Nevolná

Tak trochu potřebuju utýct před dalšíma očima, který nechci, aby viděly do mýho podvědomí. Další autocenzura anonymních blogů, který vedu, ale v závěru zjistim, že zas tak anonymní nejsou.

Potřebuju uvolnit pár nesouvislejch myšlenek.

Byl si psychoteror.
Myslela sem si, že já jsem tvoje chyba. Ale to tys byl moje.
S tebou se naplnila moje noční můra o ženskejch, který nedokážou vzdorovat. O těch, který tiše šeptaj, plížej se kolem spánku nespravedlivejch, připravujou snídani s kruhama pod očima a bázlivě uhejbaj pohledem.
Přinesl si vzpomínku na "víš, no, já, eh, spadla jsem ze schodů" z Hollywoodskejch filmů. Ne, nevolejte policii, já bych nesnesla otce mýho dítěte ve vězení. Říkala jsem si snůška keců. Říkala jsem si to tak dlouho, až jsem to začala šeptat do uší jinejch sama. Nejdřív táta. Pak on. Pak ty. Ale ty.. tys byl nejhorší.
Deníky lhářky reprízujou s intenzivnějšími prožitky.
Nedokážu říct jak moc tě vlastně nenávidim. Nedokážu to hluboký zklamání, to znechucení tebou dost věrně popsat, a tak to udělám tak, že to pochopí jen ti, co mi jsou hodně blízko.

Kdyby ses někdy přišel omluvit, nenechala bych tě doříct ani slabiku. A práskla ti těma dveřma před nosem, doufajíc, že nestihneš uhnout.

Jsi první člověk, kterej si u mě vysloužil nedostat druhou šanci.