Mám plakat nebo se smát?

V dvojřad jsme se nastoupili,
chlapec- dívka, chlapec- dívka,
pěkně podle abecedy.

Vyslali nás na místa,
v doprovodu slavností hudby,
vnímaje soustředěnost ostatních,
usedli jsme na místa.

Proslovy a kapky slz,
slova dojetí,
plná vzpomínek,
kdo všechno si pamatuje,
jak jsme do prvních tříd
přišli tak ustrašení?

Seděli jsme nehnutě,
smíšené pocity
a tiché odezvy slov
budily skryté vzpomínky.

Řada na mě,
v přednesu básně,
ale slzy byly rychlejší,
však vstříc dalším řádkům,
četla jsem,
chtěla dosáhnout cíle.

Nevěděla jsem,
zda mám plakat,
zda se smát,
když při vtipných komentářích
přicházeli si pro vysvědčení
moji spolužáci.

Slzy nedovedla jsem zadržet:
"Lidi, bude se mi stýskat."
šeptala jsem v obětí ostatním.

Když přáli mi štěstí v tvorbě,
plakala jsem.

Když podávali ruku,
usmála jsem se.

Nevěděli jsme,
zda plakat
nebo se smát,
když poslední z pánů,
ruku nám podal
a slavnostní medaili
jeden z prvňáčků
na krk navléknul.

Tak mám plakat?
Mám plakat když odcházím?
Nebo smát se úlevou?
Že devět let je za mnou?

Jen jsem hleděla do prázdna
a poslouchala cizí slova,
verše své básně.

Ale plakali jsme.

Ale smáli jsme se...

A odešli se vzpřímenou hlavou,
pro sebe- jako hrdinové...

S květinou v ruce,
slzou ve tváři
a kolem krku s medailí.

Navěky bude v našich tvářích stát:
Tady byl,
zde studoval
a odešel
zanechav nám vzpomínek...