Šeptání jednoho člověka

Ponurá studená chodba byla špatně osvětlená. Bylo tu šero a absolutní ticho. Jen občas sem dolehly kroky strážce, který procházel na konci chodby. Ale v tomto tichu bylo možno zaznamenat téměř neslyšné šeptání jednoho člověka. Měl svou celu úplně na konci chodby. A každý den prosil o odpuštění.
„Máte návštěvu.“ ozval se dozorce a dveře cely se otevřely.
„Návštěvu?“ zašeptal potichu. Nevěřil, že tato slova byla určena pro něho. Už dlouho za ním nikdo nepřišel. Ani se nedivil, nevyčítal jim to. Když byl ještě na svobodě, žil jen s matkou. Otec je opustil ještě když byl malý, moc si na něho nevzpomínal. Ale nikdy nebyl problémové dítě, spíš naopak. Snažil se mámě ulehčovat. Dobře se učil, byl ctižádostivý, chtěl na vysokou a to se mu také splnilo. Vypadalo to, že mu nic nechybí. A tak to také bylo. Žil si vcelku spokojený studentský život. Vlastně ještě stihl dokončit školu. Měl přítelkyni, se kterou plánoval rodinu. Jenže tohle všechno byla minulost.
Dovedli ho do místnosti pro návštěvy. Neměl ponětí, kdo by za ním mohl přijít. O to větší bylo jeho překvapení, když uviděl svou mámu.
„Mami?“ vydechl překvapeně a cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Nechtěl plakat, a už vůbec ne před ní. Několikrát rychle zamrkal.
„Co tu děláš? Proč jsi přišla? Přece jsem ti psal, ať nechodíš…“ zahrnul ji otázkami.
„Spíš by ses měl ptát, proč jsem přišla tak pozdě. Neměla jsem tě poslouchat.“
„Ne, to je v pořádku, vím, že je to pro tebe těžký. Neměla jsi chodit.“
„Měla jsem přijít už dávno,“ rozplakala se.
„Neplač, to je dobrý, hm? Přesně proto jsem nechtěl, abys chodila.“
„Promiň,“ rychle si utřela oči a pokusila se usmát, „jak se máš? Jsi v pořádku? Neubližují ti tady?“
„Jsem v pořádku, nikdo mi neubližuje,“ usmál se. „A co ty, co venku?“
Vyprávěla mu, co se za poslední rok stalo. O přátelích, o sousedech, o sobě… Poslouchal ji, ale najednou mu ten svět připadal strašně vzdálený.
„Konec návštěv!“ ozvalo se.
„Zase přijdu,“ řekla.
„Jak budeš chtít, nemusíš. Nechci, aby ses trápila.“
Odvedli ho zpátky do cely. Najednou mu bylo strašně smutno. Díval se ven na bezútěšný dvůr a poprvé od doby, co tu byl, mu po tváři začala stékat slza.
Momentálně neměl spoluvězně. Věděl, že to nebude trvat dlouho, ale zatím si užíval toho, že byl sám. Měl pověst tichého a citlivého člověka. Ale nenechal si nic líbit. Moc nemluvil. Většinu času trávil sám. Nevyhledával kontakt s ostatními. Nikomu tu nevěřil. Jak by také mohl věřit vězňům, když ho zklamal jeho nejlepší přítel..?
Seděl na posteli a díval se na fotku svojí přítelkyně. Už dlouho nepřišla. Věděl dávno, že je konec, ale mrzelo ho, že neměla tolik odvahy a cti, aby mu to řekla. Nepředpokládal, že na něho bude čekat. Byl tu na dlouho. Ale myslel si, že mu to dokáže říct. Také se v ní spletl.
Měl tady spoustu času na přemýšlení. Dny byly dlouhé a noci ještě delší. Čas se tu hrozně vlekl. Každý den myslel na to, co se tenkrát stalo. Každý den se sám sebe ptal, jestli udělal dobře. Tenkrát byl přesvědčený, že ano. Dnes si tím tak jistý nebyl. Navíc teď už věděl, že on by pro něho to samé neudělal. Také za ním nebyl. To ho bolelo ze všeho nejvíc. A trvalo mu dlouho, než se s tím smířil.
„Návštěva!“
Dnes vypadala jeho máma unaveně. Všiml si toho. Nikdy mu neušlo, jak jí je. I když se to před ním snažila tajit.
„Mami, co se děje?“ zeptal se starostlivě.
„Všechno je v pořádku,“ chabě se usmála.
„No tak, řekni mi to. Přece jsme před sebou nikdy neměli tajemství.“ řekl, ale hned ho napadlo, že to není tak docela pravda. Ale kdyby věděla, co skutečně udělal, nikdy by s tím nesouhlasila. Už takhle to pro ni bylo těžké.
„Já… jsem nemocná.“ zašeptala. „Nevím, jak dlouho za tebou ještě budu moct chodit.“
„Mami,“ řekl zoufale.
„Je to rakovina,“ pokračovala, „našla jsem si bulku v prsu. Budu muset na operaci, pak chemoterapie a tak… nějaký čas asi nepřijdu.“ snažila se, aby její hlas zněl klidně.
„Ale kdo se o tebe bude starat?“
„Zaplatím si pečovatelku, neměj starosti.“
Schoval obličej do dlaní. „Nikdy jsem to neměl dělat,“ zašeptal.
„Víš, nikdy bych nevěřila, že zrovna ty budeš řídit opilý, ale čas se nedá vrátit.“
„Mami,“ řekl naléhavě a podíval se jí do očí, „já to auto neřídil.“ Tohle přiznání bylo mnohem těžší než ta předešlá.
„Co?“ tvářila se nechápavě.
„Já neřídil.“ zopakoval potichu. „Nikdy bych za volant opilý nesedl a je paradoxní, že ta to jsem teď tady, ale…“ odmlčel se.
„Já to nechápu.“
„Řídil Petr.“
„Petr?“ zeptala se nevěřícně.
„Jo, byl taky opilý, ale tvrdil, že to zvládne. Já nevím, proč jsem na to přistoupil, ale slavili jsme a vypil jsem víc, než bych měl. Za normálních okolností bych ho jet nenechal, natož abych s ním vlezl do auta.“
„Ale proč jsi to bral na sebe?“
„To je složitý. Měl problémy a tohle bylo to poslední, co potřeboval. Byl to můj nejlepší kamarád, věřil jsem, že by pro mě udělal to samý… vím, že tohle nikdy nepochopíš, proto jsem ti to taky nechtěl říct…“
„Jak mohl? Jak tě mohl nechat..?“
„Asi to pro něj bylo snazší, než jsem si myslel. Nikdy tu za mnou nebyl. Spletl jsem se v něm…“ řekl ztěžka.
„Tak jim to řekni, řekni jim, jak to bylo, přece tě musí pustit.“ naléhala.
„Mami,“ usmál se rezignovaně, „nikdo mi nebude věřit. Už se s tím nedá nic dělat.“
„Kdo o tom ještě ví?“
„Konec návštěv!“ dozorce pro něho přišel.
„Nikdo, nikdo to neví, jen já a on. Třeba mě na chvíli pustí, když se dozví, že…“ nemohl to říct. Ještě se na ni ohlédl a pak za ním zaklaply těžké kovové dveře.
Vrátil se do cely. Už měl nového spoluvězně.
„Ahoj, já jsem Dominik.“ řekl, a natahoval k němu ruku.
Prohlížel si ho. Byl mladý, tak osmnáct devatenáct, víc by mu nehádal. Ale neměl náladu se s ním bavit. Teď ne.
„Roman.“ řekl po chvilce, ale jeho ruku ignoroval. Lehl si na postel a díval se do stropu. Poprvé strašně litoval toho, co udělal.
„Za co tu jsi?“ byl mladý zvědavý.
Neodpovídal.
„Dobře, nemusíš mi to říkat.“ řekl po chvilce.
„Chceš vědět, proč jsem tu já?“ nedal se.
„Ne,“ řekl tvrdě, „chci mít svůj klid.“
„Ok, jen jsem tě chtěl trochu poznat.“ hájil se.
Na to už mu neodpověděl. Vlastně ho trochu zajímalo, proč tu je, ale neměl náladu to s ním rozebírat. Uvědomil si, že se k němu nechoval zrovna moc hezky. To k němu nesedělo.
„Sorry, prostě teď nemám náladu,“ řekl omluvně, „pokecáme jindy, jo?“
„Jasně, v pohodě.“ akceptoval to.
Jeho máma přece nesmí umřít. Ne takhle a ne sama. Potřeboval se odsud dostat. Ale nevěděl jak. Útěk nepřipadal v úvahu, to jen ve filmech jim šlo vždycky všechno tak snadno. Pravdu říct taky nemohl, nikdo by mu nevěřil. Zbývalo mu jen doufat, že mu za dobré chování dovolí strávit pár dní s matkou. Ale pochyboval o tom.
„Musím vás zklamat,“ řekl mu právník, „ale propustit by vás mohli jen kdybyste byl vážně nemocný vy.“
Zbývala mu poslední naděje. Zavolat Petrovi. Vyťukal známé číslo a poslouchal vyzváněcí tón. Chtěl to zrovna položit, když se ozvalo: „Prosím?“
„Tady Roman. Potřebuju tvou pomoc.“ řekl a čekal, jak Petr zareaguje.
„O co jde?“
„Mohl bys přijít?“ zeptal se místo odpovědi.
„Tak dobře,“ řekl Petr s povzdechem. Bylo slyšet, že mu ten rozhovor není příjemný a chtěl ho rychle ukončit.
Vlastně se docela bál toho, že Petr nepřijde. Na druhou stranu měl strach i ze setkání s ním. Ale potřeboval ho. A on mu dlužil hodně.
Nakonec přišel. Dokázal si představit, kolik ho to muselo stát úsilí.
„Ahoj, jak je?“ zeptal se na úvod.
„Potřebuju, aby ses postaral o mámu,“ začal přímo, „má rakovinu, možná umře a já nechci, aby umírala sama.“ Díval se mu do očí a snažil se z nich něco vyčíst.
„Uděláš to?“ zeptal se, když viděl, že není schopen cokoliv říct.
„Já… tvoje máma… je mi to líto… Jasně, že se o ni postarám.“ dostal ze sebe.
„Dobře, díky.“ řekl a zvedl se.
„Počkej,“ zarazil ho.
„My dva už si nemáme co říct.“ řekl nekompromisně a odešel.
Za pár dní tu byl Petr znovu. Nečekal ho, myslel si, že přišla máma.
„Proč jsi mi sakra neřekl, že to ví?“ byl naštvaný.
„Protože jinak bys za ní nešel.“ řekl klidně.
„Vypadal jsem jako idiot. Řekla mi, že ode mě nic nechce a když jsem jí řekl, žes mě poslal ty, tak mi to nevěřila.“
„No jo, to mě nenapadlo. Ale vlastně se nedivím, že ti nevěřila.“
„Proč? Jsem přece tvůj nejlepší přítel, ne?“
„Jo? Myslíš si, že takhle vypadá přátelství?“
„Jak?“ nechápal.
„Že jsem tu místo tebe, s tím jsem se smířil, udělal jsem to, abych ti pomohl, ale že se na mě za to vykašleš, s tím se teda nesmířím nikdy.“
„Ale já se na tebe nevykašlal…“ namítl.
„Ne? Tak proč jsi za mnou nikdy nepřišel, hm?“
„Ty nevíš jaký to je žít s pocitem, že jsi zabil člověka. Žít s tím, že kvůli tvojí blbosti někdo jinej umřel. Každej den to mám před očima…“
„A myslíš, že já ne?“ přerušil ho. „Kdybych ti sebral klíče rovnou, tak se nemuselo nic stát. Mám na tom svůj díl viny. Ale ty jsi pro všechny bezúhonný občan, to já budu pro všechny už do konce života ten, co zabil. Ty jsi venku, máš všechno a já teď ztrácím jediného člověka, který mě neopustil.“
„Ty jsi myslíš, že jsem za tebou nebyl, protože jsem se na tebe vykašlal, jo..?“ zeptal se zklamaně. „Jenže tak to není. Myslíš si, že se ti můžu podívat do očí. Žít s pocitem, že jsi zabil, je zlý, ale žít s pocitem, že za tvoji vinu pyká tvůj nejlepší kámoš je mnohem horší.“
„Jenže tak to je a je pozdě s tím něco dělat. Ostatně, byl to přece tvůj nápad…“
„Jo, ale tys na něj přistoupil.“
„Jo, přistoupil. Já ti to taky nevyčítám. Jen jsi mě prostě zklamal.“
„Sakra, právě jsem ti řekl, jak to pro mě je těžký.“
„Jo, ale nebyl jsi tu rok a kdybych ti nezavolal, nejspíš bys nepřišel nikdy…“
„Vážně je to rok? Uteklo to rychle, říkal jsem si, že za tebou zajdu, ale neměl jsem odvahu. Vždycky jsem to odložil…“
„Jo, je to rok. Tobě to možná uteklo rychle, tam venku, mezi přáteli, ale tady se čas zastavil. Ještě mi zbývá sedm takových let.“
Sklopil oči. „Promiň. Je mi to strašně líto. Asi bych se měl přiznat.“
„Jo? A co se tím změní? Necháš tam Jitku a to malý? Co to vůbec je?“
„Holčička, Veronika.“ usmál se, „je nádherná.“ dodal zasněně.
„A už jste se s Jitkou vzali?“
„Ne, chtěl jsem, abys mi šel za svědka. Myslíš, že by tě na svatbu pustili?“
„Nevím, možná mě pustěj na pohřeb.“
„Vážně je to tak zlý?“
„Já nevím, možná, prý je to tak padesát na padesát.“
„Měl bych to udělat.“ řekl rozhodně.
„Nechceš vidět svý dítě vyrůstat?“
„Jasně, že chci. Ale nechci, abys trpěl za mně.“
„Já už nemám co ztratit. A pak, žádný svědci nejsou, nikdo ti neuvěří. Zapomeň na to.“
Ležel ve své cele a přemýšlel o Petrovi. Byli kamarádi od dětství, kolikrát jeden druhého vytáhl z průšvihu. Tenkrát slavili promoci, úspěšně ukončili školu a čekala je skvělá budoucnost. Aspoň si to oba mysleli. Ale Petr krátce před tím zjistil, že jeho přítelkyně je těhotná. Navíc byl docela zadlužený, protože rodiče ho tu nechali, odjeli do Anglie a vypadalo to, že se jen tak nevrátí. Dodneška nevěděl, proč s ním sedl do toho auta, proč ho vůbec nechal řídit, ale stalo se. A pak ta rána… Obraz těla letícího přes kapotu vídal každou noc. Petr nejdřív chtěl ujet, pořád opakoval, že nemůže jít do vězení, ale s tím on nesouhlasil. Zůstali tam a snažili se jí pomoct. Zavolali záchranku a než přijela i policie, domluvili se, že to Roman vezme na sebe. Možná za to mohl ještě alkohol, co měli v krvi, ale tenkrát mu to nepřišlo jako tak blbý nápad. Zřejmě i proto, že neměl absolutně tušení, co ho všechno čeká.
Druhý den zavolal mámě.
„Ahoj, jak se cítíš?“
„Jsem v pořádku. Akorát… včera tu byl Petr, říkal, žes ho poslal.“
„Jo, to je pravda, ale tys ho prý vyhodila.“
„Jo, vyhodila. Po tom, co ti udělal… Proč jsi ho za mnou poslal?“
„On mi nic neudělal. Nechtěl jsem, abys byla sama. Já s tebou být nemůžu, tak aspoň on. Vždyť ho znáš od mala.“
„No, asi ho zas tak dobře neznám. Netušila jsem, čeho je schopný.“
„Myslíš sednout opilý za volant? Nebo nechat mě vzít to na sebe?“
„Obojí.“
„Měl problémy, Jitka čekala dítě a víš, že ho tu rodiče nechali a zůstali v Anglii. Věděli moc dobře, proč to dělaj, měli tu dluhy a on je musí splácet. Přišel by o všechno, neměl by se ani kam vrátit.“
„A tys nepřišel o všechno?“ zeptala se ironicky.
„Mám přece tebe.“ trochu se usmál.
„Proč ho najednou hájíš, říkal jsi, jak tě zklamal…“
„Zklamal, ale vysvětlil mi to a já nevím… asi jsem mu odpustil. Nechci zahodit naše přátelství. Navíc je jediný přítel, který mi zbyl.“
„Já nevím,“ povzdechla si.
„Mami, prosím, nech ho, ať se o tebe postará, když já nemůžu.“ řekl naléhavě.
„Jak, když vím, co udělal?“
„On nic neudělal. Teda, myslím, jako že mě do ničeho nenutil, jen to navrhl, já souhlasil, to je celý.“
„Vždyť jste byli oba na mol.“
„Hm, možná, ale udělal bych to znova. Vlastně… už jsem to udělal?“
„Co?“ zeptala se nevěřícně.
„Chtěl se přiznat, ale já mu to nedovolil. Nejspíš by se tím stejně nic nezměnilo a pak, má ani ne roční holčičku, má hodně co ztratit. Já už ne.“ odmlčel se. „Teda, kromě tebe.“ zašeptal.
„Dobře, dobře, tak já to zkusím. Nechám ho, ať mi pomůže.“
„To jsem rád,“ řekl, a z jeho hlasu byla slyšet úleva, „až přijde, tak ho za tebou pošlu. Tak ho prosím zas nevyhoď.“ řekl s úsměvem. „Budu muset končit. Tak se měj. A drž se.“
„Ty taky. Mám tě ráda.“
Položil sluchátko. Zhluboka se nadechl. „Taky tě mám rád,“ zašeptal.
Když zas přišel Petr, tak mu řekl o rozhovoru s mámou. Souhlasil, že to zkusí znovu. Postupně k sobě zase našli cestu. Odpustil mu. Vlastně ho i celkem chápal. Byl rád, že se v něm zas tolik nespletl. Teď ho potřeboval víc než kdy jindy. Věděl, že on mu řekne pravdu o tom, jak je mámě, ať už je jakákoliv. Zatím to vypadalo docela nadějně…

Uplynuly tři roky. Měl za sebou polovinu trestu a mohl požádat o podmínečné propuštění za dobré chování. Doufal, že mu vyhoví. Jeho máma svůj boj vyhrála a přátelství s Petrem bylo možná pevnější než dřív a on se strašně těšil domů. I když věděl, že nic nebude stejné…

Ponurá studená chodba byla pořád špatně osvětlená. Bylo tu šero a ticho. Jen občas sem dolehly kroky strážce, který procházel na konci chodby. Ale v tomto tichu bylo možno zaznamenat téměř neslyšné šeptání jednoho člověka. Měl svou celu úplně na konci chodby. A každý den děkoval za to, že jeho máma je v pořádku.
„Jste volný.“ řekl dozorce a dveře cely se otevřely.
„Volný…“ řekl potichu, jako by tomu ani nevěřil.