ABSOLUTNĚ O NIČEM

Je jeden mrak. Ten mrak se jmenuje Nic. A taky je jeden chlap. Ten chlap se jmenuje Míra.
Míra má manželku Boženu, malé dítě Josefa a je komunista a poroučí větru, dešti. Nic nemá nic, nemá ani politický názor, protože to mraky obvykle nemívají, a protože Míra je komunista, Ničemu poroučí.
Jednou takhle v neděli zhruba kolem poledne se Míra probudí.
„Dobré ráno, Boženko, jakpak ses vyspala?“
Celkem fajn, ve tři ji Míra vzbudil a pak chrápal, takže nemohla chvíli usnout.
„Ty už seš vzhůru? Fuj, ty smrdíš, v koliks to přišel z hospody? A moh ses aspoň umejt, než si šel spát. A ty fusekle laskavě dávej do prádla a nenechávej je na zemi. Na voběd si někam zajdi, my už sme jedli.“
To je ale fúrie, kdo to má pořád poslouchat?
Je to ale dneska krásně. Míra by si mohl udělat piknik. Ano, to je dobrý nápad. Ale snad se nic nepřežene, hlásili přeháňky.
„Miláčku, co kdybychom si udělali piknik?“
„Ne, ne, já si du přesadit ty kytky.“
„Nechceš pomoct?“
„Hele běž si radši na ten svůj piknik, já tě tady nepotřebuju.“
Hm, to známe, pak zase budeme poslouchat, že tu měl být, aby jí pomohl. Ale co, vybere lednici, sebere deku a někde se vyvalí.
„Pepíčku, na můj počítač beze mě nechoď, ať tam něco nesmažeš. Já jdu ven, čau.“
Super, táta jde pryč a Pepíček si zahraje počítači.
„Neboj. Achoj.“
Ještě že si Míra důležité dokumenty zálohuje, minule se Pepíčkovi podařilo smazat mu jednu docela důležitou složku.
Míra si vezme deku a jídlo a vydá se na louku za městem.
Božena převlékne do pracovního a jde do garáže pro rýč. Jenže u vrat zjistí, že klíč od garáže má Míra u sebe.
„Sakra, já nechala klíč u Míry v autě!“
Kdyby ho Božena neposlala pryč, mohla přesazovat.
Mezitím si Pepíček sedne k počítači. Ale jejda! Táta si nastavil heslo. No tak to si asi nezahraje, škoda, že je táta pryč, mohl by ho pustit, sice by ho nechal hrát jenom chvíli a kontroloval by ho, ale takhle si nezahraje vůbec.
Míra dorazí na svoje oblíbené místo na kraji města u lesa, kde si za jeho mladých let dělali s kamarády táboráky. Rozloží si deku a připraví si jídlo.
„Takže, aby bylo jasno, teď se NIC nepřežene!“ zakřičí z plných plic k nebi.
Míra si nehodlá nechat zkazit svůj piknik nějakými mraky.
Ale Nic nedá na Mírova slova, klidně se přežene přes město a zamíří si to rovnou nad louku, kde má Míra piknik. Jenže nepočítal s tím, že nějaký jiný mrak se dá do pohybu, aby mohl clonit nad městem.
A tu se stane něco, co se stát nemělo. Onen zlomyslný mrak, co chtěl připravit obyvatele města o sluneční paprsky, a Nic, co nedbal Mírových příkazů, se srazí nedaleko nad místem, kde si Míra pochutnává, zrovna teď na tuňákovi s protlakem a olivami.
K zemi šlehne blesk, udeří do jednoho ze stromů v aleji lemující silnici, o pár chvil později zahřmí a z nebe začne padat voda.
„No do prdele! To nemohli chvíli počkat?“ kleje.
Mračí se a balí si svoji mobilní jídelnu. Naštvaný vyráží k domovu, kde ho čeká naštvaná žena a naštvaný syn.
Z toho všeho plynou hned dvě ponaučení:
„VŠEHO S MÍROU.“ a „NIC SE NEMÁ PŘEHÁNĚT.“