a discovered tender soul . (part 2)

Pomalu a ospale vstávám, je první školní den posledního, školního roku na základce.
Krásné až depresivní dva měsíce prázdnin jsem si jakž takž užila. Omíjela jsem si hodně otázek na to, jak dopadne první pololetí, na jaké školy se dostanu a hlavně na to, jestli se dnes doručí moje psaní mýmu milovanýmu.
V předešlým díle, jste si jistě přečetli, co vše se událo v létě, po nějakým intenzivním přemýšlení jsem si vzpomněla, že má mít pokračování a tudíž jsem se pustila do psaní. Dopisuju to celkem pozdě, ale mám alespoň co napsat. První školní den byl k přežití, stejnak jsme tam trčeli jen hoďku. Den poté jsem s ním měla mít schůzku, ale na poslední chvíli se mi omlouval, že to nestíhá a že jede opět pryč. Krucinál. Musí zrovna jet pryč, když ten den jsme se měli vidět téměř po měsíci? A k tomu jsme ten den měli slavit 4 měsíce.
Já, (samoslavící) se koukala neustále na hodinky a v duchu si říkala, že zrovna v ten čas jsem ho poprvé spatřila a jiné, nevýznamné okamžiky si promítala. Viděla jsem ho až po dlouhém víkendu a vyříkali jsme si, většinu. Myslela jsem, že se to napraví, ale následovali jiné přeháňky na ostrůvku. Září bylo celkem dobré, když to shrnu, vrátila se ta starší atmosféra a nastávala nová.
Pak následoval říjen, pátý měsíc. V ten měsíc jsem začala vystrkovat růžky a sem tam zlobila rodičům. Jednou toho měl otec už dost a třískl můj mobil o zem. Dřív mi ho třeba schoval a po týdnu vrátil, ne tentokrát ne. Dokonce mi zabavil i přehrávač na hudbu a dal mi pouze omezený vstup na počítač.
Všechno mi tam začal povídat a myslel si, že toho lituju. Ano, lituju toho, ale taky mám svůj život, přátele (vztah) a vlastní problémy.
Podle mě nikdo z mých přátel nemusí každý večer mýt nádobí, vařit, doma uklízet. A ještě k tomu mít učení a jiný starosti.
Po jeho bravurném výkladu jsem šla do koupelny a začala co nejtišeji, ale nejbolestivěji plakat. Sice jsem za tento rok proplakala rybníky, ale tak hrozně ani jednou.
Ten den jsem nemohla jít ven, nakonec jsem šla koupit dárek Lukášovi, potají a hned z toho bylo drama, že nejsem doma.
V tu chvíli, když jsem seděla ve vaně a brečela s celým srdcem, měla jsem strach jen z jednoho. Ze ztráty mých přátel a jeho. Po víkendu jsem před tréninkem stihla být alespoň na chvíli s ním. Řekla jsem mu to, jak to mám teď těžký a když nehodlá čekat a podpořit mě, tak ať to rovnou zabalí. Požádala jsem ho, aby zavřel oči. Nasadila jsem mu prstýnek, jako předčasný dárek k půlročnímu výročí. Bez přemýšlení chtěl, aby byl nejen mou oporou.
Potěšil mě, že mi dal také prstýnek, přesně na den.
Vážně jsem si toho vážila. Moc jsem si přála, aby byly lepší časy.
Bylo to čím dál tím horší. Bez mobilního aparátu jsem se těžko s někým domlouvala a nazpamět jsem si pamatovala asi pouze 3 telefonní čísla. Proto jsem občas používala potají mobil rodičů. Uvědomuju si, že to nebylo správné.
Jednou ztratil můj prstýnek, nakonec ho našel s mou pomocí. Měla jsem pocit, že si toho neváží a taky že se mu nechce semnou strávit čas. Pocity méněcennosti, nelibnosti, ignorace.
Smutek jsem měla z jednoho dne a pak jsme mu to vše vyříkala. Byla zima a šli jsme se projít. Slzy mi tekly jak vodopád a i když jsem celou schůzku depkařila, je to jeden z mých nejkrásnějších
zážitků tohoto roku. U metra jsme se loučili a dali si navzájem nezapomnutelný polibek. Na profil mi ještě napsal zprávu o mém úsměvu. S ubrečenýma očima jsem se usmívala.
Kéž by se usmiřovala pokaždé tímto způsobem, nebo ještě krásněji!
Nedávno jsem se těšila na další příjemnou schůzku. Radost mě přešla, když mi oznámil, že máme jen pár desítek minut.
Celou chvíli jsem byla uražená a neměla jsem náladu ho vůbec vidět. Ani slušně a mile se nedokázal omluvit, vrátila jsem mu prstýnek, který mi dal. Šla jsem ho doprovodit a chtěl si to vyříkat vevnitř u něj. Vystrčil hlavu z okna a řekl, že nakonec tu má rodiče.
Já se jen letmě na něj podívala a odešla jsem. Volal na mě, ale ignorovala jsem ho. Snažila jsem se nerozplakat cestou do neznáma.
Pohlédla jsem na pouliční hodiny, jelikož víc jak měsíc nemám můj telefon, nevím kde se nyní nachází. Měla jsem času dost. Neměla jsem ponětí, kam bych šla.
Do obchodního centra se mi nechtělo, tak jsem si šla sednout na lavičku, pár metrů od místa, kde jsme se posledně krásně usmířili.
Odložila jsem kabelku a tašku s úborem na trénink, sedla si pohodlně, zády světu a plakala. Bylo mi fuk, co si ostatní lidé mysleli a říkali. Slyšela jsem hlasy dvou chlápků, kteří si na druhém konci "mé" lavičky něco vyřizovali o financích. Neskutečné! To jsou lidi tak líní jít na druhou, volnou lavičku, která je minimálně 3 metry od té mé?! Po minutách se vypařili a říkala jsem si v duchu "Minule jsem tu stála promrzlá do kostí. Brečela jsem. On tu byl semnou. Teď tu sedím sama..."
Podívala jsem se na náměstí a najednou se tam z dálky zjevil jeden kluk. Snad to není Lukáš, co by tu dělal?
Pak odběhl pryč, myslela jsem si, že jsem měla haluše.
Později mi řekl, že to byl on a že mě hledal.
Ještě chvíli jsem tam seděla a snažila se uklidnit. Jela jsem na trénink, už ve vagónu se mi leskly oči. Nesnáším mojí sebekontrolu.
Kamarádka na tréninku se moc semnou nebavila. Nechtěla jsem cítit ten pocit, že se mí nejlepší přátelé snaží vyhýbat.
Hned po tréninku jsem letěla domů, jelikož jsem jela na jednu menší svatbu. Vidět ty novomanželé, jak se líbají a usmívají bylo krásné, pro ně. Tajně jsem si půjčila mamky mobil, šla jsem s ním na záchodky zamkla se, sedla si na dekl a psala zprávu do limitu znaků. Přitom jsem jako obvykle plakala. Celý den byl v háji.
Šla jsem na závěr svatby a večer jsem jela domů.
Zatím jsem ho od toho hrozného dne jsem ho neviděla.
Uvidíme, jestli se z toho nevyklube nejkrásnější zimní měsíc.
Řeknu vám, že listopad (šestý měsíc) byl jeden doposud z nejkouzelnějších měsíců našeho vztahu. Proč, když jsem furt měla červený oči? Protože ty prožitky sice byly smutné až nostalické, ale má to takový smysl, který až okouzluje.