Napsal jsem ji včera 20.4. jako reakci na vhození zápalných lahví do oken romů ve Vítkově. I když holčička stále bojuje o život, je praktricky mrtvá, protože už nebude mít nikdy normální život. Ps: jsem čech

ššššš---šššš--- železniční

Chci- to je slvo do pranice, že Pavlis?

hořký kafe nedokáže spláchnout uplně všechno

Napsáno v Brně na nádraží v záchvatu existencionální nejistoty.

omluvte mě.... asi jsem divná.. je mi divně... ono to přejde

Poslední stromoví - uprostřed nicoty - ukrývá naději - podobně jako ty.

Třítaktní - zemřelá - docela

Dnes jsem byl na cestě domů přítomen okamžiku, kdy se čas dělí do dvou nohavic alternativních dimenzí. Jsem rád, že vám můžu vyprávět o té druhé.

je to o stárnutí nejmenované dívky, kterou by mohla být jakákoli z nás... metoda: tok myšlenek

ale ne... už zase ne-rým, ne-námaha, ne-myslet :)...

... musí stačit

Takhle si to představuji.

by mělo něco zbýt...

Věnováno melody... Holka, drž se! ... /anglicky, český překlad přidám později/

Tahle báseň plná vzdoru mne napadla právě v ono osudné datum loňského roku, kdy i na mne dolehlo cosi neblahého. /Proto ten název!/ A stejně jako v těch, kteří ten masakr zažili, i ve mně se probudil vzdor proti neblahé sudbě osudu! I když depka tvrdě mučí moji duši bolavou, nepadnu jí do područí, mám dost tvrdou hlavu svou! A ač z očí slzy kanou, rty zpívají nový hit: Sny mé krásné, nashledanou! Sejdem se, až bude líp!