bytí je jsoucno, které už má svou hmotnou podobu, čili je to to co už hmotně existuje, ale jsoucno je to co existuje dosud nehmotně.

Na stará psanecká kolena tíhneš k existencialismu? Být či not to být? Jaká je v tom bytí báječná lehkost, co? Prostě být. Lightmotiv existence a s ním spojená antigravitační teorie života. Co Je, to je. Na gymplu, když jsem měl poprvé filozofii, nedokázal jsem pochopit rozdíl mezi bytím a jsoucnem. Nechápal jsem ten rozdíl. Už vím, byl to problém ryze hmotnostní. Aby něco bylo, může to být jen v myšlenkách jaksi přítomno v určitém okamžiku, ale naše tělesná bytnost je ukotvena hmotou do těžkého fyzického krunýře. I vzduch je těžký jako olovo, když ho naše plíce vdechují, a někde v tom hutném a těžkém mozku se formuje transfyzická myšlenka - existuje naše metafyzická transcedndentní varianta a ta je lehčí než nic. Ach státi se tak onou nehmotnou podobou sebe sama. Občas se to člověku podaří. Jako tobě v téhle básni, kdes pouze byla a nic víc, jakoby odlehčena v přítomnosti, stala ses na malý okamžik tím neuvěřitelně lehkým Já.

My básníci tak rádi nutíme šašky k pláči, co? Vnutit tomu komikovi pořádný kus tragédie. Nechat ho umřít bolestí, strachem a beznadějí. Tak rádi těmhle bavičům odpíráme lásku a štěstí. Pokaždé to má něco do sebe. Snad ten kontrast, snad tu kontroverzi. V každém případě je v tom kus básnické schizofrenie.

Cody Pomeray by řekl, že ve stavu nejvyšší nouze, kdy nevíš jak se rozhoudnout, jestli se něčemu vyhnout, nebo o něco přijít, se člověk může vždycky spolehnout na svoje hodnoty. V lese je kolikrát tak pusto, že si uvědomíš, že tam jsou ti při rozhodování hodnoty k ničemu, takže to asi platí jen v civilizaci. Marně vzpomínám na jediný moment, kdy bych narazil ve městě na houbu, do které bych mohl kopnout. Jen abych se mohl morálně rozhodovat, komu tím prospěju. Já jím jen kuřátka (takové ty maličké žluté hříbky) a to jedině ve vaječině, jinak hřib nedám do úst. Morální dilema. Společenská metaverze zákona jungle v podmínkách komerčních. Jíst před investorem houby, když už to jednou objednal a tvářit se falešně, nebo je nechat na kraji talíře? To samé poezie bez člověka. Poezie pro lidi, ale ne o lidech. Lež nebo víc než pravda? Vem si, že víc jak půlka všeho, co člověk dělá, dělá pro jakousi virtuální možnost, že v budoucnosti budou ještě nějací lidi. A až jednou nebudou, vesmír - dokonale vyčištěn od lidstva - bude dál trvat celou věčnost, poezie, nepoezie.

Možná už začínám psát jen o tom, co mám rád, protože co nemám rád mi nestojí za to, abych o tom psal.

Paráda.

super truper

Ááá myslíš bůvol. Tušil jsem to. Ta vaše ů chytají tak často onu francouzskou tendenci změnit se v Y a naopak Y zase měníte po francouzku v U (hlavně v sedmém pádě).

Čo je byvol?

Hmm, Island?

Chmurná kúra.

Modrá je prý ale barvou smutku.

Vzpomněl jsem si u toho na jednu dětskou knížku od Maurice Maeterlincka - Modrý pták. Snad tím, že tam taky na každou naivní otázku byla vždycky nějaká odpověď. Je v tom kus ryzí jednoduchosti co? Když na každé proč je jedno protože a žádné možná, nebo leda...

Hm, ten začátek takový nic moc, nemastný neslaný, jakoby bez hlavní myšlenky. Pak to trochu začalo nabírat kontury a já pomalu začal chápat, o čem ta básnička je, takže zhruba vprostředku se dostavilo uspokojení, že to má nakonec teda téma, ale pořád mi tam chybělo to básnické Básnično. A to máš až na konci. Teda, kousek je ještě v předposlední sloce - to nezapomeň. To je hezká sladká tečka, hodná básníka. Tam si dovedeš pohrát se slovy nejlíp. Možná je to kýč jak bič, ale vždycky zabere, vždycky účinkuje jak má. Tak nějak vážněji a přitom ,,pastelkově" - skoro jako by do zbytku té básničky vůbec nepatřil.

Moc hezké.

Přiznám se, napřed jsem si přečetl tvou kritiku u Domkalovy prvotiny a tak trochu jsem dostal škodolibou chuť se ti za něj pomstít a setřít ti něco na tvých básních, ale rozmyslel jsem si to, jednak by to bylo dětitnské, jednak takové věci nedělám a jednak píšeš dost dobře, mohu-li soudit podle dvou tvých dílek. Třebas tohle se četlo hezky. Je takové lehké, cokdyby, možná. Mám sice osobně rád mnohem ,,transcendentnější,, díla, ale jakékoli ve kterém je aspoň trochu cítit snaha o básnictví, tak z takových mám dobrý pocit. Hlavně proto, že byly vyrobeny takové básničky pro publikum a ne - jak je u psanců hodně často zvykem - pro autora a psychicky shodně naladěné čtenářstvo.

Ale ono pak stačí, aby otevřeli pusu a člověk je odhalí. Umějí líp mluvit. Tedy obvykle.

Takhle aspoň hrb, kdyby nám narostl...

Jojo, na psaneckých srazech je člověk mnohdy překvapen, jak lidi vypadají. Že vypadají obyčejně. Žádná extravagance, žádná šílenost. Brylatí vyzáblí, obyčejní. Je to trapné. Měli bychom na básnické vizáži trochu zapracovat: pánové, přestat se holit, dámy, přestat se holit, nosit baret a šálu, kouřit cíga, nechat narůst dlouhé obočí...

A když si je ulámeš, jako já, dlouhé roky ti pak nerostou.

Je to superní. Má to nápad a šmrncovní provedení. Rozhodně mě to nenudilo a navíc jsem něco podobného dlouho nečetl.