Křídlenky

Křídlenky



Nebe se zatáhlo do rudošeda a všechny křídlenky zavřely své oči. Zahrada ztichla a obrysy hor se na chvíli přelily do karmínové barvy.

Artur Tuinier přemýšlel na zápraží domu o životě svých stromů. Byly tady už při jeho narození, ale ty mladší vypěstoval sám. Nyní si ovšem nevěděl rady. Již minulý podzim se jabloně urazily a část jejich plodů dozrála v zemi. Na kořenech narostly páchnoucí okrové bobule. Nikdy se s takovýmto jevem nesetkal a bral to, jako předzvěst k dalším událostem.

Konečně odtál sníh a mělo přijít jaro, ale příroda se rozhodla, že změní své zákony.

Artur zaznamenal, že jabloně místo nových výhonků začaly ze svých ramen, jako z bolavých ran, rašit nazrzlé proutky s šedivými štětinkami. Stromy se přes zimu nějak zvláštně obrátily a začaly růst kořeny směrem k nebi.

Seděl na zápraží se svým věrným psem Archibaldem a přemýšlel, co bude dělat dál. Údolí miloval, ale od té doby co černí skřivani začali lovit křídlenky, mizelo světlo, které tyto malé bytosti přinášely.

Otec i dědeček mu často vyprávěli, jak se dokáže duše dobrého člověka po smrti převtělit do těchto průzračných víl. Ovšem duše těch špatných lidí se naopak změní v rez, která pronikne do země a tam škodí.

Chodil se dívat na malý hřbitůvek pod horu Masiv. Viděl některé hroby, kolem nichž byla cihlově zbarvená tráva a na pomníky si nikdy nesedali ptáci. Půda tam byla jedovatá a nasycená žlutým oparem. Otec mu zakázal toulky kolem hřbitova, protože se bál, aby se chlapec nenakazil rzí.

Artur přemýšlel, jestli nastal čas. Babička mu kdysi vyprávěla legendu o titanové skříňce, ukryté pod dubem při prameni řeky Kameron.

„Až nastane čas,“ říkala, „pak je nutné vydat se na cestu. Bude to dlouhá a strastiplná pouť, ale pramen dobra, který se nachází v každém tvoru, dokáže zastavit podstatu zla."

Z rozjímání byl vyrušen zaržáním kobylky Rosalindy, jako kdyby tento koník s dětskou povahou pochopil na co Artur myslí.

Kamenný statek schovávající se v údolí pod horou Masiv byl po staletí příbytkem rodu Tuinierů . Tradovalo se, že Arturova prapředka kdysi obdaroval tímto územím za zvláštní služby první král. Proč byl tento dar tak velkorysý a jak významné byly činy pro panovníka, to zůstalo záhadou.

Artur pohladil Archibalda za ušima, vypustil Rosalindu ze stáje a trojice vyšla, jako každý předvečer na obvyklou procházku k věčnému stromu-obrovskému olivovníku, jehož pokroucený kmen a husté větve umožňovali poutníkům odpočinek na cestách.

Rosalinda se začala lísat a dožadovat pamlsku. Chystala se aportovat nabízené jablko, ale v cvalu se otřela o Archibalda, který upadl. Měla v sobě nádhernou živočišnost. Artur sledoval zvířata a přemýšlel o daleké cestě na východ, tam kde vychází slunce. Ráno si ještě musí promluvit s křídlenkami.

Když došli ke starému olivovníku, sledovali, jak rez postupuje od země do koruny a mění větve stromu ve strašidelné sítě, chytající zbloudilé křídlenky. Pak přilétnou černí skřivani a vysají z nich světlo. Archibald se packou dotkl rzi a ustrašeně uskočil. Tlapka ho začala pálit a už ji chystal olíznout, když v tom Artur včas zasáhl. Měl v brašně na boku připravenou láhev s vodou a omyl psovi jeho ránu.

Archibald miloval svého pána i když nevěděl, že to jeho pán není.

Artur vytáhl ze své brašny velké prostěradlo, které prostřel pod jednou z větví, na kterou dosáhl. Nasadil si rukavice a větev přitáhl k sobě. Podíval se na křídlenku zachycenou v rezavé pavučině. Její schlíplá křídla bez vůle visela podél útlého těla. Pohlédl dále do větví a slabé světlo mu naznačilo, že tady není ještě pozdě. Zaslechl tichý zpěv a rychle uvolnil pouta další křídlenky. S lítostí sledoval něžnou vyděšenou tvářičku a opatrně ji pokropil čistou vodou. Obešel stromy a postupně zachránil ještě čtyři tyto bezbranné tvory. Z prostěradla vytvořil malé lůžko kam víly uložil a vydali se nazpět k farmě s drobnými pacienty v náručí.

Po návratu Artur pečlivě křídlenkám vymyl rány a nakapal na potrhaná křídla lék z harmaly stepní. Na zahradě měl mezi úly malý přístřešek, kam zraněné křídlenky ukládal a kde si je převzaly do opatrovnictví ostatní víly.

Cítil v zádech pohledy černých skřivanů ukrytých v křovinách. Jsou tady, aby zničili i poslední záblesky naděje a on jim překáží v jejich díle. Nemůže již déle váhat a ráno se vydá na cestu. Za svitu lucerny posbíral zásoby do dvou brašen a šel spát.



Jitro se ohlásilo lechtajícími paprsky slunce. Artur vyšel na zápraží a s vděčným překvapením přivítal roj křídlenek předvídající jeho včerejší rozhodnutí. Archibald byl jako vždy připraven a Rosalinda již vesele pobíhala zahradou v očekávání neznámého dobrodružství. Zvířata sama vytušila důležitost daného okamžiku a jejich instinkt jim napověděl, že tentokrát se nebudou jen procházet.



Artur zapřáhl Rosalindu do malého vozíku se kterým jezdíval na trh.

Tato kobylka sice byla dáma ve středním věku, ale tah měla úctyhodný.

V dětství se ji dostalo vybraného chování, protože pocházela z váženého rodu a jak už to bývá, všichni očekávali při jejím narození silného a krásného hřebečka prezentujícího své rodiče a stáj.

Místo toho přišla na svět malá klisnička, která jen ztěží přežila porod. Přesto byla připravena s patřičnou úctou a vznešeným jménem Calchidea k životě v zámeckých stájích.

Původně si myslela, že je hřebec, ale během ročního výcviku došla k „Poznání“. Tím šokem někde v chromozomech nastala chyba a kobylka přestala růst, proto bylo nutné se ji zbavit, aby nepohoršovala ostatní koně.

Tehdy náhodou projížděl kolem zahradník Artur a ujal se této malé klisničky. Dostala jméno Rosalinda a tímto byla uvedena do stavu tažných zvířat.

Způsobilo ji to takové trauma, že se z něj už nikdy nevzpamatovala a převzala na sebe psí identitu podle smečky na Arturově farmě.

Rosalinda se začala chovat jako pes a kromě štěkání se naučila dělat všechny psí kousky. Jen ji bylo divné, proč do vozíku zapřahají pouze ji a ne ostatní psy. Tak vyrůstala a později zůstala pouze s Archibaldem a Arturem.



Vozík byl naložen nejen nutnými zásobami pro obživu, ale také léčivými bylinami a mastmi, které Artura naučila vyrábět babička. Jelikož se chystali sledovat řeku Kameron po jejím břehu, neměli důvod se obávat nedostatku vody.

Archibald měl za úkol hlídat stopu a upozorňovat štěkotem na nebezpečí rezu schovaného ve vysoké trávě.

Když slunce dosáhlo k zápraží a rej křídlenek se rozlétl za světlem, trojice s vozíkem vyrazila na cestu.

K poledni se poutníci dostali k prvnímu přemostění přes řeku. Tady Artur vždy překonával vodu, když jel se zbožím na trh pod horu Masiv. Všiml si, že na druhém břehu řeky byly mostní trámy částečně obaleny rzí. Zůstali tedy raději na své straně a pokračovali dál v cestě.

Bylo jasné, že řeka nějakým způsobem zabránila postupu ničivé substance zla v barvě žlutohnědého okru. Podle dostupných map by cestovatelé měli dosáhnout pramene Kameronu po pěti dnech putování. Navečer se utábořili mezi třemi vzrostlými topoly.

Artur uvažoval nad tím, jak rez postupovala. Pravděbodobně se v údolí zlu ještě nepodařilo mít navrch, ale pod Masivem zřejmě příroda i lidé byli plně v moci špatných duší.

Babička vyprávěla malému Arturovi, že jít se zlem je vždy jednodušší než bojovat za spravedlnost a hodně lidí zvolí snadnější cestu. Také říkala, že jeden špatný člověk dokáže svést na scestí deset dobrých, proto je tak těžké zůstat slušným člověkem. Pokud mělo dojít k navýšení zla nad dobrem, pak se musí spojit síly matky přírody a společně s lidmi bojovat za zachování čistého středu mocností. Babička zdůrazňovala, že zlo je také nutné, aby bylo vidět dobro, ale nikdy nesmí dojít k jeho převaze.

Noc již dostupovala ke své polovině když Artur konečně usnul. Měl sen, na který ráno jen špatně vzpomínal. Byl plný žluči vyvěrajících z kořenů jeho jabloní a okrová barva také pohlcovala statek.

Za časného jitra vyrazili poutníci dále na východ za sluncem podle břehu řeky.



Dny ubíhaly stejným tempem a pohled přes řeku byl stále bolestivější. Viděli vrcholky stromů obalené rzí a sítěmi, jako kdyby kývaly trojici na cestu a říkaly: „Vzdejte to, my jsme silnější, nemá to cenu. Připojte se k nám!“

Artur měl ovšem v srdci pevné odhodlání a jeho společníci mu dodávali sílu pro další cestu.

Ke konci pátého dne byla řeka již viditelně mírnější a její úzké koryto by se dalo lehce přebrodit, pokud by na druhé straně nečíhala rez v plné síle. Žlutohnědá okrová barva již pokrývala veškerou vegetaci a nezahlédli také jediné zvíře. Občas zavanul vítr a bylo cítit zápach žluče a síry. Blížili se k cíli a Rosalinda s Archibaldem byli očividně neklidní.

Ráno, šestý den, se posilnili a vyrazili hledat pramen Kameronu s velkým dubem. Zhruba po dvou hodinách cestování se na obzoru objevila koruna obrovského stromu. Věděli, že se blíží k cíli. Když byli na dohled, Artur zastavil průvod a vypřáhl kobylku z otěží. Chvíli si odpočinuli.

Do torny, kterou měl Artur přes rameno, si naskládal čisté plátno a mast proti spáleninám. Vytáhl také čutoru s čistou vodou a připevnil ji k pasu vedle nože.

Vydali se směrem ke křovinám obepínající v kruhu velikánský dub. Po cestě si ještě Artur nalezl silnou hůl, kterou na konci zašpičatil. Byli vyzbrojeni. Archibald vycenil své zuby a Rosalinda kopytem zahrabala do písku.



Ticho, které nastalo, bylo najednou tak strašné až všichni cítili, jak jim bije srdce. Dunění vlastních kroků se stonásobně ozývalo ze země a lístek ani tráva se nezachvěli. Blížili se ke křovinám. Byli ještě daleko, aby mohli rozeznat tisíce malých černých oček, která je bedlivě pozorovala. Pírko se nezvedlo, jen ticho a napětí.

Artur hledal již z dálky možnost projít přes vysoké keře, ale viděl, že hradby okrové barvy jsou neprostupné. Bylo jasné, jaký měly úkol. Zabránit komukoliv k přístupu na území ke vzácnému pokladu.

Artur vzal hůl a pevně se rozmáchl proti keři.

...Najednou, s obrovským křikem, vzneslo se do vzduchu tisíce černých skřivanů a s hlukem začali kroužit v hejnu nad hlavami tří vetřelců. Jako na povel se snesli nad jejich hlavy, aby zase vystoupali do výšky a snažili se odradit Artura od dalšího postupu, ale ten začal lámat a vysekávat křoví a klestil si cestu k dubu.

Zvířata pobíhala kolem a snažila se odrážet útoky skřivanů.

Arturovi se podařilo probojovat přes křoviny a spatřil vedle dubu hlubokou tůni s průzračnou vodou, ze které vyvěral pramen.

Skřivani stále silněji doráželi a Artur si musel krýt hlavu před jejich útoky.

Vedle tůně zahlédl naskládané kameny do výšky jeho paží. Kořeny stromu byly propletené skrz balvany. Záhadná titanová skříňka mohla být skryta jen tam a proto začal Artur za neustálého dorážení skřivanů odklízet ten val, aby našel drahocenný poklad.

Archibald s Rosalindou byli stále poblíž a bránili svého pána před útoky ostrých ptačích zobáků a drápů.

Po nějaké době, když už unavený Artur se zkrvavenými dlaněmi odkrýval poslední kameny, zahlédl kovovou truhličku. Ptáci najednou, jako by na určitý povel začali tvrdě napadat jeho hlavu a ruce, až začal ustupovat. Dlaněmi si kryl obličej a couval. Černé hejno malých skřivanů na něj naráželo a najednou se pod Arturem ztratila země a naznak upadl do hluboké tůně. Ve zděšení se snažil udržet nad vodou, ale skřivani útočili a bodali zobáky a do úst se mu dostávala voda při každém nadechnutí.

Artur začal ztrácet sílu.

V té chvíli Rosalinda procitla a proměnila se v Calchideu. Najednou si uvědomila, proč byla osudem přichystána pro tento úkol. V klisně se probudil dlouho utajovaný hřebeček. Rosalinda se rozeběhla a skokem přes tůň rozrazila hejno černých skřivanů, kteří se rozprchli, aby vzápětí utvořili bojový šik a vyrazili potrestat to drzé stvoření.

Rosalinda byla v kruhu houštin, přesto podle pravidel svých předků, silně zaržála a jedinečným skokem překonala keře. Hnala se stepní krajinou doprovázena hejnem skřivanů snažících se skřekem a výpady udolat malou kobylku. Nyní Calchidea uháněla jako o život a nebylo možné ji dohonit. Jen vířící prach náznakem ukazoval, kterým směrem koník odvádí pozornost od smrtonosných ptáků.



Artur ležel na hladině s hlavou ve vodě. Archibald neváhal ani chvíli a vrhl se do tůně.



Archibaldův příběh je spojený se starým rodem Tuiniérů. Pocházel ze smečky plavých vlků. Jenže, jak už to bývá, láska zamotala hlavu i vlčici, která mohla být kdysi snad Archibaldovou praprababičkou.

Při pravidelných výpravách se zamilovala do statného bernardského psa hlídajícího své ovečky pod klášterem u hory Masiv. Narodil se kříženec s urostlým a vytrvalým tělem, vlčími smysly, ale klamajícími pohyby.

Dalším křížením se Archibaldovu dědečkovi prodloužily uši a na obrovských tlapách narostly plovací blány.

Pokud by tedy někdo nabyl dojmu, že toto zvíře je jen velký pes, zajímající se hlavně o jídlo a dobrý spánek, nyní se ukázala pravá podstata jejich rodu.



Archibald doplaval k bezvládnému tělu a zachytil do zubů kabát na zádech svého pána. Neobyčejným pádlováním svých silných tlap vytáhl Artura ke břehu.

Mohutně se zapřel a dotáhl tělo až k dubu. Sedl vedle něj a olizoval mu tvář.

Zaskučel a hlubokým štěkotem dal okolí najevo, že potřebuje pomoc.



Ze starého dubu pojednou vykoukla malá hlavička křídlenky, po chvíli další a zase další. Ptáci byli pryč a víly mohly vylétnout z koruny kouzelného stromu, který je skrýval před nebezpečím. Dub byl totiž napájen životodárným pramenem, který rez a jeho pomocníci nedokázali překonat.

Nad Arturovou hlavou se zjevila nádherná křídlenka s blankytně průzračnou tváří. Položila svá blanitá křídla na zkrvavenou tvář statečného muže a rozezněla píseň života. Ostatní křídlenky se připojily ke své královně a krajem se nesla tesklivá melodie, kterou víly zpívaly již staletí.

Krátké škubnutí ve tváři naznačilo, že se Artur začíná probírat z mokrého spánku. V hlavě mu hučelo, přesto s úžasem sledoval tvář královny křídlenek. Na chvíli ho ovládl pocit, že zahlédl v tom obličeji svou maminku.

Královna se lehce usmála a vzlétla nad jeho tělo. Další tři víly se připojily a doprovodily svou paní k rozebrané mohyle se skříňkou.

Artur se posadil a chvíli přemítal, než si uvědomil, jak rychle musí jednat než se vrátí skřivani. Částečně ještě zesláblý, dovlekl se ke kamenům a otevřel titanem prokládanou schránku.

Uvnitř se nacházelo pouzdro z průzračného alabastru. Odklopil víčko a v jediném místě, jako na loži, spatřil semínko nějaké podivné rostliny. Bylo zatočené s drobnými červenými háčky po stranách a na vrcholku se skvěl maličký drahokam, který svým zábleskem proťal stín vytvořený užaslými tvářemi.



Tak malé semínko mělo zachránit svět před zlobou a zánikem. V tom jednom kousku přírody se nacházela celá podstata existence.



Artur věděl, že ještě není u konce své cesty. Musí v bezpečí dopravit to jádro bytí až do svého údolí a tam najít bezpečnou půdu pro jeho přežití..



Křídlenky doprovodily Artura s Archibaldem a vzácným pokladem k vozíku. Rosalinda se stále ještě nevrátila a proto měli čas vymýt si všechny rány a použít léčivé masti na krvavé otoky.

Čekali celou noc. Artur rozdělal velký oheň a díval se do tmy. Čekal na sebemenší náznak návratu malé kobylky.

Ráno dříve než začalo svítat, zapřáhl Archibalda do otěží a vydali se na cestu zpět do rodného údolí pomáhajíce tlačit vozík. Smutně kráčel ten neúplný průvod a každým krokem se jim svírala srdce víc a víc. Báli se toho, že během návratu najdou Rosalindu někde ležet a na ní budou hodovat stepní psi. Mohla také vběhnout do rezavé trávy a žluč pokryla celé její tělo.

Šli pomalu a rozhlíželi se na všechny strany.

Najednou Archibald nastražil své smysly. Zastavil vozík a upřel pohled k řece. Artur vylezl na postranici a podíval se tím směrem.

V dáli před sebou až těsně u řeky zahlédli Rosalindu, která pomalým krokem mířila k nim.

Začali křičet, volat a štěkat a jásat a utíkali kobylce naproti. Pohled na to malé tělo byl hrozný. Od hlavy až k pasu měla krvavé šrámy a nozdry naběhlé. Lehce kulhala a v očích byla vidět nezměrná únava.

Byla ovšem šťastná. Zachránila Arturovi život, sama dokázala utéct té okřídlené hordě a ke všemu jí zvedlo náladu, když viděla zapřaženého Archibalda do vozíku. Zaržála radostně a zvedla hlavu, aby se podívala Arturovi do očí. Tím pohledem mu říkala: „Už jsem dospěla. Teď vím co to znamená utíkat jako o život. Jsem ráda, že vás zase vidím.“

V té chvíli klesla na kolena a zavřela oči.

Artur ulekaně zachytil její hlavu. Posadil se k ní a po tváři mu kanuly slzy. Hladil tu krásnou hřívu a celé tělo se mu otřásalo pláčem.

Archibald začal olizovat rány, které zívaly na zpoceném těle, podle toho, jak kobylka zhluboka oddechovala.

Spala celé dopoledne. Artur nastavil vypřažený vozík tak, aby na Rosalindu dopadal stín. Natíral rány léčivými mastmi a v kotlíku uvařil bylinný odvar na posílení organismu.

Sami také odpočívali a sledovali okolí, zda jim nehrozí nějaké nebezpečí.



Když se slunce posunulo přímo nad jejich hlavy, s hlubokým výdechem se kobylka protáhla a vyskočila na všechny čtyři.

Krátce se proběhla a začala Archibaldovi vyprávět, jak utíkala a skřivani klovali a škrábali, ale ona uměla psím způsobem kličkovat a uhýbat. Utíkala, aniž by věděla kam a stále měla v patách tu ptačí hordu.

Byla již unavená a měla žízeň, proto vběhla do řeky blízko brodu. Tu si najednou všimla, že ptáci čekají u břehu a neodváží se dál nad řeku. Pramen, vyvěrající nedaleko odsud měl ještě stále takovou sílu a moc, že se zlo nemohlo k němu přiblížit.

Rosalindu to nejdříve potěšilo, ale pak zjistila, že musí strávit ve vodě celou noc, než skřivani odtáhnou. Ráno pak mohla vystoupit na břeh a vyhledat své kamarády.



Byli zase pohromadě všichni tři a Archibald se uvolil, že ještě chvíli bude tahat vozík, než se Rosalinda pořádně vzpamatuje.

Putovali nazpět k domovu a dívali se, kterak rez zabírá další území a postupuje drze blíž k řece. Koruny stromů se obalovaly do sítí a rezavé šlahouny plné žluči se přibližovaly. Na radu královny křídlenek si Artur nabral plný vak pramenité vody a stačilo vždy pár kapek na dotírající rez, který jim ustoupil.

Pokud chtěli přenocovat, pak pár krůpějí této vody kolem jejich tábořiště stačilo na klidný spánek.

Jen ty oči, malé řežavé plamínky kolem nich, ty naháněly hrůzu.



Šestým dnem navečer začali již důvěrně poznávat svou krajinu a proto se rozhodli nenocovat, ale dojít až do údolí, co nejblíže k Arturově farmě.

Měsíční svit ozařoval okolí a kolem půlnoci poutníci přicházeli ke svému domovu. Zlý sen, který se Arturovi zdál, byl najednou plně přítomen všude kolem.

Slabé světlo naznačovalo, že celý statek je v zajetí žlučových kořenů obepínající zápraží a ostatní stavení.

Za těch pár dní, které strávili na cestách, se zlo rozvalilo i na území, kde nemělo předtím přístup. Nikdo mu v tom nebránil a proto nabývalo na síle.



Artur nečekal na ráno a začal pramenitou vodou čistit a vyhánět rez ze své farmy.

Počalo svítat a paprsky slunce mohly zahlédnout farmáře, jak neúnavně postupuje dál a dál od svého statku. Stačila malá kapka ke každému stromu, aby se míza ukrytá v kmeni dostala až do koruny. Rezavé šlahouny postupně mizely a unikaly z dosahu životodárné tekutiny.

Artur dále neúnavně pokračoval. Již bylo poledne, ale šlachovitý muž neustával. Stále nabíral drobné kapky a doháněl zlo k ústupu.

Až navečer se dostal k věčnému stromu, tisíciletému olivovníku. Kmen již byl ukrytý pod okrovým nánosem a bylo vidět, že dýchá jen z posledních sil.

Záchrana přišla včas.

Artur obešel třikrát celé jeho pokřivené tělo a nakapal do otvorů pramenitou vodu.

Potom se podíval na své ruce. Pohlédl ke hvězdám a jen na chvíli se opřel o uzdravující se kmen.



Spal dva dny.



Probuzení si užil do ostrého sluníčka a musel chvíli přivírat oči, aby se rozkoukal kolem sebe. Seděl na zemi v kořenech olivovníku a na stehně měl položenou Archibaldovu tlapu. Vypadalo to, že ho jeho přátelé přišli pohlídat, protože pes spal vedle něj a Rosalinda ve zrychleném klusu opisovala pravidelné kružnice kolem mohutného stromu.

Artur pohlédl do koruny nad sebou a mezi větvemi viděl malé polétavé křídlenky tvrdě pracující na odstraňování sítí.

Zívnutím probudil Archibalda. Jejich pohledy se ujistily, že je vše v pořádku.

Rosalinda zanechala běhu a na zavolání přiskákala k Arturovi. Stále se nemohla nabažit získaného pocitu, že není pes.

Čekal je poslední úkol. Najít vhodný prostor pro drahocenné semínko, o kterém neměli tušení, jakou bude mít moc až vyroste.

Nejdříve se ovšem, zašli podívat na farmu, v jakém bude stavu. Viděli stát vozík před zápražím a tehdy si Artur uvědomil, že nijak neschoval alabastrové pouzdro se vzácným pokladem.

Když přicházeli blíže, s úlevou viděl roj malých víl, které hlídaly náklad. Poděkoval a vzal pouzdro do domu.

Po ošklivé rzi nebylo ani památky. Stáhla svá chapadla a vyčkávala někde v ústraní, aby mohla znovu zaútočit.

Artur se po tak dlouhé době konečně dosyta najedl a společně s Archibaldem si vystrojili na zápraží bohatou snídani. Rosalinda nepohrdla nabízeným jablkem okamžitě mizícím v její tlamě.

Chvíli ještě váhali, ale pak Artur vzal pouzdro a láhev s pramenitou vodou a vydali se všichni tři vyhledat území, kde mohou zasadit semínko.

Vybrali místo mezi věčným stomem, řekou Kameron a Arturovou farmou. Zhruba ve středu tohoto trojúhelníku nechal rozhodnout zvířata, aby určila místo.

Chvíli se nemohli dohodnout. Tam kde kopala Rosalinda do země kopytem, tak tam zase Archibald cítil podzemní vibrace. Zase naopak, kde si pes zalehnul místo, kobylka začala jančit a skákat do výšky. Nakonec přece jen se shodli a po dohodě s Arturem semínko vložili do země a zalili pramenem z láhve.

Zůstali na tom místě až do večera a vždy když půda kolem vyprahla, Artur opět zvlažil místo kolem semínka.

Před prudkým sluncem chránili to místo vlastními těly. Na noc položil Artur svůj kabát kolem dolíku a nechal Archibalda s Rosalindou, aby hlídali. Sám odešel na farmu pro další vodu.

Ještě nestačil nabrat ani plnou láhev a přiběhla Rosalinda. Hlasitě se dovolávala pozornosti a odběhla nazpět za svým psím kamarádem.

Artur spěchal, podívat se zda je vše v pořádku. V měsíčním svitu viděl na místě, kde nechal své přátelé vyrůstat ze země stromek. Malý a neduživý kmínek se rozrůstal před očima. Větvičky rašily a narůstaly. Z nich se vylouply další a další, postupně sílily a na koncích se objevovaly malé lístky. Ty se rozbalovaly a nabízely místo dalším. Strom mohutněl a vyrůstal, bylo cítit kořeny v zemi, jak se tlačí a hloubí si oporu.

Artur si ani nevšiml svého kabátu, který větve zvedaly do výšky a postupně si ho předávaly, když padal k zemi.

Kmen již byl mohutný a nedal se obejmout. Celé to kouzlo mohlo trvat asi dvě hodiny a bylo vidět, že měsíc vléval sílu do rostoucího stromu, až se vyčerpáním schoval za mrak.

Teď už si byl Artur jistý, že kmeni v jeho mohutnosti již nehrozí žádné nebezpečí a rozhodl se pro návrat na farmu. Zvířata jej doprovázela a srpek měsíce na chvíli vykoukl a ozářil jejich postavy s dlouhými stíny.



Na druhý den Artur, jen co procitnul, ihned zalarmoval své přátele a spěchali se podívat na to vzácné místo, protože nevěděli, zda neměli jen šálivý sen.

Ovšem to co viděli, předčilo všechna jejich očekávání.

Už z dálky spatřili objemnou korunu, ale až když přicházeli blíže, teprve teď jim vycházející slunce ozářilo v celé kráse ten úžasný strom.

Viděli zářící karmínově červenou barvu listí, která jako by hořela v té záplavě světla. Nad stromem se usídlil včerejší mrak a pustil z nebe slabý déšť skrápějící okraje koruny a kolem celého toho zázraku se vytvořila duha.

Ze všech stran se slétávaly křídlenky a dovádivě na sebe stříkaly spršky vody.

Trojice ohromeně sledovala tu nádheru a až nyní si Artur uvědomil o jaký strom se jedná.

Byl to Strom Života.

Stačilo se dotknout kmene jediným prstem a do žil se nasávala esence přírody. Malé pohlazení způsobilo, že z rukou, tváří, tlap a kopyt zmizely všechny rány a jizvy. Křídlenky sem dopravily i své zraněné družky a strom všechny léčil a uzdravoval.

Mrak, který pomáhal skrápět ten div světa, nyní do sebe nasál vlhkost z duhy a posílen tou substancí, začal rozesílat vláhu do okolí.

Rezavé stvoly se začaly zelenat a příroda kolem konečně získávala svou přirozenou barvu.



Artur věděl, že svou cestu dokončil a spolu s kamarády se vracel na farmu. Znal svou povinnost farmáře. Musí dát do pořádku hospodářství, obdělat pole a zahradu, aby mohl lidem nabídnout čerstvé ovoce a zeleninu.

Pak by si mohl najít ženu, která by se s ním těšila z každého rána.

Dále by mohli mít děti, ta malá skotačivá stvoření, která je budou naplňovat úžasem.



Strom už zasadil, teď zbývá to ostatní...




Martin Tuinier