Homér: Františkánská je nádherná, ale tak často přelidněná. Václavák, o kterém píšu je oáza celý.

Mlčeti Zlato: Já taky ne. Tam nic není. Jako ta socha Vaška na koni není ošklivá, do opraveného Národního muzea bych měl ze slušnosti zajít, ale jinak jen obchody, restaurace a strejda Mekáč. Poblíž je leda dobrá oáza Františkánská zahrada.

O trouchnivějícím pařezu, ze kterého nic nevyroste můžeme vést polemiku. Semenáčky smrků z nich rostou, olše jedou vegetativní množení, a tak...
No jo no, krátí se to. A furt dokola až do zblbnutí.

Homér: Moc tam nechodím. Tak nemohu potvrdit.

Hanulka: To mě těší, ahoj.

No říkal jsem si, že to nebude o tomhle hnusným pražským Václaváku, ale o předešlém Koňském trhu, ale stejnak, je to těžké a chmurné dílo.
I když ta poslední věta by se k modernímu Václaváku hodila, prý už je tam kokain kvalitnější.

Homér: Malá nápověda. Ten Václavák není v Praze :-)

Na tohle moje mozkové závity nestačí.

Lepší bláznivá než nudná.

Zajímavě namíchaná psychadelie s realitou.

Je to dosti nepochopitelné, taková práce sekyrou, jenom pár záseků do kmene, hrubé naznačení tvaru a..... .
Myšlenka pěkná, chce to více si pohrát se slůvky, tvarem a sdělností. Je to bez překvapení.

Mlčeti Zlato : někdy se tak stane. Děkuji.

Tak trochu věřím, že se vysněné okamžiky tu a tam vrací...

Ten první krok...

Psavec : děkuji Ti.

A další též.

Psavec: Díky

Štěstí s námi laškuje.

Umíš se dívat.

Romantická.