Stavim barikády

Jenom vzpomínka, dotek minulosti ze mě vysává veškerou energii a vůli se prát. Pomalu se plížící strach v mejch zádech, dejchá mi na krk, nedovoluje nadechnout se, uvolnit, přestat panikařit. Chci věřit, že to je jiný, že jsme dospěli do lepšího stádia, ale náznaky mě táhnou ke dnu.
Myslela jsem si, že nespavost už je zapomenutý klišé dřívějška, ale dneska jsem si místo spánku v posteli hodiny povídala se stropem, než jsem rezignovaně vstala a sedla ke klávesnici v bláhový naději, že to něco vyřeší.
Nikdy jsem si neuměla představit, že je tak těžký znovu uvěřit. Asi jsem jen potřebovala vrazit kudlu dostatečně hluboko.

říše ticha

Už neměla existovat. A přece.. Přece sem zase cejtila, jak mi dneska tíží bubínky tvý mlčení. Prázdná množina slov a cvaknutí vytípnutýho telefonu, "snažim se", "já nevim, co ti na to mam říct" a "řešíš nic" a řekni mi, jak si nemam připadat jako idiot ? Nemam právo cejtit, právo mluvit, právo chtít zpátky snahu, kterou jsem do nás narvala a přišla vniveč.
Nenávidim vzpomínku na to, co si představoval. Nechci předbíhat událostem, ale podvědomě se bojim opakování věcí, který už jsem nechtěla nikdy zažít. Snaž se dýl jak týden. Miluj mě upřímnějš než zakázaný ovoce. Po dvou letech už bych si to mohla zasloužit.