Vinná réva

Potkal jsem ji v zralosti zrání
protkána sluncem v cukernatost
hrozen jenž rty zve k zulíbání
moudrost kořenící hluboko pod zem.

Měla náskok ve svém kvasu
burčákem vedle ní jsem byl
snažíc se jí uchopit duší
na její tóny, barvy, vůně
jsem se naladil.

Nepolapitelná, oděna v éteričnost
zahalena do kostýmu sebekázně
však bublali v ní vášně mládí !
S tělem Afrodity dosud muže svádí.

Spoutala již pramen něhy?
Mohla by své vlasy míti znova rozpuštěny?
To jen ona ví, zda její tělo
ještě hladoví po větru v plachtoví.

Sledoval jsem ji dlouze
a zakázal svojí touze šatit ji v chtíč.
K této auře není snadné najít klíč.
A ten kdo přístup do této svatyně měl
číselný kód již zapomněl.

Zůstal totiž v ní a ven již nevyšel.
Ona vše svým klínem, trupem
v moře promění....a pak?
V její duši, srdci, těle příboj tiše zní.
Verši vše polapeno v ráhnoví.

....dnes proplula kolem plachetnice
její vlasy vlály zdáli,
v podpalubí bušilo srdce.
Já dozvuk vnímám toho setkání.
Vlna zčeřila mé pobřeží.