Taky měním vyznání a levituji nad propastí. Jsem na dosah a nedosáhnu, Vykašlávám pocity a rozestupy. Hledám přístav a ani moje auto nenalézá místo na parkovišti. Kroužím v kruhu a palivo dochází. Znám pocit dravce nad zimní krajinou, hledáme spolu a všude jen zrní.

Každý...

To je moc hezky napsané. Líbí se mi.

Hoď kamenem ty ,kdo bez vinny. Marně čekáš soud. Všichni se brodíme močály pochybení. V vzájemnosti nezabředneme hlouběji.

Smutné:)

Jo den blbec.
Nezoufat bude lépe

Zítra je taky den ;)

Snad se to změní.

Že zivota

Nic proti, jen jsem si maně vzpomněla na Otesánka:-)

Dobrý, díky Tvému vysvětlení.

ukrytá v máku: Děkuji...

Sasanka: Je to tak, já moc děkuji za reakci.

Orionka: človiček: Zajímavé výklady, ten Orionky je trochu blíž. Já to tam první chtěla napsat víc explicitně, dát to do názvu, nebo tak. Ale nakonec mi přišlo, že bude právě lepší, když si tam každý bude moct dosadit svůj výklad, svou emoci, svůj význam. Pro mě je to o znovusetkání s vlastní zlobou, vztekem, který jsem se v dětství a dospívání naučila pohřbít, necítit, nebránit se. Být vždy hodná a až flegmaticky uspaná. V dospělosti už jsem ho cítila, ale pořád s ním bojovala, odmítala ho. Jenže i vztek, tak odmítaná emoce, je velký posel například toho, že někdo překračuje naše hranice, a má mezi dalšími pocity své důležité místo...

Strach se dá překonat jen tak, že se mu odevzdáme. Prohlédneme si ho zvenku i zevnitř, zmapujeme ho a pak jako již celkem prozkoumaný subjekt jej někde odložíme. Většinou odpadne sám, protože nahý a prozkoumán už neumí strašit.

Milá Leslie, to je báseň hádanka. A tak já zkusím hádat. Jsi to ty, tvé odvážné a odhodlané já, kterému jsi konečně dovolila vyrůst.

Hned ten začátek je senzační.

Život se nedá ošálit, vším se musí proplout i za cenu nejvyšší. Až moc povědomé pocity. Díky za ten nadhled.

Tato mě pohltila. A ten závěr... ten si čtu stále dokola :)! Krása!

Mlčeti Zlato: Psavec: Díky moc.