Cestou do práce...

Pěkný den... vlastně, jak pro koho.

Jako pokaždé na podzim. Trochu snivě, pocitově. Zdravím po dlouhé době :-).

Je to psáno pod tlakem pocitů, spíše jako omluvenka mé nedokonalosti.

Z nesebraných spisů aneb Proč být ještě vážní.

Pustila jsem se do hledání krajin mého srdce. Tohle je jedna z nich.

Úvodní dílo ze sborníku- Husita, muž s handycepem.

Kritizujte. Rád se poučím.

Míněno spíše jako alegorie koloběhu vody - života, nebe - vědomí, země - smrt, zrození.

Druhý pokus o haiku opět nevyšel ...

..jen tak...

Aby řeč nestála. Jednoduchej obrázek, kterej svět docela určitě nezachrání. Není dobrý mít pořád hlavu jak balón :)