krátko a trčeli do všech směru.
A oči tak temné, tak hluboké. Karin zamrazilo, muže obklopovalo něco tajemného, děsivého. Rozhodně nebyl řádným občanem, skrýval v sobě něco čeho byl jen málokdo schopný. Karin netušila co. Muž si ji prohlížel zkoumavým, přesto nervózním pohledem.
,,Já-ne..” vykoktala tiše Karin a odstoupila krok do zadu. Muž se ušklíbl.
,,Pojď.” řekl přesvědčivě a natáhl ke Karin ruku.

V tu chvíli se Karin nabízeli dvě možnosti. Mohla odejít, nebo mohla zůstat. V ten okamžik se její život relativně změnil. Pustila kabelku na zem a udělala dva váhavé kroky k muži. Ten svou ruku nechal padnout k tělu a vedl Karin chodbou zpět do domu.