No o násilných prostředcích na serveru, kde se toliko píše by se mohla jednou napsat kniha, ale řekl bych že slovo je tady stokrát silnějším prostředkem než pěst, kterou můžeš leda naprázdno bušit doma do stolu. Toliko k tvému pacifismu, který tedy ve tvých slovech moc necítím, ať se snažím sebevíc.

Jménu Havlovu se radši vyhnu. Ale ten měl aspoň smysl pro humor a neviděl za každou větou útok, jako ty. To je možná problém. Ta virtuální přecitlivělost. Proto ta agrese?

Mimochodem, my spolu neválčíme. Řečeno s Palackým se jen potýkáme, to zní líp, já tady potřebuju názorový protipól, to snad za tu dobu, co jsi tady, došlo zase tobě. Kde bych bez tebe byl? Nevyrovnaný, arogantní, namyšlený, třeba i narcistní! Ale občas i ty potřebuješ vyfackovat, tohle byla zvlášť vhodná příležitost, nemyslíš?

Ale já jsem spása národa, pane Náčelníku. Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi pacifista, protože ses nikdy jako pacifista nechoval a ani teď se jako pacifista nechováš. Naopak prokazuješ nepochopení. Což je komické vzhledem k těm řečem o frekvenci a naladění. Nikdy jsi nebyl přístupný dalogu, vždycky jsi ho předem odsoudil jako pokus o demagogii, což je slovo, které psanci dost rádi používají, nechápu proč. Když nesnášíš násilí, proč oplácet zase násilím? Necháš se vyprovokovat nějakou nepovedenou básní k ještě méně povedené a pak pod to napíšeš, že nemáš rád násilí a že je třeba se otevřít myšlence, aby ji druzí pochopili. Někdy se ptám, jestli ty komentáře po sobě čteš.

Ó někdy si přeju, aby naši civilizaci napadli ufony a všechny lidi vyhladili, protože by je označili za podřadné a nevychovatelné. To by byla krása.

Zrovna jsem četl ten Bílý rasismus a komentářovou bitvu pod ním. Nu, vy amatérští umělci jste všichni stejní.

Hm, zas jedna báseň, kterou jsem číst nemusel. Tlumočíš tam zájem veřejného blaha, ale o kterou veřejnost jde, hm? Nejspíš jde jen o část, ne? Možná velmi malou, možná o blaho menšiny, minority tím radikálnější, čím je menší. Tak to zřejmě u menšin chodí.

Ty máš v Ósace tajný byt? Myslel jsem si to. Cpeš se tam chobotnicema a máš výhled na nějaký futurologický komplex v jehož středu je zenová zahrada s bonsajemi. Nepochybně tě tam navštěvuje podvodnice, která se vydává za japonskou umělkyni, ale je ti to jedno, protože má talent, který by na Evropské poměry nepochybně vynikal a navíc je hnědooká. Jaká je v hnědých očích upřímnost co? Taková hřejivá odolnost vůči zátěži.

Pravděpodobnější je, že to byla jen představa. Založená na něčem velmi skutečném, jinak by se to tak nepovedlo.

Mám rád ukolébavky, pupene.

Ž n párl pa fransé. Ale kdybych tak párloval fransé, to by bylo. Dokonce jsem to zkoušel jeden semestr, ale měl jsem blbou učebnici a bylo mi trapně a pak jsem přestal stíhat a tak jsem toho nechal. Francouzština! To je jazyk pro poezii!

A jednu věc ti závidím. Ten svůj stále pozitivní pohled. Já ve tvém věku chtěl bych taky psát stejně romanticky a chlapecky, jako ty, (nebo jako já teď). Ale myslím, že se začínám klonit tím chmurným směrem a za deset let pokud budu ještě básnit, budou to básničky plné výčitek a alkoholu a nenávisti. Na tuhle básničku si vzpomenu.
Je moc hezká.

Ano, jsi rozený úderník.

třeba se
sprchuje
houslista?

Láska, bože, láska. Vidlemi ji přehazovat!

Špičaté, ó, mé vidle ubohé, reziví vaše násada při kontaktu s tou leptavou žíravinou.

Ovšem stranou žánru jsi to napsal velmi dospěle, bez obvyklých kýčovitých láskoslov.

To co to má v sobě je Faktum realis, že jednou z civilizačních chorob je předčasné mentální stárnutí. Mám to taky, jen tolik nehudruju na veřejnosti.

Učitel češtiny neodvedl dobrou práci, doporučuji ho svázat do kozelce, namazat od hlavy až k patě....ne, jen v rozkroku marmeládou a namáčet do mraveniště.

Ale nechtěl jsem hořekovat (otřesné slovo) nad gramatickým talentem, jímž oplýváš, nýbrž se zaměřit na obsah. Tak je to přece správně, no ne? Když je forma na houby, potěšit začínajícího umělce alespoň pár pozitivními slovy k obsahu, aby byla zachována neutralita a autor byl dokonale zmaten a nevěděl, jestli teda napsal dobré, nebo špatné dílo. Po obsahové stránce jako bych si navlékl gumovou rukavici a vnořil svoji ruku hluboko až po rameno do národního obrození a hmatal tam Erbena a Němcovou, což jak jsem se doslechl jsou nejhroší démoni současné literatury, neboť svádějí mladé autory k nápodobě. Je tam všechno. Hradní cimbuří, dokonce i bílá paní a vlkodlaci. No a samozřejmě smrt a tma a temno a černá a všechna ta negativní rádoby hrůzu nahánějící slova, kterými tehdejší čeština oplývala. Máš ovšem jednu polehčující okolnost. Napsat hororovou báseň, báseň ze které by šel aspoň trochu strach, umí jen opravdový mistr a já bohužel neznám jeho jméno. Tedy, pravda jednou jsem četl pár opravdu děsivých básní. Ale to je už dávno. Dneska to chce opravdu vzácně silnou invektivu , múzický atak, aby byl básní člověk zděšen. Obvykle platí, že čím je báseň kratší, tím silnější má účinek a proto i strašidelné básně jsou krátké, asi jako říznutí se do prstu. Kdo to absolutně nepochopil byl maestro E.A. Poe blahé paměti, jehož Havran je pravda děsivý, ale hróózněé dlóúúhý. Pravda občas se objeví i na psancích smělec, který napíše tak otřesné dílo, že mi vlasy stojí na hlavě hrůzou, ovšem obvykle to nebyl jeho záměr.

Hlavu vzhůru. Třeba ti půjde erotická poezie. Ta se dá číst, i když je úplně zvrhlá a úchylná.

Máš sympatickou obsesi: vypisovat svou perverzi do veršů. A řekl bych, že je za ní jedna mnohem větší a úžasnější, totiž sledovat reakce na své dílo. Jak podivně do sebe zvrácená choutka, hmmm třeba bude postupem čau eskalovat. A třeba na vrcholu tvorby sám uvěříš reakcím na své vpravdě genitální dílo a dojde k nečekané změně! Zatím ovšem platí, že čím větší počet lidí se u podobných básní naštve (a dá Alláh a naštve se kvůli obsahu a ne kvůli těm gramatickým chybám, které tam máš), tím sveřepější krusta uzavře tvou formu do zcela jasně vymezených měřítek a z tebe se stane individualita, osobnost s vlastní determinovanou pozicí uvnitř básnické obce. Pravda poněkud izolovanou, ale s vlastním , stejně obsedantním publikem a tedy samostatně funkční. Tak jen tak dál!
Mimochodem rým urvu-kurvu jsem četl poprvé v životě a jsem navzdory její explicitě nadšen jeho jednoduchostí a bravurou. Stačilo jedno písmeno umazat a jak to sedlo.

Vítězství banality nad hlubokým metafyzickým požitkem spojeným s orgistickým osvícením vnitřní rovnováhy, nebo naopak? V náznacích starosvětské formy hledám jasné a neoddiskutovatelné náznaky čehosi subfyzického, čehosi nadčasového, čehosi v co se proměňuješ ve své básni a pak literárně transformován vynikáš na papíře v podobě mnohem ryzejší, než jsi sám. Jsi tam? Tak se ptám.

Evidentně mívám u tvých děl obsedantní potřebu vylít si svou frustraci v podobě sáhodlouhých komentářů, které jsou natolik vysilujícími koncentráty vlastních myšlenek, že jim skoro nikdo nerozumí. Ale ty jsi přece génius! Ty zajisté prohlédneš pod šlupku pervérzní nabubřelosti odměřených frazeologií, kterými si kompenzuji svou mentální nerovnováhu! Ty to dokážeš, buď silný a nevzdávej to.

Postulujme základní teorém, nebo ještě lépe předpoklad, že má v poezii každá vyvřelina své místo pro svého tvůrce. Pak jaký postoj k němu zaujme? Za A vědecký - ten bude předpokládat a posteriori analýzu vlastní tvorby, něco jako, když kontroluješ vlastní výkaly, abys zpětnou projekcí potvrdil, že jsi něco toho dne jedl, nebo ne a co přesně a v jakém množství a při jaké příležitosti a tak zpětně vytvořil obraz vlastní minuslosti: můj bratr například po každé noční kalbě ráno obtelefonuje všechny svoje kumpány, aby mu sdělili (a on zase jim), co se dělo, poněvadž má výpadky paměti a je třeba dát skládačku dohromady, pro případné dotazy nezaujatých osob - což je důležité mimojiné i proto, aby nakonec mohl říct, jestli to stálo za to nebo ne. Taky od čeho jiného kamarádi jsou, že? No a za B postoj umělecký, který zpětně příčinu nehledá a hodnotí výsledek jako nejvyšší účel díla. Z onoho hlediska je pak citelný rozkol mezi oběma přístupy nebezpečným precedentem, neboť označuje vědeký přístup jako nehodný slova umění, zatímco ten druhý přítup označuje jako zbytečný. Dokáže někdo - kdokoli, kdo je toho inteligenčně schopen - formulovat třetí přístup ke tvorbě, který by byl kombinací užitku i požitku? Ach bože, můj mozek se přehřál......

Mám problém s tím slovem kolikero. Něco mi na tom jeho užití tady nesedí. Pořád mám dojem, že by se to hodilo spíš v kombinaci s pomnožnými slovy, se slovy v párech, to kolikero mě mate. A nemohu říci, zda je ho užito špatně, protože, přísně vzato, nevím proč. Přinejmenším to zní divně.

Nevolils tak jsi z obliga, ne?