Ha ha, to je fakt :-) Já už se radši ani netěšim :-)

Líbí se mi to, i když je to takové minimalistické ... ;-) A to "něco" bych dala úplně NĚKAM do háje :-D ;-)

Singularis: hele, to má něco do sebe. Ještě to chce trochu promyslet psychologické a sociologické aspekty věci...

Tak tohle naštěstí vždycky neplatí :). Ale myšlenka pěkná, chválím.

Tak to jsi trefil hřebík přímo na hlavičku. Platí stoprocentně :-)

Myslím, že se ti podařilo vystihnout jeden z nejhorších nedostatků psané komunikace - člověk se ozve, teprve až když něco opravdu nutně potřebuje, protože kdyby ostatní otravoval každým svým rozmarem a chvilkovým přáním či náladou, začali by ho ignorovat. I ve skutečnosti existují dilemata jako "co by si asi moje babička přála k narozeninám?", ale v online vztazích jsou mnohem častější.

Připadá mi, že by to chtělo vyvinout vhodnou komunikační platformu pro sdělování přání. Pak by se dalo zjistit, nakolik se lidé ve svých přáních překrývají a dalo by to příležitost udělat radost někomu, koho máme rádi/y. Možná taková už někde existuje... (Má to ale i negativní stránku - prozrazením svých přání můžeme pomoci svým nepřátelům, kteří je pak mohou zneužít proti nám.)

Mně to připadá příliš pesimistické. Podle mé zkušenosti závisí pravděpodobnost, že setkání odpadne, spíš na osobě, se kterou se chci setkat... Ale jako napodobenina Murphyho zákonů dobré, docela mě to pobavilo.

tak to nějak je to máš pravdu :)

:)

Tak pod tohle se musím podepsat i já :-)

100 bodov, Miky!!!!!

Každý zná - Severak je takový druhý Murfy jo?

krutá pravda

To znám až moc dobře! :)

S tím nezbývá než vehementně souhlasit. Protože jestli se člověk nechce nudit, pak je z toho často jiné setkání, které končí průserem.

shittyart: Hitler is basic figure of teh internetz. :-)

Hitler would agree. Eh, sorry, it's really good, I like the way how you can make the words rhyme, even if there are just few of them.

Singularis: minimálně se v daných případech vyskytuje jedna společná hodnota - a to jakýsi fundamentální spor. To by ses divil, jak dokážou spory spojovat lidi (byť dost zvráceným způsobem).

Netuším, jak moc tyto pocity vznikají v hrách. Už hrozně dlouho jsem v žádné nebyl.

Jinak tohoto tématu se pravděpodobně budu držet. Respektive toto téma se celkem úspěšně drží mě.

Tato úvaha mě příjemně překvapila, našel/a jsem v ní dokonce i několik myšlenek, které mě ještě nenapadly, přestože o tomto tématu také občas přemýšlím.

Myslím, že hlavní "ingrediencí" vnitřní samoty je absence sdílených hodnot (resp. lidí, s nimiž ty hodnoty sdílíme). Zažije ji třeba ateista, který se z nějakého důvodu ocitne na bohoslužbě v kostele, dívka s femininními zájmy, která studuje v jinak čistě chlapeckém kolektivu, či transvestita přes den v puritánském společenském prostředí. Účinnou zbraní proti ní je sdílená náboženská víra; většina náboženství nabízí dostatečně pestrou množinu hodnot a ideálů v kombinaci se skupinovou identitou.

V podstatě je tak vnitřní samota důsledkem demokracie. Ta by nebyla možná, kdyby si lidé nemohli zachovat i menšinové názory; tyto názory je pak ale vnitřně odcizují od většiny...

Zajímalo by mě, zda a do jaké míry tyto pocity (pocity samoty) vznikají ve virtuálních světech s realistickou počítačovou grafikou (např. Second Life či různé MMORPG). Tam je totiž kontakt lidí (resp. jejich avatarů) mnohem snažší, ale současně i (vizuálně) mnohem bližší realitě.

Určitě v úvahách na toto téma pokračuj. :-)

Orionka: tato úvaha je spíše taková osnova budoucí úvahy, respektive její části. Národní a osobní povahu by určitě bylo fajn minimálně zmínit v plné verzi.

Proč to podávám jako něco nežádoucího, co je třeba léčit? Protože se s tím sám potýkám - viz můj deníkový zápisek Arbeit Adelt.