můj hollywood

Najednou se všechno rozpustilo v tom kafi, co tak beznadějně miluju. Jako mávnutím proutku můj vzdušný zámek nevydržel to pnutí, co tu už nějakou dobu bylo. Vzhledem k tomu, že se otřásl s každým bouchnutím mého srdce, teď z něho zbyla jen jeho nejmenší věžička. V té jsem byla schovaná jenom já - tak zranitelná. Nic pode mnou, nic nade mnou. Jen vzduch, příliš mnoho vzduchu, co jsem nedokázala udýchat. Chtěla jsem, ale nešlo to. Jeho oči mě litovaly. Znala jsem ten pohled plný bolesti z toho, že mi šíleným způsobem ubližuje. Znala jsem skoro všechny jeho pohledy. Znala jsem jeho. Nebo jsem si to aspoň myslela. Jak naivní jsou někdy naše jistoty. Jak lehce se dají zbourat a sfouknout. Moje neotřesitelná pozice šťastné a zadané holky byla ohrožená. Bez vzdušného zámku by přece ani nedávala smysl. Naposledy jsem plakala, když jsme se dávali dohromady. Teď pláču, protože vím, že tohle cosi, co mezi námi bylo, už nezachráním. Najednou mi v hlavě vyšlehla slova, co mi nedávno říkala babička. "Láska je jako zemětřesení, když tu je, zem se chvěje, máš strach o svůj život, ale víš, že to přejde...většinou..."
Já jsem přežila. Nohy se mi sice ještě trochu třepaly a taky v hlavě jsem neměla zrovna pevnou půdu pod nohama. Někdy se nevyhnutelně otevřely hráze všech emocí a já se musela vybrečet z podoby. Prý je to normální. Vždyť já vím, že je to normální.
Přežila jsem i následné probouzení a zmrtvýchvstání. Chodila jsem ven s kamarádkama. Pily jsme, hodně jsme pily. A já se často musela vyzvracet z podoby. Prý je to normální. Ano, už vím, že to normální je. Jen nevím, proč ta rána musí být tak děsivá. Tak depresivní a plné morální kocoviny, co mi stékala po krku až k patám. Stávala jsem se samotnou kocovinou.
A ta přešla k období, kdy se ze všech těch nálastí na bolest stala droga. Hojila jsem se na divokosti, spontánnosti a nebezpečí, co mi život nabízel. Tempo a všechny sytě křiklavé zážitky se staly mojí drogou bez které bych se cítila ztracená a tak moc zranitelná. Neuvědomila jsem si, že jsem ve skutečnosti ještě slabší než kdykoli předtím. Dokázal mě rozbrečet i happy end na konci filmu, který jsem ani celý neviděla, protože ten cizí kluk, s kterým jsem v tom kině byla mi šmátral pod sukni. Stejně jsem brečela. A tak jsem chtěla pořád víc, chtěla jsem vyšší podpatky a rudější rtěnky, abych si byla jistější sama sebou.
Až mi to jednou při čistění zubů došlo. "Holka o co ti vlastně jde?" Přišla další fáze. Ta nejněženější a zároveň nejtěžší. Chěla jsem, aby mě někdo chytil kolem pasu a myslel to upřímně. Byl šťastný a pyšný na to, že ta holka patří k němu a zná jeho sny, jeho cíle. Chtěla jsem být milována 24 hodin denně. Ne jen 20 minut někde v cizím bytě nebo v černým schovaným rohu. Chtěla jsem se někomu svěřovat, někomu důvěřovat a taky tu pro někoho být. Byla jsem připravená být znovu milována a znovu milovat.
Najednou tu byl on. Začátky jsou prý krásné. Ano, to je normální. Byli jsme šťastní. Normálně šťastní. Drželi se za ruce, chodili do kina. Já znala jeho a on znal mě. Naše jistoty jsou vždycky tak naivní. Zamilovaní mají obrovský dar. Dar nevidět realitu a dar odpouštět. Umí se jen vznášet, stavět ty vzdušné zámky a radovat se ze života. Láska se stala mojí drogou. Byla a jsem posedlá láskou. Je to jeden z nejvyšších smyslů. On si to taky myslel. Vybudovali jsme naše železobetonové citové impérium. Chránili ho před světem a ostatní nám záviděli. Měli co a my to věděli.
A najednou se to všechno rozpustilo v jednom kafi, v jedné cukrárně, kde jsme se poznali. Jako mávnutím proutku můj vzdušný zámek nevydržel to pnutí, co tu už nějakou dobu bylo. Vzhledem k tomu, že se otřásl s každým bouchnutím mého srdce, teď z něho zbyla jen jeho nejmenší věžička. V té jsem byla schovaná jenom já - tak zranitelná. Nic pode mnou, nic nade mnou. Jen vzduch, příliš mnoho vzduchu, co jsem nedokázala udýchat. Chtěla jsem, ale nešlo to. Jeho oči mě litovaly. Znala jsem ten pohled plný bolesti z toho, že mi šíleným způsobem ubližuje. Znala jsem skoro všechny jeho pohledy. Znala jsem jeho. Nebo jsem si to aspoň myslela. Jak naivní jsou někdy naše jistoty. Jak lehce se dají zbourat a sfouknout. Moje neotřesitelná pozice šťastné a zadané holky byla ohrožená. Bez vzdušného zámku by přece ani nedávala smysl. Naposledy jsem plakala, když jsme se dávali dohromady. Teď pláču, protože vím, že tohle cosi, co mezi námi bylo, už nezachráním. Najednou mi v hlavě zase vyšlehla ta slova, co mi nedávno říkala babička.
"Láska je jako zemětřesení, když tu je, zem se chvěje, máš strach o svůj život, ale víš, že to přejde...většinou..."
A já pochopila, že kdybych strach o svůj život a sama o sebe nikdy neměla, kdybych nikdy nebrečela, nebylo mi blbě z alkoholu, nekřičela v extázi ze strachu a dobrodružství a nehledala pevnou náruč s naivní představou, že tu pro mě bude napořád, nevěděla bych, co je to život. Nejdůležitější je prostě z každého konce udělat

HAPPY END

s

jednou slzou k tomu