Krev jako víno, maso jako chléb II. část

Tma. Ta hnusná tma mě probudila. Jako by ta hnusná děvka věděla, že se jí bojím. Neustále mě pronásleduje, noc co noc. Zkoušel jsem psychology, ale ti nepomáhali. Ani alkohol nepomohl, ale dokázal mě odvést od otázky, proč se té černé mrchy bojím.

Ale pravda, tentokrát bych v ní býval byl radši zůstal. Kocovina mi ničila hlavu silou hydraulického pístu a zbytek těla mi též nepřipadal jako po příjemné masáži. Oči jsem měl otevřené, ani si nepamatuju, kdy jsem je naposledy zavíral, ostře mě řezaly.

Zavřel jsem osychající oči, ale to byla taky chyba. Za víčky mi vybuchl předčasný silvestrovský ohňostroj a akupunktura v očích taky nebyla příjemnost sama.

„Sakaa…“ vyšlo ze mě chabě. Uspokojivé je aspoň to, že se vzdáleně podobá onomu ‚sakra‘, co jsem chtěl říct. Zkusil jsem se postavit. Marně. Jen mi to přineslo další zemětřesení třicátého stupně Richterovy škály spojený s koncertem Napalm Death o hlasitosti tisíc decibelů. Nebo tak nějak.

Oči mě bolely tolik, že jsem je musel otevřít. Nade mnou najednou zářila dvě ledová světla. Trochu sem se ošil, připadal jsem si jako u doktora a s těma moc dobrých zkušeností fakt nemám. I ten nepatrný pohyb dal podnícení kovářovy v hlavě, aby si s pořádně velkým kladivem začal hrát ještě čiperněji než teď. Všechno kolem blikalo, svítilo, ječelo a houpalo se a oči mi přikryly hořící víčka. Zase. Takhle to běželo snad sto let; otevřít oči, podívat se na lampy, zavřít oči, otevřít oči, podívat se…Až dokud si pro mě ta hnusná černá děvka nepřišla. A smála se a smála…

*

Již trochu pročištěný zrak jsem upřel do těch ledových lamp nade mnou. Trochu překvapení, když mi někde vzadu v hlavě zašťoural nějaký hlásek, že je odněkaď znám. Ale odkaď můžu znát nějaký ty lampy?

Asi zbytkový alkohol…

Pak mě ty lampy pozdravily.

*

„Přeji vám dobrý večer.“

*

Zkusil jsem něco, cokoli říct, ale nešlo to.

Pak mému mozku došlo pár důležitých informací: že lampy jsou vlastně oči, že mě opouští ostrý zrak, pak že mě opouští odvaha a nakonec že mě opustilo i vědomí.

*

Něco mě pálilo v krku a studilo na rtech. Chytl mě prudký záchvat kašle a ještě prudšího dávení. Pochybný obsah mého žaludku se rozhodl vystupovat, konečná podlaha. Začal jsem si připadat znovu jako v té hospodě, kde sem vysedával půl roku a pomalu se otravoval alkoholem…

A sakra! Vzpomínky se připomněly jako nemanželské dítě, stejně tak nepříjemné a vlezlé a mě pojal děs. Na třetí pokus jsem otevřel slepené oči.

*

„Přeji vám dobrý večer,“ zopakovaly modré oči.

*

To už jsem viděl natolik dobře, abych rozeznal i ostatní části těla, krom těch modrých očí. Hladká bronzová pleť, lehce zešikmené mandlové oči, kolem nichž se rozprostíraly vějíře mělkých vrásek od smíchu, tenké, ale přesto velmi rudé rty, hladké oholení… Vypadal jako dobře udržovaný milionář s dokonalým zázemím. Společensky se usmál a bělostné zuby se zablyštěly jasněji než průměrný maják.

„A kuhaa,“ vyšlo ze mě nějak (kurva! chtěl jsem říct kurva!) a zase jsem omdlel.

*

Zjištění, co to tak pálí a studí se nakonec stalo trosečným zklamáním. Byla to obyčejná voda. Co jiného je bez zápachu a chutě?

Ale další objev mi byl mnohem sympatičtější; kocovina spáchala seppuku. Takže asi ne tak úplně obyčejná voda. Ale přestože jsem toho musel naspat víc než průměrný lev, stále jsem se cítil docela (hodně) unavený. Už jsem se ani nesnažil otevřít oči, věděl jsem co mě čeká. Nevím co to ze mě létá, když už je žaludek prázdný skoro jak moje hlava. Ale proč to řešit. Hlavu, stále nad postelí jsem usnul, zvratky, nebo co to bylo, potečou samy. Efektivní řešení.

*

Tentokrát jsem se probudil sám. Hlady. Muselo to být přinejmenším čtyřiadvacet hodin, co jsem nic nespolkl, a můj žaludek, vyprázdněný docela nepříjemnými stahy si musel říct svoje a připomenout mi, že KFC tu asi nebude. Takže je načase se porozhlédnout po jiné stravě. Třeba Macdonaldovy.

Další objev jsem učinil jen tak mimochodem. Doslova. Nějak (kdo ví jak, protože já fakt ne) jsem se vyškrábal na nohy, víčka slepená aspoň denními ospalkami, a učinil jeden vratký krok. Kolena mě, jakž takž, udrží, ale koordinace je trochu slabší kafe. Spíš voda než kafe, při první příležitosti sem sebou flákl na podlahu, zády do kaluže toho něčeho z žaludku. Ale jsem už to chlapec tvrdohlavý jako osel (otec?) a po sérii pokusů a omylů jsem pevně stál na nohou, rukou pevně se držící vodovodní trubky na stěně.

No tak dobrá, pevně jsem rozhodně nestál, ale nechte mi aspoň zrnko optimismu.

Když už stojím, proč se nerozhlédnout?

Tohle už bylo trochu složitější. Vsadím se, že jsem přišel o polovinu řas, druhá polovina se ale dále lepila. Chtělo by to vymýt. Ale rozhled jsem získal.

Betonový čtverec dva krát dva metry lemovaný trojicí trubek na zdi by se nehodil ani pro vzteklého psa, natožpak pro opilého člověka.

*

Dveře, které jsem skrze slepence řas samozřejmě přehlédl, se nehlučně otevřely a do pohodlné cely vešel mě už známý modrooký muž, zase v archaistickém. Buďto si to opral, nebo si vzal svršky čisté, ale vypadal pořád stejně. Jen trochu neladící klobouk odložil.

„Je vám lépe, pane Štefane?“ lehce se poklonil modrooký. Dlouhé, zářivě černé vlasy mu sklouzly ze zad přes tváře až vymetly podlahu, vypadal jako ikonka na Kruh. Háro měl opravdu krásné, hodilo by se na headbanging, kdejaký metalista by na něj zahořel závistí.

Slušnost z něj přímo čišela, zářil jako sluníčko. Asi jsem to spolkl i s navijákem, protože má odpověď také začínala úklonou. Vlasy mám o dost kratší a navíc zcuchané, ale i tak jsem zavadil afrem o podlahu. Nejspíš budou od prachu, což však pro mě teď nebyla úplně privilegovaná záležitost.

Úklona mi kupodivu ani moc nevadila, záda mě nezradila a nohy to taky vydržely bez obtíží. Samozřejmě kromě povinného lupání a vrzání. Jsem prostě šikulka. Jelikož jsem od přírody obdařený nelidskou inteligencí (tipuju 56 IQ), ihned jsem si v hlavě vykalkuloval nejpravděpodobnější možnost (jedinou), jak mu odpovědět. Stejnou mincí, pochopitelně.

„Ano, děkuji za optání, pane, pane…“ konec věty jsem usekl schválně, připadalo mi nějak nemístné ptát se ho na jméno přímo.

Očividně jsem mu udělal radost, zazářil ještě jasněji. Konverzace podle Špačkových kritérií pokračovala zvesela dál:

„Ach, omlouvám se. Jmenuji se,“ usmál se nějakému soukromému vtipu, který jsem ani zdaleka nechápal, „hrabě William et Nicholas Dragutin le Antipatrioti van Fiescelkl… Ale můžete mi říkat- Gregor Gravato Lilithian Lilithos.“

Gregor Gravato Lilithian Lilithos? blesklo mi hlavou. Asi nějaký sektář…

„Mohu mít otázku?“ zeptal jsem se hraně ostýchavě, Špaček by slintal blahy.

Modrooký se pousmál, vrásky kolem očí a úst se prohloubily, přesto však zůstávaly jeho zraky ledově chladné. Zněl chápavě: „Nejspíš se vaše otázka bude týkat mé osoby, místa, kde se právě nacházíte a proč jsem vás vůbec unesl.“ Chápal jsem to velice dobře, takže jsem chápavě kývnul. Chápavě mi pokynul rukou ke dveřím, prostě jedna velká chápavost.

Moje kroky byly vratké, za moji motoriku by se zastydělo i batole, ale nějak jsem se skrze úzký kovový rám protáhl. Nad hlavou jsem čekal (doufal) v modré nebe plné šedivých mraků, ale dočkal jsem se jen šedi plné modré plísně. Zase beton. Člověk nemlže chtít všechno…

Chodba, byla-li to chodba, se kroutila, nebýt trubky, asi bych se ani nepohl.

Pravda, i tak mi to trvalo něco přes hodinku, ale ani jednou jsem se nemusel dožadovat jeho pomoci. Ten už si mě nanosil až až.

Nakonec jsme došli do velké místnosti, které dominovalo krvavě rudé koženkové sofa dle nejnovější módy, podobné křeslo (nebo spíš trůn) a mahagonový stůl pokrytý řezbami. Zagestikuloval, ať se posadím. Kdyby jen věděl, jak jsem mu byl najednou vděčný. Padl jsem na krvavou pohovku a srdíčko mi hrozilo pádem do kalhot.

Modrooký – začínám vše pojmenovávat přídavnými jmény – se posadil do křesla (trůnu) s vysokým opěradlem, pohodlně si přehodil nohu přes nohu a rentgenově si mě pohledem.

„Takže, aby jste pochopil, co vám řeknu, musím vám položit jednu docela zásadní otázku.“ Dramatické odmlčení-

„Věříte na upíry?“

*

Notnou chvíli trvalo, než mému ještě ne tak zcela probuzenému mozku došlo, na co se mě to vlastně ptá. Pak jsem vyvalil oči a čelist mi ochabla. Zase se usmál.

„Doporučuji zavřít ústa, je to považováno za neslušné.“ Zuby mu blyštěly, až sem chytal mžiky. Ještě horší než zubařské reflektory.

Bradu, porostlou zanedbaným strništěm, jsem zvedl jen s obtížemi. Ještě že se nezmiňovalo o očích, ty bych si musel vydloubnout. Což se mi nijak nechce.

Lehce nadzvedl obočí, asi se nemohl dočkat odpovědi. Ale co mu na to, sakra, mám říct? Odpověď mi poskytl on sám. Trpělivost se mnou už ztratil a vrhl po mě jeden z těch úsměvů. Ale něco mi na něm připadalo nepatřičné… Aha, už to vidím, tak trochu mu vyčnívaly pěticentimetrové špičáky.

Kurňa, upír!

*

„Nerad vás vyrušuji, ale mohl by jste mi, prosím, odpovědět?“ usmál se zase normálně modrooký. Pardon, Gregor.

Tak trochu, jen mírně, roztřeseně jsem kývl. „Věřím-“

Usmíval se dál a nabídl mi sklenici vody. Ikdyž, ona to sklenice ani nebyla, spíš křišťálová číše, které vykupují vetešnictví nad deset tisíc. Kde ji sebral, mi bylo záhadou, když jsem přišel, stůl byl prázdný. Ale kdo by se snažil pochopit upíry…

„To je dobře. A teď dále, co o upírech víte?“

*

Co vím o upírech?! Usilovně jsem se snažil zapomenout na ty zuby (pět cenťáků!!!) a zároveň se rozpomenout na lidové pověry.

„Moc toho není,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale… Jsou zubatí, pijou lidskou krev, po večer se mění na netopýry a létají na městem, zabíjí je světlo, kříž, svěcená voda, stříbro a… A to bude asi tak všechno.“ Zavřel jsem oči, jak jsem se usilovně snažil rozpomenout co dalšího o nočních tvorech vím.

Když jsem oči zase rozlepil (pořád to de ztuha), tak jsem očekával výraz opovržení, či výsměchu. Ale stěží potlačovaný smích zcela jistě ne. Ještě že jsem si nevzpomněl na česnek.

Celý se třásl, a strachy to asi nebylo.

„Pane Štefane, z toho, co jste teď řekl, je kapka pravdy snad jen na tom stříbře. Dovolte, abych vás poopravil,“ naladil se z konverzačního tónu na mononotu a začal nudný proslov, jakým častují velcí vůdci své hrdinné následovníky. Ale tentokrát asi nebude mluvit o snaze zastavit týrání zvířátek.

*

„Aby jste to vše pochopil, musím začít po pořádku. Na světě nejsme jenom my, upíři, ale, jak se zmiňují mnohé legendy i vlkodlaci a podobná stvoření. Z primárního hlediska se dělíme na čtyři druhy: upíry, což jsem ku příkladu třeba já,“ mávl nonšalantně rukou ke své tváři, „vlkodlaci, o těch později, Chodci, kterých se doporučuji bát a Ti druzí, tvorové tvořící základní kameny bájí o čarodějích a podobných individuích.

Jak nejspíš čekáte, začnu upíry. Mnohé zkazky se přibližují pravdě; stříbro nám může vážně ublížit, křesťanské a jiné relikvie též, byť česnek, světlo či osikový kůl pro upíra znamenají nanejvýš tak znepříjemnění života. Mít kus dřeva v srdci opravdu není příliš příjemné,“ usmál se na mě a svižně brebentil dál, „také příběhy o upířích stravovacích návycích jsou více méně pravdivé, jen s tím rozdílem, že krev nemusí, zdůrazňuji nemusí být lidská. Přestože je pravdou, že většina upírů preferuje krev teplou, není žádným tajemstvím, že - vyjma perverzní úchyly, kteří jsou i mezi námi – několik desetiletí nebyl žádný člověk upírem usmrcen kvůli touze po krvi.

Mnohé výjimky ale pijí, chcete-li pojídají, krev studenou, třeba plazí nebo rybí. Tu také mohu doporučit, je velmi výživná a chutná.

Ale zpět k tématu.

Krev, kterou chce upír pozřít musí být čerstvá, cca kolem deseti hodin, dokud nezačne krystalizovat.“ Připadal jsem si jako studentík, ale ani ti úchyláci za komančů by nedokázali kecat o upírech. Ale hraběti jsem – nečekaně – věřil.

Téma je to zjevně dlouhé a on si mi nejspíš chtěl říct všechno: „Upíři jsou, až na obvyklé výjimky společenští tvorové, stejně jako lidé, což je jasný důvod ke seskupování se do různých uskupení, je jedno, zda se jim říká sekty, rody, bratrstva či jejich ženské protějšky. Jelikož jsme tvorové časem neomezení, hierarchie je u nás zcela nutná. Od obyčejných pěšáků, až po hlavy oněch skupin, které vládnou ze stínů světu.

Což je sice pěkné, ale jako třízení to nestačí. Prvotní rozdělování je poněkud… pečlivější.“ Chvíle ticha, asi se snažil najít správná slova. Já byl fascinován, na sklenici v ruce jsem si už ani nevzpomněl.

„Vampýři jsou rozdělování jednoduše. Stačí k tomu snadný test. Nebo ještě snazší otázka.“ Zatím to na mě všechno vyvalil jedním dechem. Zdá se, že upíři musejí dýchat jen minimálně, nebo když mluví.

„Vyššího upíra poznáš jednoduše, má schopnosti, které žádný jiný tvor nemá, snad vyjma nejmocnější mágy a vyšší vlkodlaky, jako je třeba schopnost levitace, telepatie, telekineze, psychomantie či kartomancie. Vyšší upíři jsou ti praví upíři, upíři, kteří se v nemrtvém stavu už narodili.

Jak se dá snadno vytušit,“ pokýval mi hlavou, úsměv na rtech (kde se tam vzal?), „další skupinou budou upíři nižší . Ne že by byli považováni za nižší bytosti než jejich vyšší bratránci, ale ony již výše zmíněné schopnosti postrádají, navíc jsou infikování , rozumějte kousnuti, a zrodili se z genetické struktury jiného upíra. Což je sice taky těžké, ale na míle daleko od našeho – mého – tématu.

A nakonec…“ vyplivl ze sebe se zjevným odporem, „míšenci.“

Nepěkný škleb zmizel, lehký úsměv se vrátil, spolu s monotónním přízvukem.

„Ti to mají asi nejtěžší, neboť jsou veškerou starší společností považováni za bláto. Ale většinou neoprávněně. Mnozí míšenci mají schopnosti svých rodičů, ať už to jsou vyšší upíři, či jiná ze starších ras a jsou tedy mnohem mocnější než nižší, ale právě ti je vystrnadili ze společnosti.“

Takže výraz zhnusení nepatřil míšencům, ale nižším upírům. Hmmm…

„Zářným příkladem míšenců je Edgar Alan Poe, ačkoli se to nezdá, jeho život, ať už krátký jakkoli, byl přímo úžasný.“

Úžasný? Vykulil jsem oči. Vždyť ten chlap byl psychicky labilní blázen! Ale nic jsem radši neříkal. Na rozdíl od hraběte.

„Přestože byl míšenec a nějaký jiný upír mu ze zábavy vyvraždil rodinu, vzchopil se a dokázal napsat mnoho výjimečných povídek. Nakonec jej však zabil vlkodlak, nižší .“ Z jeho tónu mi stouply chlupy na břiše. Tohohle upíra není dobrý si rozzlobit! Moje podsvětní dětství a následující život mě připravily na mnoho hrůz, na roztrpčeného upíra ale nikoli.

„Kde jsem to skončil? Ach, ano… upíři… To by snad bylo i všechno, co do základu potřebujete vědět.

Teď o vlkodlacích.

Ty pohádky, kde vidíte, jak se kletbou zlomený muž za svitu úplňku mění v nepříčetné a děsivé monstrum jsou vážně jen pohádky. Nic víc.

Vlkodlaci, stejně jako lidé či upíři jsou velmi společenští a stejně tak jako v předchozím případě se sdružují, byť v tomto případu si říkají jen klany . I zde vystávají problémy původu (nižší lykantropové nemají rádi křížený póvl a vyšší šlechtě je to všechno jedno protože jí je málo).

Jste natolik inteligentní, aby vám došel základní fakt, který na vlkodlačích legendách prostě pravdivý být musí. Pověry o přeměňování jsou mylné ještě v ohledu zvířete, do nějž se [o]nakažený převtěluje. Ne zcela vždy to musí být vlk, dokonce jsem znal i jednoho lykana, co se měnil v krokodýla. Ale oddělali ho Leviatani…“ zrak se mu zmlžil a oči, do nichž jsem celou tu dobu upíral zrak přestály zářit a vrátili se (skoro) do normálu.

„Ale k lykantropům. Obrázek, který jsem vám tady vybarvil naznačuje, že se vlkodlaci od nás, upírů, odlišují pouze ve zdokonalené schopností měnit tvar svého těla. Ale omyl. Jen málokterý vlkodlak se vyrovná rychlostí upírovy, zatímco upír bude mít s velkou pravděpodobností mnohem menší sílu a odolnost.

I jejich rozmnožovací způsoby jsou jiné, upíři vsáknou krev… oběti do váčků nad horní čelistí (podobným jedovým váčkům hadů) a tam do nich… ehm… vypustí… jistý roztok z vlastního DNA, který buňky budoucího upíra přemění rodičovy ke vzoru, zatímco vlkodlaci tento roztok vstřikují do těla rovnou, tudíž vývoj vlkodlaka trvá radikálně kratší dobu než vývoj upíra-“

Nerad vyrušuji starší v rozhovoru, klidně i monologu, ale tu otázku jsem prostě položit musel. Tak moc svrběla na dásních…

„Je tedy možné,“ začal jsem - tentokrát nehraně - ostýchavě, „že se vyšší upír dokáže proměnit v netopýra?“ Já vím, zní to hloupě, ale znáte to. Na něco se prostě člověk zeptat musí.

Hrabě ale nevypadal naštvaně, možná se dalo mluvit i o spokojeném výrazu.

„Ano, teoreticky by to možné bylo. Ale i pouhá úprava nosu sebere normálně několikadenní zásoby energie, takže si zkuste představit, kolik síly by musel upír na celkovou přeměnu anatomie těla, na jeho vlastnosti, zrak i jiné smysly vydat. Dokážete si představit, kolik krve by na to spotřeboval? Sto, dvě stě litrů? Ne, nedívejte se tak překvapeně, ani zdaleka nepřeháním.“ Plachý úsměv, který se ihned vydal zběsilý úprk a zase pokračoval dál.

„Zato vlkodlaci ovládají onu přeměnu mnohem lépe nežli my, nestojí je ani zbla energie a dokáží se v ní udržet klidně celá staletí, ne-li celý život. Co více o vlkodlacích? Jejich oči, na rozdíl od našich modrých, mají všechny možné odstíny hnědé, čím je vlkodlak čistší, neboli vyšší, tím jsou tmavší, což je dalším rozdílem mezi vampýry a lakany. Upíří vyšší mají oči ledově modré, skoro bílé.“

Rysy tváře mu plynule přešly z lhostejnosti do krajního znechucení a já přemýšlel, jakto, že všech literárních hrdinů se někdo zeptá v jedné kapitole, na jedné stránce nebo v jednom odstavci, a v další kapitole, na další stránce nebo v dalším odstavci se tváří udiveně, ale už věří. Tak proč já taky nemůžu přeskočit těch padesát stránek nudného vyprávění a skočit hned na udivené uvěření?

„Chodci.“ Spolu s rysy se mu zkrabatil i hlas, zněl trochu nenávistně a trochu hořce. Nebo spíš hodně nenávistně a hodně hořce.

Ano, Chodci… Ti prevíti, kříženci kříženců, magicky vyšlechtěné stvůry, chodící jatkostroje a tak dále. Vlastně je to trochu nepřesné, snad dokonce velmi nepřesné. Abych pravdu řekl, jen málokdo ví, co jsou to Chodci zač. Možná ani oni sami to neví. Jsou záhadou i pro náš svět, snad vyjma mágy, První arciupíry a První achlykantropy. Jejich organismus se velmi podobá našemu, mají upíří rychlost a regenerační schopnosti, vlkodlačí sílu a rychlost regenerace a sebeovládání Těch druhých.

Rozpoznat se dají snad jen díky očí, jež mají – všichni! – smaragdově zelené.

A nakonec ti nejmocnější, Ti druzí!“ V očích mu začaly létat blesky, znovu začaly připomínat řezající kousky leda, v místnosti s plesnivým stropem se najednou prudce ochladilo. Velmi prudce.

„Mágové ze starých časů, vládnoucí neskutečnou mocí, postrádající veškeré lidství, neskutečně silní tvorové bez slitování či svědomí. Šílenství z jejich neomezené moci je učinilo nesmrtelnými, nebo alespoň věčně mladými! Jejich neustálý hlad je stravuje a oni se chtějí zasytit zkázou celého světa! To oni vládnou vesmíru, ti, vedle nichž vypadají nevyšší z nejvyšších jako malé děti…“

Hlas vyzněl do ztracena, uchvácen vlastní symfonií slov, oči se ještě víc rozžhnuly a já omdlel.

Jak jinak.

*

A historie se opakovala. Dvoje zraky barvy ledu mne přivítaly do nového dne. Nebo noci? Sofa zaprdělo, jak jsem se zavrtěl. Opravdu příjemné přivítání.

Na stolku, znovu, stála křišťálová číše, tentokrát z čazeného skla, takže tekutina uvnitř nebyla vidět.

Buď se mi to zdálo, nebo bylo všude strašné vedro; oblečení se na mě lepilo hůř než manželka a místností (trochu divná představa, betonová krychle dvanáct metrů na deset, obehnaná žlutými trubkami a vybarvená plísní a ve uprostřed podlahy stojí nesmírně drahé kožené sofa, že?) se proháněl nakyslý zápach – nejspíš mého – potu. No jo no, když člověk nemá po ruce deodorant, tak se dějí divy. Co bych teď dal za Axe Chocolate…

Zkusil jsem chňapnout po sklenici (dá se tomu nádhernému kousku vůbec říkat tak ohavným jménem???), byť s mým štěstím jsem se samozřejmě netrefil a narazil si ruku o tvrdou desku stolku. Ale moc to nebolelo. Jak to?

Spadla z rozhrkaného stolku… a skončila hraběti v ruce. Ten mi ji, jak jinak než násilím, vlil do krku, (odkud můžu znát tu železitou pachuť?) takže jsem neměl možnost vyprsknout. Sice říkal, že upír je mnohem slabší než vlkodlak, ale můžu potvrdit, že člověk proti němu stejně nemá sebemenší šanci.

Po těle mi lozily miliony a miliony hmyzu, ale já se jich nebál, ze zkušenosti jsem věděl, že nekoušou. Ani teď nekousaly. Vlastně to ani nebyly miliony kousků hmyzu, jako spíš páreček pěkně rozzuřených Godzil houpajících se v rytmu samby.

Ty strašidelné oči se usmívali, a já začal přemýšlet, proč je mi najednou blbě, a co je ten Gregor Gravato Lilithian Lilithos vlastně zač. Teda, kromě toho, že je upír.

Moje věru hlubokomyslné myšlenky - zcela náhodou, předpokládám – přerušil náhlý výbuch bolesti.

Pak jsem se znovu sesul na sofa.

*

„Ale ale. Dobré ráno přeji,“ přivítal mne hlas mého oblíbeného hraběte do nového dne, tentokrát opravdu dne.

„Musím konstatovat, že jste nejspíš našel zalíbení v častém omdlévání, není liž pravda?“ usmál se (a úsměv zase rychle utekl) a blýskal zuby.Zkusil jsem zaklít – naser si! – a vyšlo ze mě sotva neidentifikovatelné „aelhii“. Nebo tak něco. Mluvení nešlo. Prostě nešlo. Spánky mi bušily, až hrozilo, že prasknou. Nebo už praskly a proto tolik buší.

Až na občasné výbuchy bolesti jsem tělo vůbec necítil, nemohl jsem řvát, tak jsem řval aspoň v duchu, což ale byla nuda. Stejně jsem ale pokračoval a řva a řval a řval.

Chtělo se mi brečet, ale slzy mi z očí tekly už dlouho. Jen smysly mi fungovaly docela – trochu – dobře; slyšel jsem vlastní lapání po dechu, viděl jeho oči a cítil nasládlou chuť vlastních slin.

Oči jsem měl asi tak zoufalé, že se trochu ošil.

„Omdlel jste a spadl, což si ještě můžete vybavit. Vlastně je to má vina, dlouho jsem se s nikým nebavil a nechal jsem se trochu unést.“ Vypadal tak zkroušeně, že jsem mu to sežral.

„Upadl jste a týlní kostí jste vrazil do stolku. Vaše lebka to, naneštěstí, nevydržela a hrozila vám nepříjemná smrt. Musel jsem vás... vyléčit.“

KONEC II. ČÁSTI