Kdy se z chlapa stane sobec??

Ležím vedle něho.. Koukám, jak spí.. Pravidelně oddychuje, přesně tak, jak jsem to vždycky měla ráda.
Když jsem náhodou někdy šla spát dřív něž on a nebyl se mnou ani v pokoji, nemohla jsem usnout, pokud jsem zrovna nepadala únavou. Potřebovala jsem slyšet to jeho pochrupování. Dávalo mi to jakýsi pocit spokojenosti, či jistoty.. Měla jsem vždycky chuť, se k němu přitulit a spát.
Dneska ne. Koukám na něj, jak spokojeně spí a nemám vůbec chuť, se k němu tulit. Nespokojeně odvrhnu pohled a přemýšlím nad tím, proč se to zase všechno posralo.
Věděla bych proč, ale kdybych to měla napsat, musela bych sama sobě napleskat za to, že s ním vůbec ještě jsem.
Zase mě nechápejte špatně - on není tak špatný. Jen je to asi takový malý sobec. A poslední dobou možná čím dál tím větší.
Společné bydlení po více než roce vztahu by se mohlo zdát jako dobrý krok. Jako očekávatelný krok. Přece jenom jsme spolu takřka bydleli skoro od prvních dnů, co jsme si spolu začali. (Jedna z výhod, když si nabalíte chlapa, co bydlí jen pár pater pod vámi.)
Jenže bydlet spolu v jednom domě a v jednom bytě, je sakra velký rozdíl, jak se zdá. Tady už není úniku. Neprásknu za sebou dveřma a nepůjdu spát k sobě domů. Neukážu mu tím, že mě fakt naštval. Není totiž kam odejít.
Strašně toužím po tom, mít zase svůj klid, svůj prostor. Svoje soukromí.
Vážně si pohrávám s myšlenkou, že se od něj odstěhuju. Ale pořád ho miluju. Nechci ho opouštět. Tajně doufám, že si uvědomí, že opravdu dělá něco špatně a že to nejsou jen moje protivné nálady.
Možná je to všechno tím malým prostorem. Dřív jsme měli každý svůj prostor, teď je to náš společný prostor a prostě si lezeme na nervy. Přepadl mě i pocit, že jsme se dostali do té fáze vztahu, kdy jsme spolu už jen ze zvyku, ale když jsem mu to přednesla, ujišťoval mě, že to tak není a že mě má pořád moc rád. A říkal to tak, že vím, že je to pravda. On moc lhát neumí. Nebo už aspoň vím, jak vypadá, když lže.
A možná je to všechno ve mně. Třeba jsem si to naše společné soužití moc idealizovala, třeba jsem moc náročná. Třeba jen nedokážu s někým normálně žít.
Třeba jsem se k tomu stěhování nechala tak nějak donutit. Nechala jsem se obelstít jeho sliby.
Kdyby jsme bydleli jinde, vím, že bych byla spokojenější. Ale on je prostě sobec, bude bydlet tam, kde má určité výhody (jen on) a nehledí na to, že jsem tu nešťastná.
Přála bych si mít tolik odhodlání k tomu, se od něj odstěhovat. Aby mu došlo, že já rozhodně nejsem ta, kterou má jistou. Ale miluju ho, pomyšlení na to, že se budu zase trápit, se mi nelíbí. Teď jsem asi taky trochu sobec, ale úplně jiným způsobem než on.