Černým cizincem

Někdy si ríkám, že jen ten život je za trest!

Když jsem byla malá, naši se rozvedli. Žila jsem s mamkou, stejně jako moje mladší sestra. Jak už jsem zmiňovala v jednom ze svých předchozích zápisků, jsme každá z jiného těsta a každá úplně jiná.

Já byla vždycky "nadaná" spíše v uměleckém směru. Sestra byla sportovkyně. Neustále vyhrávala nějaké závody, neustále byla ta dobrá, středem pozornosti. Ale koho zajímalo, že jsem si napsala písničku, že jsem nakreslila obrázek nebo se pokusila napsat pohádku?
Vždycky jsem se snažila, ale vlastně si to nikdy nikdo nepřečetl. Všichni jen řekli "HM" a skončilo to na stole. Víc se už toho nedotkli. Docela mě to mrzelo a mrzí mě to doteď. Jediné pozdvižení kolem mě bylo, když jsem vyhrála celostátní kolo literární soutěže v bla bla bla... To není podstatné. A teď, když bych měla vystavit jedno své dílko někde, před lidmi, se všichni doslova hrnou do toho, aby tam se mnou jeli (myšleno ironicky).

Ale o tomhle jsem psát nechtěla, i když to s tím souvisí.
Asi vám v hlavě zasazeného brouka, proč právě Černý cizinec, že?
Pak vám to vcelku ráda vysvětlím.
Protože to místo, kterému bych měla domov mi jako domov nepřijde. Když přijdu domů a začnu mluvit o škole nebo o čemkoli jiném, lidé se tváří naštvaně, jako by bylo špatně, že vůbec něco říkám. Nemá cenu se s nimi vůbec bavit o tom, co chci psát. Stejně vím, že mě nikdo nebude poslouchat. A že akorát budou nadávat, že jsem ukecaná a že je to nezajímá.
Jenže já si povídat chcíííííííí!
Ale není nikdo, kdo by si chtěl povídat se mnou. Cožpak jsem nudná?
Ale najednou přijde sestra a začne vyprávět o závodech, na kterých skončila třetí. A je tu hurá a je tu sláva a já můžu třeba jen zčernat závistí. S ní se nedá mluvit tuplem, protože se z ní stala ta přihlouplá báááárbííííína. A neustále jen opakuje, jak je tlustá a při tom má jen krok od anorexie.
A potom začne ona. A mele pantem a nepřestane. Ale kdyby mluvila o normálních věcech, ráda bych si to i poslechla. Ale to jsou jen samé drby. A já bych pomalu bolestí vyla, jen kdybych to uměla....

"Petro představ si to! Ona chodí s ním! A byli spolu tam a táááámhle! A dělali to i tóóóóhle! A mě to vůbec nechtela řííííííct! A řekla mi to oooonaaaa a ta to má od níííí a ta zase od něj a ten od ní, která je viděláááááá!"

A můj mozek už začíná vážně uvažovat o sebevraždě!

Ale ani o tomhle v tomhle zápisku nejde. Spíš o to, že se tu díky tomu cítím jako viděděnec. Jako cizinec a když se něco semele, tak jsem kupodivu vinicí já, i kdyby jim to udělali před očima. Proto černá.
U mámy si připadám jako cizinec. Přijedu a jdu z autobusu. A i když se těším na to, že mamku po čtrnácti dnech uvidím, oni si jedou přes noc na výlet, aniž by mi něco řekli. A když se zeptám, jestli můžu jít ven, ozve se odpověď:
"Ne, jsi tu jednou za 14 dní, tak tu taky budeš!"
A když se obhajuju tím, že jsou stejně pryč, tak dostanu svkutku nečekanou odpověď:
"Měla jsi jet s námi!"

Ach, mami, promiň, že jsze odjížděli ještě když jsem byla v autobuse. To mi nedává moc šancí, jak to udělat, abych jela s vámi....

A když jsem u táty, je to to samé. Nemůžu říct ani slovo o tom, jak mi chybí můj kluk, se kterým se vidím jednou za 14 dní, protože je na intru. Myslím si, že když už se táta vrátí večer z hospody, mohl by si se mnou o tom popovídat (nebo bychom mohli hovořit o škole), ne na mě akorát začít křičet o tom, že nechce slyšet....

Ještě, že je tu Jindřiška, jeho přítelkyně... S ní se o tom dá totiž mluvit. A já jí mám ráda. :)

...A jsem jí za to vděčná!