Někdy máte všechno a přece nejste spokojeni. A tehdy vás zarazí, když najednou vidíte padat hvězdu na noční obloze a vy nevíte, co si přát.

Čtyři stěny, moře času a žádný život...

Po odchodu blízkého člověka se neubráníte vzpomínání jak na jeho život, tak na jeho smrt a odchod z tohoto světa. Stále se to vrací, stále zapomínáte, že se to stalo a stále si vzpomínáte, že se to stalo...

Ta bezmoc, když odejde někdo vám tolik blízký a vy ho stále vidíte před očima, ale nemůžete ho nahmatat. Ta zoufalá beznaděj, která vás obklopí pokaždé, když si uvědomíte, že už se to nikdy nezmění. Že ač vy ho slyšíte, on už vám nikdy neodpoví a neusměje se na vás jinak než ve vašich vzpomínkách. Ta bolest, když si s vámi vaše paměť hraje nemilosrdnou hru a nechá vás tu hroznou skutečnost stále dokola zapomínat a pak si to znovu a znovu uvědomovat jako by se to stalo poprvé. Neumím to zkrátka přijmout za svou realitu, i když vím, že mi nic jiného nezbývá...

Očima milovníka podzimu.

Tři fáze nechtěného snění.

..po dlouhé pomlce se vracím spíše s námětem k zamyšlení nežli s básní. Ale vracím se a vracím se především s přáním všeho nejlepšího do nového roku.

Tento text sice není už aktuální, alespoň co do stavu mého vnitřního světa, neboť jsem konečně našel smysl života a hodlám za ním jít, dokud nedosáhnu cíle, ale to mi alespoň ukázalo, že člověk nikdy nemá klesat na mysli, když se mu v životě nedaří. Každého totiž dřív nebo později zasáhne štěstí, touha. Vždy to chce jen svůj čas. Nejdůležitější ale je, že ten čas vždy nakonec přijde.