puero: Nejsem normální, to vím. Jsem tedy nenormální. To, že se povyšuji mi přisuzuješ ty. Jiný přeci neznamená lepší nebo horší. Tvá LOGIKA vychází z toho, že ten, kdo přizná svou výlučnost, se automaticky vyvyšuje. Hloupost. Nedovedeš si prostě připustit, že by někdo mohl být jiný. Je opravdu chybou být jiný?
Prostě si Peuro přiznej, že si obyčejný čecháček, který si potřebuje svou zakomplexovanost vybíjet na těch, kteří se mu z toho či onoho důvodu zdají vhodní.

Ve slovníku, který dělí občany na ty slušné a ty neslušné, na ty přizpůsobivé a ty nepřizpůsobivé, mne máš právo označit za neslušného. – když nechceš a nepřipouštíš víc než dvě kategorie.

puero: To byly odpovědi na tvých pět otázek. To je musím opsat, abys to pochopil?
Normálnost jak o ní hovořím já je něco jiného, než jak o ní hovoříš ty. U mě je normálnost záležitost průměru, u tebe je to záležitostost subjektivního hodnocení. Ty určuješ co je normální a co ne. A pokud se tedy sám dostáváš do role hodnotitele toho, co je normální, budiž. Ale nedává ti to právo přisuzovat si i právo určovat co je slušnost a co ne.

Navíc, sám říkáš, že mi jako nenormálnímu nevěříš. A v tom je celý problém. Nevěříš nikomu, koho považuješ za nenormálního. V tom tkví tvoje nenávist.

Má nenormalita nic nevypovídá o mé důvěryhodnosti, slušnosti. Slušnost je totiž mimo kategorie normální a nenormální. Byť její přítomnost či nepřítomnost tyto kategorie vytváří.

A není to tak, že pro nenormálního je neslušné, co normální považují za slušné. To jak tu převracíš pojmy je nesmysl, protože nestojí proti sobě.

Nesnášenlivost k Romům je slušnost? Ano, pokud je slušnost v tvém pojetí charakteristickou vlastností těch, které pan Vandas a další označují tzv. slušnými lidmi. Jenže já právě mluvil o skutečné slušnosti, která je většinové společnosti naprosto cizí (a o většinové společnosti jsem mluvil jako o normálních lidech)

Slušný člověk je nenormální. Nikoli naopak.
Normální lidé jsou neslušní, protože neslušnost je normální.
Jsem nenormální.
Nepřizpůsobiví neexistují.
Nesnášenlivost vůči Romům je neslušnost.

ARA: :-* Musím zopakovat své doporučení, vlastně prosbu. Napište esej.
Jé, jak já se na ni těším. To bude krása. Máte toho tolik co říct, je škoda, že to končí jen v komentářích.

1kor13: Vždyť taky esej nemusí být krátká :-) A navíc se při jejím psaní ukáže, že ono to vlastně není tak obsáhlé, jak si člověk na poprvé myslel. Že těch pět A4 spolehlivě napíše do jednoho odstavce. A tehdy právě přichází stručnost... :-D
Psaní esejů je práce, uznávám. A do práce se chce málokomu.

Náčelník Holá Ruka: To víš, když mám jediné odpoledne na napsání, to se to píše. To je pane ta správná motivace :-D

1kor13: Je to možná sport, máš pravdu. Adrenalin, nejistota vítězství, překonávání vlastních hranic. O tom to psaní esejů je. A pak taky o tom dát je lidem, kteří tě neznají. Pokřtít je v ohni. Tak jako básně. Psát do šuplíku je jako stříhat motýlům křídla.

Samozřejmě, že největším přínosem je vlastní úvaha. A k zaznamenání jejího výsledku slouží esej. Zároveň je ale pro ostatní lidi dobré a posunující přečíst si, kam a jak jsi se ve svých úvahách dobral.

Nejde o dokazování si, o předvádění se, když se podělíš o své úvahy s druhými.

Náčelník Holá Ruka: Nevím jestli hodina biologie. Ale určitě to bylo vědomí toho, že to musím napsat do tohoto víkendu

1kor13: To "vše podstatné" se více podobá zametání než tesání. Nedostáváš se jím nijak hluboko, jen přemetáš prach z hromádky na hromádku.
Rozumím ti. Nesnažíš se ničeho dobrat. Spokojíš se stručným povrchním soudem.

1kor13: Jako bych hrách na stěnu házel. Řeknu: "Neškrtej sirkami jen tak. Zapal oheň." A co ty na to? Vysvětluješ mi, jak hezky to zasvítí, když se škrtne.

puero: 1kor13: ARA: Člověk aby na vaše komentáře reagoval eseji. Ne jedním, ale hned několika. Předně by to byl esej o poctivém čtení textu, pak by následoval esej o motivaci a završil by to esej K čemu jsou člověku jeho hodnoty.
Mám díky vám stále o čem přemýšlet. Což není ani dík ani výtka.

Puero: Nepřipadá. Naopak. Ať už v poezii nebo v esejích, vždy řeším problémy společnosti.
V eseji je termín nepřizpůsobivý vysvětlen dostatečně. Nejde o jeho význam, ale o jeho používání. Slovo euforie taky znamená něco jiného, než jak se používá.

puero: 1kor13: Nejlepší by bylo napsat o hranicích humanity napsat esej. Má ona nějaké hranice? Čím je ohraničena? Co to je humanita?

Kamínky hozené do vody. Tak působí TomTexTovi verše nazvané Podzimní.

Strohá, až haikovitá forma dává čtenáři prostor pro vlastní dotváření básnické představy, ale zároveň je zcela vypovídající a plná, nenechává mne v nejistotě, nebloudím v mlhách. Vše důležité je řečeno, zbytek, byť třeba uchvacují, už nestojí básníkovi za pozornost. Hledí přímo k jádru, k neobalené skutečnosti.
Jeho verše připomínají kamínky sebrané na podzimní procházce, tak jako vy sbíráte kaštany na panáčky či listy na vylisování.
Podzimní témata jako smrt, melancholie, pomíjení či žal jsou bytostně prožívána, nejsou však nijak přehnaně vyzdvihována či ostentativně prezentována.

Nelze si nevšimnou formálních nedostatků, jako je neúmyslná arytmie či gramatická chyba. A nejde také říci, že se jedná o poezii originální, co se týče použití obrazů, metafor, témat.

Symboly jako déšť, okna, černá versus bílá, dým, náhrobní kámen jsou vskutku mírně klišovité. Ale nenechte se zmást mými slovy. To, jak s těmito symboly nakládá T., se klišovitosti ani v nejmenším nepřibližuje. Je to tím, že je staví do neobvyklých poloh a souvislostí, přistupuje k nim jako plnovýznamovým spojením, jejichž funkce je básníkovi známá.

T. navrací slovům jako jsou šeď, déšť, smrt jejich význam, ba co víc posouvá jej svou poezií, vyjadřuje se k němu.

Je radost číst zdánlivě samozřejmé spojení "přitom nikdo neví / co znamená smrt" či pro mne stále nerozluštěné a přitom známě znějící dvojverší "ticho drtí kosti / konec nevinnosti".

Osobní vklad a stručnost umožňují TomTexTově poezii zapůsobit neobyčejně ostře a pronikavě. V jeho básních nejsou klišé a povrchnost, což je třeba vyzdvihnout – zvláště na tomto serveru.

Dokončení fragmentu, bez navázání na ten předchozí

puero:

Nikoli, milý puero, neoprostil jsem se od pohledu čtenáře (adresáta), nejsem toho schopen. Naopak jsem se do jeho role postavil a tím spíše na mne dolehla ta sobeckost v druhé půli. Žádný povzdech, žádný postesk nad nenaladěním, nesouzněním, disharmonií. Je v ní jen touha po zažívání krásy, touha po vlastních krásných prožitcích prostřednictvím druhého. Cožpak není sobecké vyžadovat po druhém aby mne učinil lepším? A cožpak není i vyznání lásky sobecké, přichází-li jednostranně, bez opětování, je-li láska sama jednostranná?
A vyznání jednostranné lásky, ba lépe řečeno zamilovanosti, je sobecké, nikoli láska, zamilovanost. Svazuje druhého člověka jako hedvábný provaz, jemně a pevně. A kolem krku svazuje. Škrtí. Vzduchu se nedostává, poulíš oči, rudneš, nejraději bys nebyl. A nakonec to končí oběšením.

Padla kdesi zmínka o poslání básně. Že je posláním básně to a ono, a že to báseň splňuje na jedničku. A je-li posláním básně vyjádřit zamilovanost, pak je to opravdu učebnicové splnění tématu.
Ale je patrno, že báseň obsahuje ještě něco víc, než jen vyjádření zamilovanost. A to sice právě neuvědomělou sobeckost, nepochopení a nevcítění se do druhého. Zahleděnost do své vlastní bolesti a zaposlouchanost do své vlastní hry. Do hry vskutku rozladěné, falešné.
Touha po hudbě krásnější, harmoničtější, po symfonii úsvitu je vskutku na místě. Ale jelikož báseň vychází ze sobeckosti, která předpokládá vlastnění a majetnictví, nemůže básník nakonec dospět k řešení. Skončí tedy úpěnlivou, a přitom nad výsost sobeckou prosbou o naladění. Naladěnost či nenaladěnost ale nemá na vyloudění symfonie vliv. To je jen v moci hráče. Jenže takového poznání nemůže básník díky své sobeckosti dosáhnout.

Fragment

slnečnica: Souhlasím. Adresátem je čtenář. A je opravdu bolestné (možná i pro autorku), když je adresát kritický, a to i k tak intimním a bolestným věcem, jako je vyznání lásky.

A souhlasím také, že nevím jak situaci vnímá autorka, ale jen v tom případě, když oddělím autorku a báseň. Protože pokud to neudělám, je autorky náhled na situaci vyjádřen právě a jedině básní. Pokud to tak je, musím bohužel říci, že náhled autorky znám.
Ale pokud to tak není, autorka a dílo stojí odděleně, pak nic nebrání v kritice.

Je třeba přesně vědět a připomínat si, v jakém vztahu je autorka, dílo a básnický subjekt. Kde jsou jejich hranice působnosti. (už nemám čas pokračovat ve psaní)

Leslie: Melodie; v básni jsou patrné dva nesourodé tématické celky, které vzájemným kontrastem a protichůdností básníkova tvrzení nehrají. Potkává se tu téma nevědomého ovlivňování druhé člověka, ovlivňování o to hlubší a citlivější, že se děje nevědomě a tudíž nekontrolovatelně. A člověk tomu ovlivňování podléhá, je jím zraňován.
V druhé části básně je ovlivňování naprosto podupáno a odepsáno jako špatné, právě pro absenci jeho kontroly. Na světlo vystupují zcela sobecké touhy po harmonii, která by měla ideálně vycházet právě z kontrolovaného ovlivňování. Její vyžadování se mi ale jeví jako nepochopení celé situace. Ta totiž vzniká právě a jedině nevědomím ovlivňujícího (toho který hraje), jeho nesoustředěním se na hru.
Závěrečný verš je již jen dovršením oné sobeckosti a vrcholným důkazem nepochopení. Domnívat se, že by nevědomý hráč ladil nástroj o kterém ani neví že na něj hraje, je s prominutím vrchol opovážlivosti. Chudák hrající nemá ani tušení o jakékoli hře, a požadovat po něm ještě naladění nástroje je krajní netaktnost.
A je třeba podotknout, že ani sebevětší vůle nástroje po naladění nic nezmůže.
Takto bych tedy shrnul Melodii.
Jedná se o báseň nevyrovnanou, kdy se se téma nádherně popíše a pak se ukáže, že básník není více schopen a že místo dalšího rozpracování, uzavření či třeba rozmetání, se zmůže jen na jeho popření a na ukázku vlastní nevědomosti, vlastního nepochopení, vlastní sobeckosti.

ARA: Jsem rád, že to vidíme stejně.

ARA: Ano! Jde o vnitřní svět. Odhalení svého vnitřního světa, jeho zákonitostí, zvláštností, všedností, to je ta jehlice do očí vražená. Vražená ne s úmyslem oslepit, ale přinést prozření. Ukázat se světu zevnitř a dát mu sebe sama ochutnat. Na špičku jazyka mu dát tu nejpálivější myšlenku, smočit mu rty ve svém smutku.

A máš pravdu i v tom, že nelze říci, že je báseň nepravdivá. A já si to plně uvědomoval, již když jsem to prvně vykřikoval. Ale je lepší křičet o něco víc, než je potřeba, než se potom bít do hlavy a litovat své přílišné obezřetnosti. Báseň skutečně není nepravdivá. Ale není ani pravdivá, a to právě pro svou slabou přesvědčivost, jak jsi vtipně podotkl. Zobrazuje téma všední a známé, byť možná slovy v něčem novými či zajímavými. To všední a známé má zajisté svou cenu, když básník, všímaje si jej, může už jen svým povšimnutím přinést novou věc, promítne-li skrze všední (ach, jak lehce mluvím o odvaze a o vůli jako o věcech všedních) do světa i svůj svět vnitřní. A to bylo to, co mi u této básně chybělo a chybí. Není tam odhalen vnitřní svět básníkův, což je pro mne u této básně jedinou bernou mincí, jediným puncem básníkova tvrzení. Nepoloží-li do básně svůj život (jak já říkám), neotevřeli svůj vnitřní svět (což je pro mne totéž), nemůže být pak jeho báseň pravdivá.

To, zda může či nemůže být odvaha podložena jen sebou samou, je téma na esej a nerad bych jej tady již více rozvíjel. Zbytečně by to rozmělňovalo diskusi.

Hold a poklonu skládám autorce, které se tu vášnivě rozepisujeme pod dílem.

ARA: K mému tvrzení o nepravdivosti básně mne vedlo následující: "chtěla jsem tím říci, že život není jenom procházka růžovou zahradou, ale že jsou i okamžiky, kdy nám ten život přijde tak trochu nefér a zlý... a v těchto chvílích se prostě nesmíme nechat zastrašit. Musíme vstát, zvednout hlavu a jít dál.... Tak nějak jsem to myslela...." //Melisa
Souhlasím, že to básnice v básni vyjádřila. A to dlužno podotknout ne tak pateticky, jako v následném komentáři. Postavila báseň na osobním příkladu a ne na mentorování druhých. Super.

"Život je boj a já neumím zacházet se zbraněmi.
Život je boj a já neovládám ani jedno bojové umění."

Jenže mne sžírá pochybnost při čtení veršů "Nikdy nevytáhnu bílou vlajku a nezamávám s ní..." (až do konce). Jak si může být tak jistá? Proč si je tak jistá? Kde se bere její sebedůvěra a sebejistota? Vše to působí jen jako pocit sebedůvěry a sebejistoty.

Tvé vysvětlení "Sebedůvěra a sebejistota pramení z vnitřních zdrojů. Z genetické výbavy a šťastných shod okolností, které ji nezničily." není v básni ničím podloženo.

Když v básni chybí zdůvodnění, tak z toho potom jasně plyne pocit čtenáře, že je to "jedna z milionu básní o životě, které říkají jak je život na hovno a básník ho přesto bude žít protože je úžasně odvážný..." // Náčelník

Odvaha nemůže být podložena sebou samou. Je za ní ještě něco víc, jinak je víc hloupostí než odvahou. Souhlasím, že verše

"Nebudu jen pouhým pěšákem na šachovnici života.
Naučím se strategii boje a budu velet…"

poskytují zdánlivé vysvětlení. Jsou dokladem vůle nepodvolit se, naopak vůle ovládat svůj život. A nyní "Proč?" Proč to básnice uděláš? K čemu ta vůle? A jelikož jsem v básni vysvětlení oné vůle nenašel a ono tam ani není, nevěřím jí. Je nepravdivá.

PS: A skvělá.

Jen se nabízí ta otázka "Proč?". Věřím v upřímnost básníka a že nemluví planě. Ale víra musí být něčím podložena, jinak není pravdivá. A víra v (upřímnost) básníka může být podložena jen básníkem samým. Pokud tedy básník tvrdí, že se postaví na okraj skály a skočí dolů, musí mi říci proč. Nebo to udělat. Ani jedno se u této básně nevyskytuje.
Nevěřím této básni. Je nepravdivá.

Chtěl jsem si tuhle báseň přečíst. Po přečtení prvního verše mi naskočilo: "Tohle jsi už čet, to bylo dobrý. Pryč od toho." :-D Škrtni poslední řádek a bude báseň hotova :-)