Ze soutěže "Příběh z Vlámského obrazu"
12.09.2010 6 1191(12) 0 |
Protáhnu si nohy, nasadím brýle a rukou si prohrábnu šedivý plnovous. Je čas pustit se do práce. V alchymistické laboratoři bublá a vaří se přehršel pestrobarevných elixírů. Některé pouze škytají a lehce poprskávají, zatímco jiné se hlásí o slovo důrazněji. Ze všech ovšem stoupá k začazenému kamennému stropu čpavý dým vytvářející fantaskní magické obrazce.
Otevřu Alchymistickou rukověť a zahloubám se do kreseb pentagramů a jiných ornamentů symbolizujících jednotlivé přísady. Ha! Elixír mládí! Ostatně proč ne? Kopička nastrouhaného kořenu mandragory a hrst chlupů mantikóry. Jak to uděláme? Vždyť sir Wright si objednal rovnou dvě dávky.
Vyřeším to jako obvykle – trocha křenu a srst toulavého psa plně postačí. Nikdo stejnak nepozná rozdíl.
„Hola, pacholku! Oškubej toho psa odvedle a postarej se o dostatek křenu!“ hulákám, „a ne, ať ti to zase trvá celej zpropadenej boží den!“
Poslední dobou tu prakticky nic nedělám. Vycvičil jsem si za sebe plnohodnotnou náhradu v podobě pomocníka. Vařit drijáky pro poblázněné šlechtice koneckonců není žádná věda. Trocha lučního kvítí tady, malinko hnoje tam a každý věří v ozdravnou sílu. Ostatně už dávno mě přestalo bavit alchymistické řemeslo.
***
Ještě dnes si živě pamatuji, jak vypadala ta malá továrna na neduhy, kde jsem se zaučoval. Plíseň si tvořila na stěnách cestičky, polovina zkumavek byla rozbitá a uprostřed místnosti se krčil jeden bídný kotlík, naplněný bůh ví čím. Vetchá postava mého mistra se nakláněla nad kotlíkem a pod vousy si mumlala nesrozumitelné magické formule.
Nemůžu ani popsat, jaký pocit důležitosti mě naplnil, když jsem poprvé vstoupl do mistrovy laboratoře. Vždyť jsem mohl asistovat géniovi ve svém oboru. S respektem jsem se přiblížil k shrbené postavě a odkašlal si.
„Co tady sakra chceš?!“ vyštěkl na mě, „nejsem žádná zatracená chůva!“ dodal, když si mě pořádně prohlédl.
„Ale… pane, já se přišel učit řemeslu,“ odvětil jsem a zamával s cechovním lejstrem, které mě opravňovalo k nástupu do stavu učňovského.
Nemusel jsem mistra dlouho přemlouvat, aby mi předal jednodušší práce. Po několika měsících mě již dokonce i nechal roznášet lektvary po jeho stálých zákaznících a to byl ten moment, kdy se stala osudná událost.
Nacucané černé mraky zdůrazňovaly pošmournou náladu toho dne. V ulicích se vznášel pach nevlídnosti smíchaný s trochou mlhy. Prováděl jsem donášky do domu, tak jako každý den, když jsem jí uviděl. V té ulici za velkým náměstím, v patře starého domu se otevřelo okno a já viděl tu nejkrásnější tvář našeho věku.
Zapomněl jsem pro tu chvíli na povinnosti dne a možná trochu nesmyslně jsem zaražený a zcela ovládnutý stál a obdivoval nádherné andělské světlo, ze kterého musela být jistě stvořena. A říkám vám, ona si mě taky všimla. Oplatila mi můj úžas hřejivým pohledem a pak mrkla, jakoby se mnou laškovala.
V tom se ze tmy místnosti za oknem, jako pařát dravého ptáka, vysunula ruka, sevřela dychtivě rameno dívenky a strhla ji zpět! Vykřikl jsem úlekem, rozběhl se k domovním dveřím a zuřivě do nich bušil. Ale nikdy jsem se nedočkal odpovědi.
Každou volnou chviličku jsem trávil bloumáním po jejím sousedství, ale už ani jednou nevyhlédla z okna, ani jednou neoblažila skleslou ulici svou krásou a ani jednou se na mě neusmála.
Po několika měsících zbytečného fantazírování jsem se smířil se skutečností, že ji již nikdy neuvidím. A právě v tuto chvíli, jak už to v životě bývá, mi pomohla slečna štěstěna. Jaké bylo mé překvapení, když jsem s novým balíčkem stanul před domem, jehož každý detail jsem už dávno bezpečně znal.
Zaklepal jsem na dveře, ale odpovědí mi bylo jen dubové ticho. Zkusil jsem to znovu, ale se stejným výsledkem.
„Haló! Mám tu donášku od pana Crowleyho!“ zavolal jsem.
„Počkejte, zeptám se sira, zda takovou zásilku očekává,“ odpověděl mi přiškrcený hlas zpoza dveří.
Po chvilce čekání se dveře se strašidelným skřípěním rozevřely a odhalily mi výhled na temnou chodbu, vysoké koberce a robustní nábytek. To vše umocňovalo dusnou atmosféru tohoto místa.
„Pán není doma, ale lady říká, že mám zásilku převzít. Ráčil byste mi ji tedy odevzdat? Peníze za ni jsou zde.“
V tu chvíli mi došlo, co musím udělat. Tohle je moje jediná šance spatřit znovu tu nebeskou krásku. Musel jsem jednat!
„Počkejte. Bylo mi nakázáno předat balíček pouze do rukou pána nebo paní domu. Obávám se, že mě budete muset uvést.“
Ke konci jsem se lehce zakoktal, neboť jsem nikdy nebyl zvyklý lhát.
Lokaj si mě přeměřil nedůvěřivým pohledem, jako když uvažuješ, kolik pohodíš žebrákovi a pak konečně odvětil: „Dobrá, chviličku strpení, prosím.“
Po chvíli si pro mě opět přišel a odvedl do pokoje vyloženého červenými tapetami. V ušáku tam seděla Ona! Krásně vlnité vlasy jí ladně splývaly po tyrkysových šatech. Prve jsem si ani nevšiml, jak je vlastně mladá. Její téměř dětské rysy však pouze podtrhávaly její bytostné kouzlo. Pousmál jsem se a přistoupil blíže.
„M-mám tu pro Vás balíček,“ zakoktal jsem se a s rudými tvářemi upíral pohled do země.
„Ale no tak. Nestyď se a pojď blíž,“ řekla Ona a odhrnula si kadeř k spánku.
Tváře mi zčervenaly a hlasem, který nabýval na jistotě, jsem začal: „Pojď, utečeme spolu. Každý den jsem tě hledal v okně a věděl, že cítíš ke mně to samé co já k tobě. Miluji tě!“ rezonoval už místností můj výkřik.
Sklopila hlavu a místnost opět vyplnilo ticho, které zastoupilo všechna slova. Svět před očima mi zčernal a už chtěl jen pryč! Následující hodiny se v mé paměti promíchaly a zůstaly mi jen pouhé útržky vzpomínek. Rychlé kroky rezonující ulicí, pach na stěnách, tělo odplouvající loďky…
***
Ze vzpomínek mě vyruší útrpný štěkot škubaného psa. Podívám se na své chemikáliemi potřísněné ruce a povzdechnu si. Jedna mladická nerozvážnost naprosto zničila můj život. Jeden citový otřes roztříštil křehkou duši nevinného mladíka a přeměnil ji na cynickou baňku plnou cyankáli.
To jediné, co mi zbylo, je práce. Práce, která mě již dávno nenaplňuje. Práce, při které šidím všechny ostatní a vlastně nejvíc sám sebe.
Otevřu Alchymistickou rukověť a zahloubám se do kreseb pentagramů a jiných ornamentů symbolizujících jednotlivé přísady. Ha! Elixír mládí! Ostatně proč ne? Kopička nastrouhaného kořenu mandragory a hrst chlupů mantikóry. Jak to uděláme? Vždyť sir Wright si objednal rovnou dvě dávky.
Vyřeším to jako obvykle – trocha křenu a srst toulavého psa plně postačí. Nikdo stejnak nepozná rozdíl.
„Hola, pacholku! Oškubej toho psa odvedle a postarej se o dostatek křenu!“ hulákám, „a ne, ať ti to zase trvá celej zpropadenej boží den!“
Poslední dobou tu prakticky nic nedělám. Vycvičil jsem si za sebe plnohodnotnou náhradu v podobě pomocníka. Vařit drijáky pro poblázněné šlechtice koneckonců není žádná věda. Trocha lučního kvítí tady, malinko hnoje tam a každý věří v ozdravnou sílu. Ostatně už dávno mě přestalo bavit alchymistické řemeslo.
***
Ještě dnes si živě pamatuji, jak vypadala ta malá továrna na neduhy, kde jsem se zaučoval. Plíseň si tvořila na stěnách cestičky, polovina zkumavek byla rozbitá a uprostřed místnosti se krčil jeden bídný kotlík, naplněný bůh ví čím. Vetchá postava mého mistra se nakláněla nad kotlíkem a pod vousy si mumlala nesrozumitelné magické formule.
Nemůžu ani popsat, jaký pocit důležitosti mě naplnil, když jsem poprvé vstoupl do mistrovy laboratoře. Vždyť jsem mohl asistovat géniovi ve svém oboru. S respektem jsem se přiblížil k shrbené postavě a odkašlal si.
„Co tady sakra chceš?!“ vyštěkl na mě, „nejsem žádná zatracená chůva!“ dodal, když si mě pořádně prohlédl.
„Ale… pane, já se přišel učit řemeslu,“ odvětil jsem a zamával s cechovním lejstrem, které mě opravňovalo k nástupu do stavu učňovského.
Nemusel jsem mistra dlouho přemlouvat, aby mi předal jednodušší práce. Po několika měsících mě již dokonce i nechal roznášet lektvary po jeho stálých zákaznících a to byl ten moment, kdy se stala osudná událost.
Nacucané černé mraky zdůrazňovaly pošmournou náladu toho dne. V ulicích se vznášel pach nevlídnosti smíchaný s trochou mlhy. Prováděl jsem donášky do domu, tak jako každý den, když jsem jí uviděl. V té ulici za velkým náměstím, v patře starého domu se otevřelo okno a já viděl tu nejkrásnější tvář našeho věku.
Zapomněl jsem pro tu chvíli na povinnosti dne a možná trochu nesmyslně jsem zaražený a zcela ovládnutý stál a obdivoval nádherné andělské světlo, ze kterého musela být jistě stvořena. A říkám vám, ona si mě taky všimla. Oplatila mi můj úžas hřejivým pohledem a pak mrkla, jakoby se mnou laškovala.
V tom se ze tmy místnosti za oknem, jako pařát dravého ptáka, vysunula ruka, sevřela dychtivě rameno dívenky a strhla ji zpět! Vykřikl jsem úlekem, rozběhl se k domovním dveřím a zuřivě do nich bušil. Ale nikdy jsem se nedočkal odpovědi.
Každou volnou chviličku jsem trávil bloumáním po jejím sousedství, ale už ani jednou nevyhlédla z okna, ani jednou neoblažila skleslou ulici svou krásou a ani jednou se na mě neusmála.
Po několika měsících zbytečného fantazírování jsem se smířil se skutečností, že ji již nikdy neuvidím. A právě v tuto chvíli, jak už to v životě bývá, mi pomohla slečna štěstěna. Jaké bylo mé překvapení, když jsem s novým balíčkem stanul před domem, jehož každý detail jsem už dávno bezpečně znal.
Zaklepal jsem na dveře, ale odpovědí mi bylo jen dubové ticho. Zkusil jsem to znovu, ale se stejným výsledkem.
„Haló! Mám tu donášku od pana Crowleyho!“ zavolal jsem.
„Počkejte, zeptám se sira, zda takovou zásilku očekává,“ odpověděl mi přiškrcený hlas zpoza dveří.
Po chvilce čekání se dveře se strašidelným skřípěním rozevřely a odhalily mi výhled na temnou chodbu, vysoké koberce a robustní nábytek. To vše umocňovalo dusnou atmosféru tohoto místa.
„Pán není doma, ale lady říká, že mám zásilku převzít. Ráčil byste mi ji tedy odevzdat? Peníze za ni jsou zde.“
V tu chvíli mi došlo, co musím udělat. Tohle je moje jediná šance spatřit znovu tu nebeskou krásku. Musel jsem jednat!
„Počkejte. Bylo mi nakázáno předat balíček pouze do rukou pána nebo paní domu. Obávám se, že mě budete muset uvést.“
Ke konci jsem se lehce zakoktal, neboť jsem nikdy nebyl zvyklý lhát.
Lokaj si mě přeměřil nedůvěřivým pohledem, jako když uvažuješ, kolik pohodíš žebrákovi a pak konečně odvětil: „Dobrá, chviličku strpení, prosím.“
Po chvíli si pro mě opět přišel a odvedl do pokoje vyloženého červenými tapetami. V ušáku tam seděla Ona! Krásně vlnité vlasy jí ladně splývaly po tyrkysových šatech. Prve jsem si ani nevšiml, jak je vlastně mladá. Její téměř dětské rysy však pouze podtrhávaly její bytostné kouzlo. Pousmál jsem se a přistoupil blíže.
„M-mám tu pro Vás balíček,“ zakoktal jsem se a s rudými tvářemi upíral pohled do země.
„Ale no tak. Nestyď se a pojď blíž,“ řekla Ona a odhrnula si kadeř k spánku.
Tváře mi zčervenaly a hlasem, který nabýval na jistotě, jsem začal: „Pojď, utečeme spolu. Každý den jsem tě hledal v okně a věděl, že cítíš ke mně to samé co já k tobě. Miluji tě!“ rezonoval už místností můj výkřik.
Sklopila hlavu a místnost opět vyplnilo ticho, které zastoupilo všechna slova. Svět před očima mi zčernal a už chtěl jen pryč! Následující hodiny se v mé paměti promíchaly a zůstaly mi jen pouhé útržky vzpomínek. Rychlé kroky rezonující ulicí, pach na stěnách, tělo odplouvající loďky…
***
Ze vzpomínek mě vyruší útrpný štěkot škubaného psa. Podívám se na své chemikáliemi potřísněné ruce a povzdechnu si. Jedna mladická nerozvážnost naprosto zničila můj život. Jeden citový otřes roztříštil křehkou duši nevinného mladíka a přeměnil ji na cynickou baňku plnou cyankáli.
To jediné, co mi zbylo, je práce. Práce, která mě již dávno nenaplňuje. Práce, při které šidím všechny ostatní a vlastně nejvíc sám sebe.
23.09.2010 - 08:20
derry tó vystihla přesně. I mně tam chybí nějaká zápletka, děj, napětí, prostě to, co čtenáře zaujme sotva začne číst. Tak snad příště.
13.09.2010 - 16:24
derry: Děkuju za názor a příště snad se mi povede atmosféra vystihnout lépe (snad tam přece jen nějaká byla ne? ;)) a dílo lépe vypointuju. A jestli díla, která jsou pro tvoje oči, budou případně obsahovat i moji další tvorbu, tak se těším na naše další literární setkání ;)
12.09.2010 - 22:49
Četl, četl. A pár dalších knížek od něj. Je to dobrej autor :) a asi bych nenapsal věc se stejným jménem na stejný téma ;)
12.09.2010 - 22:25
dobrý, četl si alchymistu od coelha? je to teda o úplně něčem jinym, ale název jste s dali stejnej
12.09.2010 - 20:43
Je to strašně předvídatelné, chybí mi nějaká zápletka (a ta "nešťastná láska" to fakt není) a ono to vlastně ani nemá atmosféru. Vím, že není snadné psát na zadané téma, ale ten obraz vyloženě sváděl k něčemu magickému, jen lehce poodhalenému (kluk nahoře v šachtě?), napůl řečenému apod.
Mám oči pro jiné, další, lepší.
Mám oči pro jiné, další, lepší.
12.09.2010 - 18:53
Jen pro zajímavost přikládám obrázek, na motiv kterého se to mělo psát.
http://2.bp.blogspot.com/_WsE6M_RjBIY/TGD4VVA2xYI/AAAAAAAAbuQ/os
aBvu94R30/s1600/The+Alchemist+c+1645+David+Teniers.jpg
http://2.bp.blogspot.com/_WsE6M_RjBIY/TGD4VVA2xYI/AAAAAAAAbuQ/os
aBvu94R30/s1600/The+Alchemist+c+1645+David+Teniers.jpg
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Alchymista : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Není všechno zlato, co se třpytívá
Předchozí dílo autora : Uvnitř
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
Martin Patřičný řekl o (ne)známá_firma :Před pár lety literatura přežila i svůj šílený nadbytek, těch, kdo píší, začalo být víc, než těch kdo čtou…ale – došlo k něčemu jinému: Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale njestalo se to. Co se stalo doopravdy? Proměna je v tom, že vyhrály ženy. A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše. Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu. Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem. Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“. Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni. Proměna literatury začíná. Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?