Stopařka

        Bylo pozdní letní odpoledne a vzduch se tetelil ustupujícím horkem. Lenka se už hodinu bezvýsledně potácela po krajnici a snažila se stopnout auto. Když se vydávala na cestu, představovala si dva krásné týdny v přírodě bez jakéhokoli vlivu člověka. Její idylu ji však velmi záhy zmařila všemožná lesní havěť. V noci se neustále ozýval nějaký šramot. Jehličí píchalo. No prostě katastrofa. Ještě štěstí, že tady tak brzy našla silnici. I když, jak se ukázalo, to také taková výhra nebyla – nikde nikdo. Lenka si povzdechla a ploužila se dál. Najednou uslyšela zezadu nějaký zvuk. Snad to bude auto! Otočila se a po cestě si to k ní šinula bílá dodávka.
        „Další posranej den v tahu,“ ulevil si Milan. Není se co divit, že nadával. Vracel se totiž z celodenní dřiny, která ho stála hodně trpělivosti. Jeho práce vlastně ani nebyla těžká, jako spíš ubíjející. Dlouhé hodiny montovat jednu součástku k druhé. To by unudilo i obyčejnější lidi než byl on. Potřásl hlavou, aby se zbavil podobných myšlenek. Alespoň navenek musí mít správnou fasádu a navíc mu dali k dispozici tohle služební auto. Co víc by si vlastně mohl přát. Sám pro sebe se usmál a ještě víc se opřel do sedačky.
        Vyjel ze zatáčky a náhle před sebou na cestě spatřil dívku jdoucí po krajnici silnice táhnoucí se odnikud nikam. Zvedla ruku. „Takže další stopařka,“ pomyslel si. Až teď si ji pořádně prohlédl. Batikované kalhoty a tričko samy říkaly co bude jejich majitelka pravděpodobně zač. Z dlouhých světlých vlasů ji pod různými úhly trčely větvičky a uvědomil si, že to, co ji vykukuje z kapsy, je hlava potkana. Když zastavil, všiml si, že stopařka má poměrně hezky tvarovaný obličej. Těšil se čím dál tím víc. „Kam chcete svízt?,“ zeptal se. „Nejlepší by bylo, kdybyste mě hodil do nejbližšího města. Já už si pak nějak poradím,“ odvětila Lenka a omluvně se usmála. „Myslela jsem, že to nějak zvládnu sama, ale tady to je úplně mrtvý. Za celou hodinu jsem nikoho nepotkala. No věřil byste tomu?“ Milan se jen pousmál. Samozřejmě že by tomu věřil, vždyť právě proto se tu rozhodl bydlet. Místo toho však pouze odvětil: „Tak hrozné to tu není, ale jestli chcete, můžu vás hodit do Týnce. Mám to při cestě.“ Lenka mu poděkovala, šťastně se posadila do dodávky a batoh hodila dozadu.
        Po půlhodinovém rozhovoru zjistila Lenka, že Milan je velmi příjemný společník. Rozptyloval ji historkami ze svého života a nenechal ji, aby se byť jen chvilinku nudila. Dozvěděla se například, že jeho teta z druhého kolene má doma obrovské stádo koček, o které se společnými silami stará celá rodina. Jeden příběh vyplýval z druhého a Lenka si byla jistá, že by mohli pokračovat do nekonečna. Po chvilce Milan přibrzdil a sjel na o poznání méně udržovanou polní cestu. „Kam jedeme?,“ zajímala se trochu vystrašeně Lenka. „Hlavní silnice se opravuje, a tak to musíme tudy objet. Neboj, bude to chvilička,“ odpověděl Milan. To ji částečně uklidnilo, ale stále ji uvnitř hořel nepatrný plamínek strachu.
        Cesta byla zarostlejší a zarostlejší. Vysoké stromy lemující cestu vrhaly čím dál tím delší stíny a ve vzduchu se vznášela vůně přicházejícího večera. Lenka se schoulila do sedačky. Přepadl ji náhlý pocit strachu a beznaděje. Nedokázala si to vysvětlil, ale cítila se opravdu strašně. V celém jejím těle jakoby kroužily drobné jehličky, které ji bodaly do nervů a vysílaly zprávu, ať si dá pozor. Ale proč? A na co? Auto začalo zpomalovat a nakonec se škytnutím zastavilo. „Proč zastavujeme?“ zeptala se Lenka. „Konečná,“ usmál se Milan. Vyděšeně se po něm ohlédla a začala lomcovat dveřmi. Nehnuly se. Otočila se na druhou stranu, ale než stihla cokoli udělat, uchopila ji jedna Milanova ruka za vlasy a druhá ji nacpala uspávadlem napuštěný hadr do pusy. Okamžitě se jí zatmělo před očima.
        Rána. Palčivá bolest ji projela břichem. Otevřela oči, ale musela je opět kvůli trýznivě bodavému světlu zavřít. Mhouřila oči. Pomalu si začala zvykat na ostré světlo a svět začal opět pozvolna dostávat barvy. „Trochu se vzpamatuj, ať tě nemusím znova kopat. Jedu pro kamarády, tak ať tě tady najdu trochu probranou,“ zasmál se Milan a odešel z místnosti. Lence se pomalu vracelo vědomí. Celé jí to připadalo jako špatný sen. Přesně ten, ze kterého se chcete probudit a nikdy to nejde. Po tvářích jí stékaly horké slzy. Byly to kapky strachu, beznaděje ale i hněvu. Místo volání o pomoc začala hlasitě plakat. V životě už musela čelit mnoha obtížným situacím, ale nikdy se nedostala do jakékoli podobné. Co bude dělat? Pokud tu zůstane, přijde Milan s kamarády a co by se dělo potom, si nechtěla ani domýšlet. Musí utéct! Ztemnělá místnost ji ovšem k útěku příliš možností nenabízela. Holá podlaha, u jedné stěny kavalec a nakonec pár beden s haraburdím, které byly vyrovnané u druhé stěny. Místnost vypadala jako část nějakého srubu nebo chatky. Dřevěné stěny a v nich zasazena úzká, zamřížovaná okna. Žádná možnost útěku.
        Po chvilce se Lenka dala trochu dohromady a po kolenou se dobatolila až k bednám. S rukama za zády je začala prohrabávat a hledala jakýkoli ostrý předmět. Sykla bolestí. Něco se ji zarylo do ruky. Otočila se a v měsíčním svitu si prohlédla svůj nález. Zahradní motyčka. Opět se pustila do prohledávání. Lenka začínala panikařit. Z krabice, která se nejdříve zdála téměř bezedná, nejspíše někdo odstranil všechny předměty, které by snad mohly posloužit k přeřezání provazu. Pomalu ztrácela naději a zvedla hlavu ke světlu, když tu si najednou uvědomila. Okna! Vždyť v nich může rozbít sklo! Vzala motyčku, prostrčila ji skrz mříže a rozbila sklo na druhé straně. Několik střepů se zachytilo na parapetu a ty opatrně vtáhla motyčkou dovnitř. Vzala si ten největší a zaklínila ho mezi parkety. Konečně se zbaví pout.
        Po nekonečné půlhodině, během které neustále napjatě poslouchala, zda neuslyší skřípat kola dodávky na příjezdové cestě, konečně spadly provazy z jejích zakrvácených rukou. Uvědomila si ale, že ještě zdaleka nemá vyhráno. Jak se dostane ven z domu? Dveře byly pevně zamčené zvenčí a jiná úniková cesta neexistovala. Najednou, jako rána kladivem, z ní opadl veškerý adrenalin, který ji držel do té doby na nohách a schoulila se do rohu místnosti s hlavou v dlaních. Nové slzy si začaly vytvářet své cestičky na jejích tvářích a a vzlyky se jí otřásala hruď. Cítila, že už je konec. Nemůže dál. Celý její život se pro ni teď stal naprosto zbytečným. V setkání s takovouto zkušeností prostě nemohl obstát.
        Chmurné myšlenky a únava ji donutily rezignovat. Položila se na záda s hlavou stále v dlaních. Myšlenky na sebevraždu kolem ní kroužily jako černé vrány. Nebude to tak lepší? Co jí vlastně zbývá z života. Sundala ruce z obličeje a pohlédla vzhůru. Skrz střešní okno na ní dopadaly měsíční paprsky. Střešní okno! No jistě. To není zamřížované. Pokud se k němu zvládne vyškrábat, bude snad moci utéct! Opět vybuzená se rozběhla ke krabicím a začala z nich vše vyhazovat. Posléze je vyrovnala doprostřed domku a vylezla po nich až ke střeše. Zkusila okno otevřít. Nic. Zrezivělé panty se prostě odmítaly pohnout. Vší silou udeřila do okna. Konečně se otevřelo, ale Lenka se zakymácela a skončila na zemi. Opět vyrovnala krabice a vyškrábala se po nich k oknu. Protáhla se jím a byla venku! Skutálela se na zem a rozběhla se pryč, jak nejrychleji uměla.
        Už přes dvě hodiny se potácela ztemnělým lesem. Oči se jí samovolně zavíraly, ale Lenka se snažila co nejdéle udržet vzhůru. Věděla, že každou chvíli musí narazit na nějakou silnici a tam už jí snad někdo pomůže. Jenže jít dál bylo čím dál tím těžší. Pomalu ztrácela vůli prodírat se lesem. Už si chtěla jen sednout a spát. Udělala další krok. Náhle vyšla z lesní opony a na její tvář dopadlo měsíční světlo. Před sebou viděla rozsáhlou planinu a kdesi v dálce – silnice! Rozběhla se jako smyslů zbavená. „Teď už se mi nic nestane!,“ pomyslela si. Během chvilky překonala celou vzdálenost, a pak Lenka vzdychajíce zastavila u krajnice. Sedla si na zem zhluboka oddechovala. Konečně! Konečně má záchranu na dosah. Teď už zbývá jen... Znenadání ji oslepilo světlo přijíždějícího automobilu. Vyskočila na nohy, začala mávat rukama a křičet: „Zastavte! Prosím, zastavte!“ Bílá dodávka začala pomalu zpomalovat, až zastavila. „Tak tady tě máme,“ ozvalo se zevnitř.