Aneb jak jsem v Ekvádoru překvapeně zjistila, že muži tu moji ženskost vnímají jako svou vlastní sílu, kterou jsou schopni použít a dát zpět.

Někdy potkáte bytost tak zajímavou, že ji začnete studovat. Jde -li o umělkyni, pak rozbor osobnosti musíte patřičně zpracovat.

Nostradame mlhu vidím a to co z ní čouhá, se lidem jen podobá.

Dva tělní otvory máme, na špínu ale má být používán jen jeden.

A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

Někdo mi leží v žaludku

Když vám zemřelí příbuzní stojí po boku...

Bez žen by to nešlo.

Příběh, který je možná trochu nejasný a hůře uchopitelný, vlastně není příliš důležitý. Chtěla jsem vyjádřit spíš pocit, jakési neúprosně zdlouhavé rozpoložení duše...

Pár děvčat okolo nás.

I malá myška dovede polekat nejednu ženu, což můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Nevím proč tohle roztomilé zvířátko je důvodem takové paniky.

Komu a kdy to si už nepamatuji :)