Básnikov život

Krásná. :)

Nedávno jsem se bavil o tom, jestli v básni nerýmované může sem tam objevit se i rým. Ono jako purista a zastánce čistoty slohu bych měl být proti, prostě jak je jednou úmysl rýmovat tak rýmovat a když ne tak ne a držet se toho, ale takový úmysl by musel být zcela zjevný. A potom volně psané básně vyloženě dráždí k tomu otevřít se něčemu novému, novým slovním obratům a spojením, novému slovníku, novým grafomanským možnostem, prostě interpretace myšlenky by měla záviset čistě na autorovi, takže proč ne? Tohle je ten typ ,,prečo nie?" Zbožňuju slovenštinu, sice se jen těžko vyrovnávám s tím vaším ,,no" , ale váš jazyk má ohromné možnosti a často mi příjdou ty možnosti pořád ještě dost svázané nějakými tradicemi. Málo experimentujete. Držíte se zuby nehty příběhu, vaše básně jsou takové starosvětské takové románové, příběhové. I ta tvoje popisuje ve zkratce celý život básníka. Hezky jsi ho zaobalil do metafory, že život může být ,,jedna báseň", čímž to rčení získává nové mnohem smutnější zabarvení. Pořád čekám, kdy se objeví Slovák amatér, který přestane psát o sobě, nebo o lidech a jejich příbězích a hodí na psance skutečně experimentální věc, odlidštěnou, umělou, zkrátka něco, kde už nepůjde o příběh, ale o hru s jazykem. Ne nezbytně jazykolam, ale něco u čeho, až to budu číst, budu jasně cítit, že autor chtěl ukázat, jak umí zacházet se slovíčky. Ovšem musí to mít hlavu a patu, mělo by to mít myšlenku. A když ten svůj experiment bude držet na uzdě a bude to vypadat jako báseň, budu nadšený.

To jen tak na okraj, jak já osobně cítím slovenskou poezii (je krásná, ale je tradiční) Tahle básnička se mi líbí. Jo. Sice máš každý verš jinak dlouhý, je tak napůl cesty mezi rýmem a ne-rýmem, ale má dobrý nápad a začíná jakoby od konce - tou záverečnou bodkou. Za jiných okolností by to byla krásná smuteční řeč na pohřbu básníka. Má to sílu upoutat pozornost a dokonce jistý patos, jakési duševno, když píšeš o boji v předpředposlední sloce.

Smutné.