Po první strofě dál nečíst..

...o prevítcích a těch ostatních...

Pokusil jsem se to napsat tak, aby pochopil ten, kdo ví o čom je řeč. Jinak zdravím Náměstka, Mejdla, Náčelníka a paní profesorku :=).

Naša báseň je viac ako báseň

Kitsune. Spíš taková etuda, abych sem pořád nepsala disociativní volný verš.

hučela v hlavě tak dlouho, až jsem ji musela vypustit ven...

I tak to mohlo vypadat na začátku a v první polovině 20. Století. Člověk by se tomu až divil

ne, nevadí, že nikomu nic neřekne... a pokud jo, taky dobrý... za chvíli poslední pohled z okna na mrtvou ulici a poslední pohled na fotku, která nikdy nebyla... a co s tim, tohle neni o něm, tahle noc je plná rozporu, ale ne o něm... a víte co, ono na tom vlastně vůbec nezáleží, jestli je o něm nebo ne, jestli je bez něj nebo s nim... záleží jenom na tom, že bude stejně zoufalá, jako každá jiná, stejně mrtvá, stejně prázdná... a ráno chuť umřít a pocit, že už to tak vážně jednou bude... (a ten závěr je divnej a něčim mi nesedí... směšný... vlastní báseň mi nesedí, hm...)

Bláznova pouť životem...