To je stále za Georgom? Jmenoval se tak, ne? A je to tak dávno. Dávno.

Jen tak lusknul prsty? Hmm.... mám podezření, že je to ten samý, co vymyslel pondělní vstávání do práce.

Jak vulgární.

Bílá je fajn. Ladí ke všemu. Tak proč jsou lidi tolik rozladění?

Velmi netradiční věc! Nadchlo mě to. Sice jsem musel překousnou to nedolÍhá, abych se prodral k ostružinám, velmi zajímavá cesta, to ti povim. Líbí se mi to. Jen ještě přemýšlím, čím vlastně.

Tak ti nevím, žádné veledílo české literatury. Já bych po něm klidně skočil z toho mostu. Netváří se opravdově.

Vida afázie z roku 2009. Pěkná. Já to zkoušel letos a nijak zvlášť se to nelíbilo, protože jsem ji dohnal do krajností. Tahle je ještě hodně srozumitelná.

Homér: Pane kolego, správně jste vystihl tragiku celého toho večerníčku. Složitý charakter a rozpolcenost vnitřního světa Máji v kontrastu s bohémským životem Vilíkovým je klasickým nastavováním zrcadla středním vrstvám společnosti.

Učení páni zkušení, já rád bych k vám teď podotknul, nikdo z vás nemá tušení, že v dálce stojí malý... ůůůůůůůůůů!!!

Hezké. Smutné. Musí přijít někdo třetí, někdo kdo tu lásku naprosto zastíní, stane se výhybkou vedoucí na jinou kolej.

Máš tedy výsadu, jakou ti bohové závidí. Ať trvá.

Člověk se občas zapomene v nějaké časoprostorové dimenzi, přijme ji za svoji a stane se reliktem nějakého období, nebo stylu, nebo světonázoru a lidi to obdivujou, ptají se, co je k tomu vede, nebo, jestli je to nakažlivé a tak. Ten třetí řádek od konce nedává smysl.

Zajímavé. U tohohle typu básní má člověk tendenci to přehnat a ztratit kontrolu, neudržet to a natáhnout tu báseň, aby předvedl, jaké obraty ho napadají. Je hezké, žes tomu nepodlehla a utípla to včas.

Za mě dolů. Hluboko dolů.

Abych odpověděl na ten předposlední: utopit se v penězích je sakra lepší.

Joj, Tino, je to smutné s těmi růžemi, viď? Jsou křehké. Vůně odvane, lístky odpadnou, zbyde jen stvol a na něm trny, ty budou píchat pořád. Ale ta krepová z pouti - co na tom, že nevoní - ta déle vydrží a nepíchá. Pěkná báseň. Od srdca.

Takhle hezky v listopadu nebo na konci října, když se Ostrava topí v mlze, která nemůže vznést se výš kvůli prachu v ovzduší, vyhoupne se nad ni na zfialovělou oblohu zmrzlé slunce a je tak odporně krvavě červené a veliké, že celá ta mlha zoranžoví stokrát znásobena odlesky z oken budov a kaluží na cestách, ..... collor of Ostrava.

Tedy i přesto, že koně rád nemám a nenacházím na nich nic elegantního a fascinace hodného, musím uznat, že tvoje básnička perfektně postihla to, co od lidí ,,od koní,, pociťuji. Jejich opravdovou lásku ke zvířeti. Co víc, jakési duševní pouto. Až má člověk strach podívat se těm stvořením do očí, aby tomu kouzlu taky nepropadl. Opravdu jsi to popsal hezky.

Tipl bych, že jsi chtěla co nejkratší cestou popsat jedinečný pocit a nedokázala to stručněji, potřebovalas tam dát víc slov a víc nás tím přiblížit té podstatě. A je to tak. Ne všechny pocity jde popsat tak, že se dají osekat na kost. Pár trefnými výrazy, někdy je třeba ujet víc do popisnosti, aby se do toho pocitu člověk pořádně vnořil a líp si ho vychutnal.

Lidovka.