deníkova povídka

Probuzení,jako vždy a jako každé ráno,bylo otupující. Otevřel jsem polehoučku oči, v kterých mi už několik minut trhavě škubalo, tak aby to bylo co nejméně bolestivé. I tak mi jimi projel šílený paprsek ostrý jak břitva. Hlava třeští jako kdybych tam měl tisíce permoníků, kutajících v nehlubších štolách u Ostravy. Pomalu si uvědomuju, že zírám do tmavě omítnutého stropu, na kterým je zavěšena jedna zářivka a ta mi trčí přímo nad nosem a její oslňující záře mi bodá své paprsky do panenek jak černoška jehly do panenky wodoo. Zkouším tu bolest překonat několikaterým zamrkáním, ale marně. Unaveně ještě chvíli zírám do toho prázdna v okolí zářivky, pak se namáhavě zvednu a mnu si oči. Permoníci stále pracují na plné obrátky, asi jsou to svazáci, pomyslím si a pomalu vstanu. Rozhlédnu se kolem sebe,ale všude jsou jen holé zdi, neidentifikovatelné barvy, až na jedno světlejší místo, jakoby vytesané do skály, uprostřed stěny nalevo. Je vysoký asi dva metry. Snad jsou to dveře .... Bolí mě celé tělo ... Zas se připomínaj permoníci ...

Byly to dveře! Když jsem je otevřel na několikátý pokus, myslím že na osmý, vešel jsem do chodby. Do prostoru, kterej se tak lišil od místnosti, stejně jako se líší lež od pravdy. Byla celá v barvách duhy. Všechny barvy světa se okolo mě točí. Chybí jen žlutá. Proč? Proč zrovna ona? Nejde mi to z hlavy, ale co, na tom přece nezáleží. Vydávám se to tou chodbou a hlava se mi jen z toho malovaného světa jen točí. Zelená, modrá, červená, oranžová i růžová a tak pořád dokola. Ale proč ne ona. Dumám nad tím snad celou věčnost a něco mi to připomíná. Jen si vzpomenout. Už nevím ani jak dlouho tak pochoduju a pořád nevidím konce. Tady ještě asi nebyli. V dálce jsem zahlédl nějaký stín. Co to bylo? Zrychluju krok, skoro do běhu se dám, ale ten stín zůstává stále stejně daleko. Co je tohle, k sakru, za místo? Míjím pořád ty samé barvy ve stále větší intenzivitě a frekvenci. Pořádně mě to mate! Najednou si ale uvědomím, že stojím na místě a ten stín ... Ten stín je přímo přede mnou ... A za ním ona ... Žlutá ... Zas se ozvali a nedaj pokoj. Permoníci.

Natáhl jsem se po ní, ale ona už tam nebyla, najednou někam zmizela. Odešla. Okolo se rozprostřela tma, ale ne ta jako z místnosti. Tahle byla jiná. Taková mléčná. Jakoby ... Ano je to ona ... Mlha ! Najednou je všude kam vkročím mokro a vlhko. Oblečení pomalu těžkne a já se nemohu skoro pohnout. Vrávorám ze strany na stranu jak nějakej opilec. Jak já je nenávidím. Ted jdu ale jak oni. I D5 by byla dobře zalátovaná jak bych tam šel. Nad tou myšlenkou se začnu nekontrolovatelně řehtat. Nemůžu přestat, i když mrznu a šaty mám naprosto durch. Vysvlíkám se, protože tu vláhu na sobě nesnesu. Když odhodím poslední kus oblečení, objeví se postava.

Co je asi zač? Divnej kukuč, dlouhej, hrbolatej nos. Malá, našpulená ústa. Byl o polovinu menší než já. Oblečen v prapodivném fraku a na hlavě klobouk. Ale co bylo na něm nepodivnější, se nacházelo v levé ruce. Co to je? Přiblížil jsem se. Byl to krumpáč.

,, Kdo jsi? ,,
,, Hádej. ,,
,, No nevím. Bych se jinak neptal, ne? ,,
,, Chceš to opravdu vědět? ,,
,, Jo! Chci! ,,
,, Permoník, těší mne! ,,

Teď mi to dochází. Podává mi ruku a já mu podávám svou.
Najednou se napřáhl krumpáčem a ... Cítím bodnutí do ruky...
Otevřu oči a ... Vidím zas tu protivnou zuřivku ....