Mlčeti Zlato:Já, Tvůj oblíbenej autor?

:-DDD

Yana: taron: Severak: kmotrov: Amelie M.: Já se pročetl až právě teď. Bez hanby se přiznám, že jste mě dojali a věřím, že Vaše komentáře by byly stejné i dnes v době nechutného marasmu, kdy jsou takové myšlenky považovány za sluníčkářskou utopii. Asi není náhodou, že jste všichni mými oblíbenými autory. Jsem rád, že jste.

Yana: Ano ti generálové jsou otcové, synové. Jenže se dostali ve společenském žebříčku hodně vysoko, pokud se tam chtějí udržet musí sloužit moci, která jim to postavení propůjčila. Vážím si všech, kteří třeba po roce 68 dokázali dobrovolně odejít.

taron: hm, hm ale i ti generálové jsou lidé, synové, otcové, jinak toto se mě hodně dotklo, krátká povídka vyjadřující mnoho, je to zvláštní, ale já rok 1968 pamatuji i když mi byly jen čtyři roky, ale já pamatuji spíše to co se dělo kolem, naše a jejich přátele a ty nekonečné rozhovory, to je nadlouho popisovat kdo byl můj otec a jaké měl názory, ale divím se že když bylo mnoho takových tak to vydrželo všechno ještě přes dvacet let, no ale to jsem vlastně odbočila od tvého hlavního tématu, lidskost, sounáležitost, přesvědčení a hlavně naděje že všichni jsme v jádru dobří, ale bohužel někdy...občas se to zvrtne. A ještě ten úsek, vlastně předposlední odstavec mě dojal skoro k slzám. Dík za emoce. A dík za rok 1989.

Hm...kolem mne to prošlo, jakoby nic, nerozuměla jsem tomu, bylo mi 12. Otec ale říkal, že to předpovídal už v 69 roce, že to takhle nepůjde a nejde dál...no, takže až za dvacet let...hm.
Jasně, ti nahoře posílají ty nejmenší na smrt - já bych vzala ty "generály", ať se pobijí navzájem a netahají do toho ostatní - a byl by hned mír ...

To je hodně důležité, uvědomit si, že obvykle není žádné My a Oni. I vojáci na druhé straně fronty často pociťují ty samé problémy, jako naši vojáci.

Pěkná a silná momentka ... Já osobně jsem strašně ráda za to, že se i ve všemožně zdánlivě strojových situacích člověk dokáže chovat jako individualita, která má svůj rozum a také cit ... Je to jako když si člověk čte knížky o Němcích a Židech, o Sovětech a Litevcích apod. Když prostě ve chvíli slabosti (nebo síly ?) vystoupí na povrch nejvnitřnější pocit - pocit sounáležitosti, že tu válku, to zlo, že to prostě vlastně nikdo nechtěl - a všichni jsme jen lidi - s rodinami, pocity, svědomím ... Otázkou je, kdo mezi nás stále staví ty hranice ... Doba ? Touha po moci ? To, že válka byla nejmilejší mužskou zábavou ? :-) Možná by se mi daleko víc líbila jen na šachovnici :-) Každopádně pěkné zamyšlení ... Díky :-)

V listopadu 1989 jsem byl něco přes měsíc na vojně, byly zakázané vycházky i návštěvy, bylo ve vzduchu, že nás poženou za kasárenské zdi dělat pořádek. Někdo řekl, že určitě s holýma rukama, na to někteří, aby měli něco v rukou si z ramínek na oblečení vyndávali drátěný věšák, vyráběli si tak improvizované obušky. Byl strach, pár provokatérů v řadách civilistů ho mohlo využít. Jeden večer jsme museli spát oblečení do maskáčů a nám novým řekli, když bude poplach vy jste záloha. Žádný poplach nepřišel. Jak přicházeli informace v dopisech, že lidé doma podporují změny, tak se to začalo hroutit a poté co se objevila naděje, že by se mohla zkrátit vojna byla armáda nepoužitelná, mnohde probíhaly protestní hladovky.
Děkuji za článek.

ano.. i já takhle někdy vnímám svět.. někdy život člověka staví do nelehkých situacích, kdy rozhodnout se, je tak těžké.. někdy člověk popírá sám sebe.. z různých důvodů.. díky za zamyšlení :)