Vlak oživlých soch

Vlak , jediné místo kde lze spatřit oživlé sochy emocí.

Možná již bylo deset hodin a obloha poněkud potměla, ale nevnímala jsem to. Seděla jsem ve vlaku jedoucího neznámo kam.

Nacházelo se tu se mnou dalších šest osob a každá úplně jiná. Seděly jak oživlé sochy plné nejasných emocí a některá socha se na mě někdy podívala. Netrvalo dlouho a zase pohled odvrátila.

Možná, že nejvíc atraktivní v tomto vagónu jsem byla právě já a možná jsem si to jen nalhávala.

Vlak se ubíral nočním světem s pravidelným kodrcáním a každá socha se při jemném zhupu mírně zachvěla.

Všimla jsem si pobledlé dívky, která zabodávala svůj pohled netečně do podlahy. Možná se dívala na svá alabastrová kolena, možná ne. Co mě však na ní upoutávalo byl její stejně bledý bujný dekolt. Její prsa se mírně chvěla, jako by na sebe upozorňovala a vybízela muže před ní aby se podíval.

Samozřejmě že muž sedící před ní se na ni díval. Vždy si po neurčitých intervalech pohladil bradku a s pohledem lovce se na dívku podíval. Jeho oči se však vždy přemístily zpět na hruď oživlé sochy. Možná že si toho dívka všimla , možná že ne.

Pootočila jsem hlavu jen mírně doprava a pohlédla jsem na mladé milence, jež se stále zahrnovali vášnivými polibky. Když jsem si všimla mužské opálené ruky, která spočívala na dívčím stehně nemohlo mi uniknout že prsteníček muže zdobí blýskavý prsten. Dvě zamilované sochy plně vyjadřovaly to, co ostatní sochy ne, emoce.

Jediná socha, která mi můj pohled opětovala byla ona extravagantní žena. Vlasy jí hrály všemi barvami a pohled měla tak skelný, že mi připomínala porcelánovou panenku. Mírně se na mě pousmála, ale já jsem jí úsměv neoplatila. Zřejmě se domnívala že se můžem seznámit. Možná že chtěla možná že ne.

Mírné napětí však prolomil nezdravý kašel postaršího muže. Usoudit, že je kuřák nebylo nijak těžké. Kapsa jeho džínsů ze vzdouvala pod tvarem cigaretové krabičky. Netečně se díval s okna. Zřejmě nad něčím uvažoval. Nad čím?

Když vlak zastavil mladý pár se zvedl jako první. Neváhala jsem a opakovala jsem pohyb po nich. Monotónní hlas počítačové ženy oznámil konečnou stanici.

Noční vzduch mi naplnil plíce a já jsem zatajila dech. Možná proto, abych se nerozkašlala možná proto, že mi byla zima. Pobledlá dívka vystoupila hned za mnou následovaná mužem s bradkou.

Moje sochy opustily muzeum a odcházely někam pryč. Stála jsem těsně u kolejí a dívala se na stále se přibližující vlak. Jeho světla mě oslepila na tolik, že jsem byla nucena sklonit hlavu.

A náhle se to stalo. Teplé dlaně se mi opřely o lopatky a tlačily mě hrubě do kolejiště. Rovnováhu jsem okamžitě ztratila a padala na chladné koleje.

Vlak se vynořil v plné rychlosti přímo proti mě. Neměla jsem šanci se mu vyhnout.

A pak do mě narazil. Drtil moje tělo v těžkém železe a já ani nevykřikla. Mé nohy zmizely a nahradily je krvavé pahýly uříznuté nad koleny. Má hlava byla rozmačkána jako křehké vajíčko, které někdo drze rozmáčkl. Porcelánová dívka běžela ke kolejišti s jasným výkřikem v očích : ,, Mohly jsme být kamarádky ."

Zamilovaný pár se na mě také s úlekem díval, dokonce i muž s bradkou nepozoroval bledou dívku, ale mě.

Všichni se na mě zděšeně dívali, křičeli a plakali. Plakali pro mrtvou dívku, kterou neznali , kterou pouze vnímali jako oživlou sochu ze skrytými emocemi.