Uvnitř

Skrz protrhané černé mraky
třpytí se diamanty zašlé s časem.
Jeden náhlý výkřik straky
stává se bezděčně i mým hlasem.

V tiché společnosti větru
chytám do dlaní jeho vlahý dech.
Jak skvrny na srsti setrů
rozlit je po zemi spálený mech.

Zčernalé pahýly stromů
mrtvé a hnijící v zemi
označí cestu mi domů,
kam půjdu sám mezi všemi.

Však až i květy zahynou,
jež vždy černá kryje,
zůstanu s mojí krajinou,
co jen ve mně žije.