Věk samoty VOL 2

Kdysi jsem zaznamenal pojem "vnitřní emigrace". Bylo to označení pro lidi, kteří se se zklamáním z vývoje v roce 68 vyrovnali tak, že neemigrovali, nýbrž se stáhli z veřejného života a realizovali se v poklidu svých chat.

Myslím, že podobným způsobem, bychom měli rozlišovat mez samotou vnější a vnitřní. Ta vnější je způsobená prostou izolací - člověk bydlí/pracuje na nějakém nedostupném místě daleko od lidí.

Zajímavější je vnitřní samota. Člověk postižený vnitřní samotou se pak může cítit sám i na večírku mezi kamarády. Nejsem si úplně jistý, co je její příčinou. Snad jakási nekompatibilita s okolní společností.

Jistě je jen, že to není vyloženě produkt moderní doby. Vnitřní samota se totiž vyskytovala už před nástupem elektronické komunikace, která bývá často s tímto fenoménem spojována.

Dle mého názoru je základní ingrediencí vnitřní samoty město. Ve městě člověk do jisté míry musí ignorovat okolí. Je to odvrácená stránka té městské anonymity, která bývá brána jako výhoda oproti vesnici, kde se všichni znají.

Druhá důležitá ingredience je změna stylu života. Poprvé jsem si to uvědomil v jednom rozhovoru o sídlištích. Zpovídaný tam vystvětloval, že narozdíl od našich předchůdů naše generace žije spíš doma v bytě. Netrávíme čas venku (kde jsou příležitosti pro setkávání mnohem větší).

Elektronická komunikace je pak jen hřebíčkem do rakve - je snazší si s někým popovídat elektronicky, než se odbavit z bytu a dostat do druhé části města.

Zároveň s tím souvisí dojíždění. Pokud člověk dojíždí, dostává se do paradoxní situace - v práci tráví více času než doma. Nezná dobře ani jedno prostředí - prostředí práce nezná po skončení šichty, nemůže tušit, že se večer čtvrť, kde pracuje mění, v rejdiště nebezpečných živlů. Dojíždějící člověk je též omezen časově - čas má rozstrkán v naprosto nesmyslných kapsách.

A tím se dostávám k poslednímu bodu. Uvědomil jsem si, že v dnešní době nejsou lidé vzdálení místně, ale časově.

Nabízí se ještě spousta dalších otázek. Ať už ohledně mechanismů vnitřní samoty, jejího léčení či historického vývoje společnosti. To si však něchám někdy příště.