Výtah nejezdí

Poslední dobou jsem se ve svém psaní zabýval city. City a jejich nedostatkem. Bylo to zřejmě z toho důvodu, že jsem si připadal sám.

Vyvinul jsem několik docela dobrých námětů na detektivky a depresivní povídky, pár z nich jsem dokonce dopsal. Dvěma z nich (povídkám „Pygmailion.net“ a „Telekonferenz“) už chybí jen konec, zbývající jsou jen náčrty. Podařilo se mi sepsat několik básní, které se celkem líbily. Stejně je to úžasné být umělcem - nikdo jiný své chmury tak nezužitkuje jako básník.

Pak jsem si řekl dost. Dost bylo citů. Shlédl jsem Den šakala, přečetl jsem dvě knihy od Fredericka Forsytha (Žoldáky a Příběh Biafry) a rozhodl jsem se, že má příští povídka bude vyloženě politická. Mám už jednu rozepsanou, krycí název zní Ride across the river. A mezitím, co jsem se zabýval politickými thrillery, vypukla Ukrajinská krize. Vskutku podezřelá náhoda...

Druhá věc je, že jsem tuhle jedné osobě říkal, že má oblíbená kniha je Alenka v říši divů. To je trochu zvláštní kniha, mimo jiné tím, že hlavní hrdinka není nositelkou děje. Alenka jen chodí a kouká, ale skoro nic nedělá. Všechno se děje bez jejího přičinění.

Došlo mi, že budu muset naučit žít takový Alenkovský život. Můj všední den se organizačně vylučuje s všedním životem.

Tím se dostávám k písničce. V práci jsem si zvyknul nejezdit výtahem, ale chodit po schodech. To má mimo jiné za důsledek to, že mi nehrozí, že bych ve výtahu poznal nějaké nové tváře. Vyhýbám se i tlačenicím v raním metru a vůbec se tak nějak celkově občas rád vyhýbám lidem. Můj ideál poslední dobou je sedět někde na kopci nad městem, daleko od lidí, ale koukat přitom jak dole pod kopcem žije město.

Teď by to možná mohlo vypadat, že jsem zanevřel na lidi a přestal tak žít. To není pravda. Když totiž není všední život ve všední dny, zbývá nevšední život v nevšední dny. A zázraky, které může vidět jen Alenka.