Vladan: Tak teda jo. Pro příště uznávám básničky s dějem.

V moderní poezii jde obsah ruku v ruce s formou. Aby čtenář nabyl ten správný dojem z obsahu, musí autor zvolit tu pravou formu. Nedá se jedno oddělit od druhého. Proto taky nejde napsat hororovou báseň tradiční formou. Nikdo pořádně neumí napsat báseň, ze které by se člověk bál, už když by ji četl. Je to o pečlivém výběru slov, délce vět, detailech na které je třeba dávat důraz a přitom neupozadit ten zbytek, a tak dále. Slova fungují jak mají, když se správně umístí do věty. Abys vyjádřil co potřebuješ, musíš umět sestavit slova ve věta tak, aby její význam byl správný. Co třeba ta skrýš, co tam uprostřed té básně DLÍ ? To nejde. Skrýš nedlí. Skrýš není živá, aby dlela. Je to špatně použité slovo, jelikož ta skrýš není myšlena metaforicky, to by muselo být všechno metaforické. Dlít v té skrýši může Fénix, ale těžko na té skále bude dlít skrýš. Jako jo, je to detail, ale umění psát básně spočívá hlavně v detailech. Aby se člověk potěšil obsahem, příběhem, k tomu nepotřebuje báseň. nikdy ji nepotřeboval. Verše obsah rozmazávají, příběhu líp svědčí vyprávění, drama, próza, ne báseň, tam musí příběh jít ruku v ruce s vhodnou formou, dávat dostatek prostoru detailům, ne se striktně držet dějové linky. Báseň nemá mít dějovou linku. Báseň je báseň. Je to čtení pro čtení. U básně si chceš vychutnat to, že je to báseň, ne ten příběh. To jak to zní, jak se to čte, jak k sobě slova krásně přilnou a věty jak se doplňují a dokreslují ve tvé fantazii celý příběh. Když jsem dočetl fénixe, měl jsem v hlavě ten příběh. Ale nic víc. Žádné detaily. Nic bokem, nic co by ten příběh obohacovalo navíc. Stejný účinek by to mělo, kdybys to nenapsal do veršů , nýbrž do jedné věty. V poezii přece nemůžeš jen napsat příběh. Poezie potřebuje víc. Mnohem mnohem víc. Jemnost. Nenucenost.

Není to zlé. Čekal jsem, jak ta krajina souvisí s vypravěčem a líbí se mi, že je to zrovna ledový král, takže je ve svém živlu. Co se mi nelíbilo bylo to zastaralé ni. A bez čárky. A pak mě zarazil ten razící štít. Ne snad proto, že by to měl být razicí štít, pokud je to ten štít, kterým se razí, ale hlavně proto, že štít si nedovedu představit jako něco, co by mělo cokoliv razit. Odrážet prosím, zaujmout obranný postoj v procesu ražení, ale aktivně se účastnit ražby? Není to divné? Vlastně celý ten prostřední sloupec slov je podivný. Takový jako seznam selhavších nástrojů. Divná sloka. A vůbec ta interpunkce je divná. Je to tam samá čárka a tečka, ale nejsou všechny a těžko poznat, jestli jsi je tam mít chtěl nebo ne, ani svůj ani cizí, něco uprostřed. Pffff.... čtu to po třetí a působí to na mě ještě podivnějc. Chybí ti tam slova, jako když se k věci vyjadřuje nedoslýchavá osoba, která neslyší, co plance a zapomíná předložky a tak podobně. Hm. Divná báseň.

Ani tahle ty moje rozpaky rozhodně nerozplynula. Už to staromilské Ó na začátku. Do moderní doby se to moc nehodí, člověk si u toho Ó vybaví otylého kastráta, kontratenoristu, který se chystá opěvovat něco realitě šíleně vzdáleného... ale to je těžko posuzovat a kriticky hodnotit, když neznám tvůj postoj k poezii. Ze dvou děl si obrázek neudělám. Takže nevím, mám-li být hodný a raději si všímat něčeho jiného, nebo opravdu přitvrdit.

Mohu-li sem mezi ty pochvalné komentáře vložit taky jeden nepochvalný, tak já jsem z toho dost v rozpacích.

Mimochodem, není telefonní budka pro milování kapku nepohodlná? Já to nikdy nezkoušel. Ani si to představit. Ani ve filmu jsem to neviděl.

Koukám, že umíš sesmolit i velmi půvabný scénář. Myslím, že kdyby ses dala na drama, hodně by to odráželo skutečnost, že jsi především duší básnířka. Je v tom ta poetičnost, ta umělecká vykreslovací zkratka. Básníci jen horkotěžko dávají dohromady dlouhé texty. Jsou naučení psát krátké věci, popisovat myšlenky. Hned poznáte na próze i scénáři, že ji psal básník. Ty jsi básník.

U tebe si člověk vždycky spraví chuť. Múza v noční košilce cupitá po schodišti a vlasy ji vlají. Tak chodí inspirace za mnou. V noční košilce. Je skoro průsvitná. Máš to koukám velmi velmi podobné.

Měls dlouhou tvůrčí pauzu, už jsem se bál, že se na psance nevrátíš.

A jen klidně pobuřuj, třeba mě přesvědčíš a přetáhneš na temnou stranu síly. :-)

Ano ano, vylezlas z bubliny a o to jde. Vlastně ani nejde nedělat dojmy. I to, že chce být někdo izolovaný od ostatních dělá dojmy.
No a ta forma, no.... mám rád pravidla, většina je má ráda, protože se v nich orientuje, je to důležité pro komunikaci. Když je upozaďuješ, můžeš je klidně úplně zrušit, ale takhle je to jen na půl cesty, jen z části, je to jako nedokouřená cigareta, nebo nedojezený rohlík, přivřené dveře a neomítnutý barák, prostě nic k čemu by se dalo říct, že je to dílo nebo výsledek. Aspoň na mě to tak působí.

No konečně něco pořádného! Má to hezký sešup, dobře se to čte a rytmicky to souhlasí až na tu třetí sloku, tam se to trochu rozjelo. Ale už ten začátek mě chytl, ten je dokonalý a konec krásně směřuje ke vtipné pointě. Skvělá práce.

No pokud ta avantgarda v tomto případě znamená dokonalé zmatení čtenáře, tak se teda povedla. Jsem z toho úplně mimo.

Ani tahle se mi nelíbí. Je to dlouhé, nezáživné, rovné závorkové, nekonzistentní a traumatické ne-li přímo psychopatologické. Budu to muset něčím zajíst.

Abych doplnil jayjaye: není tam ani prostor pro přírodu a haiku je především přírodní poezie. Jak napsala Dott, je to jen obyčejná oznamovací věta. Nic víc.

Ehm, teda několikrát jsem si musel zkontrolovat jestli autor textu sedí, nebo je to omyl. Pfffff

Helejď ta básnička se mi líbí. Jo. Mám z ní takový čerstvý čirý dojem. Ale stejně ti vytknu dvě věci, které se mi tam nelíbí. Tak zaprvně forma: ono je fajn odvrhnout konvence a svazující prvky literárních forem a úpravu, ale jak přijdou na řadu otazníky, tak není kam uhnout a věty prostě musejí začínat velkým písmenem ať chceš, nebo nechceš. Jak se objeví otazníky, výkřičníky a tečky, prostě to co ukončuje větu, tak tam prostě to velké písmeno být musí, jinak nemají tyhle znaky žádný význam. No a ta druhá věc je polemika nad myšlenkou. Nikdy nikdo nikoho nenutí nedělat nebo dělat na někoho dojem (sakra to je věta! 5 záporů za sebou, teď jsem trumfnul i Wericha s Voskovcem). Nikdo po nikom nechce, aby ze zavděčil, ale rozhodně bych z toho nedělal životní krédo, protože žít si jen pro sebe a radovat se jen sama pro sebe je egoismus a pozérství. Vážit si sama sebe je jedna věc a vážit si jen sebe je věc druhá. Nasadil bych to leda jako terapii pro deprimované sebevrahy s pocitem méněcennosti, ale jinak je správné dělat dojem na druhé, vylézt z té své bubliny a vyvolávat reakce.

Velmi malebné. Být to čínskými kaligramy vyvedeno na papírovém svitku s originální tušovou ilustrací, zarámoval bych si to a vyvěsil nad krb, abych vonnou tyčinkou mohl obětovat větrnému bohu trochu toho vonného kouře.

Stavba verše je kvalitní. Teda ten konec 4. řádku - tam patrně nemá být tečka, ale čárka, nie?

Po obsahové stránce, no je romantické si myslet, že v tom je někde svoboda. Jenže není. Bezďáci jsou otroci, rozhodně nejsou svobodní, leda si to myslí, nebo si to o nich může někdo myslet. Ale nemít domov je spíš vrchol nesvobody.

Puero to má jako s jídlem. Když má opravdu hlad, vrhne se na večeři o sedmi chodech, takže i k próze se dostane, ale přejídat se neumí. Básně jsou jako jednohubky. Když vám nechutnají, neotrávíte se z nich, zlepšíte si chuť jinou, horší je to s prózou, která se nepodaří.

Souhlasím s DDD, že ctít gramatiku znamená úctu k jazyku. Kde chybí, tam je těžko hledat v obsahu něco vážně míněného. A zase jako s jídlem, napřed jíte očima, pak teprv se odhodláte ochutnat obsah. Já patřím k těm, co rádi čtou tlusté a těžké knihy. Do knih s chybami čmárám perem a na poslední stránce obvykle sepíšu nějakou výhružku jako: editora by měli pověsit za jazyk a zapálit, nebo tak něco. Takže mi přijde jen správné u díla komentovat chyby v diakritice a podobně a stejně jako DDD nesnáším, když se pak někdo urazí, že v jeho díle vyhledávám gramatické chyby a nezajímá mě obsah. Zvláště u dyslektických autorů.

Tenhle fejeton je fajn. Rád se pohádám kdykoli s kýmkoli.

Ale jo, jo, má to grády a vypadá to dost věrohodně. Člověk je pak ochoten v rámci věrohodnosti přehlídnout i to tvrdé Y ve chlapy honí péra (protože to pak jsou logicky gramaticky ta péra co honí ty chlapy) a další češtinářské zůvěřilosti. Myslím, že se ti to povedlo. Byl-li záměr udělat z vypravěčky toho příběhu debilní kozu, co horko těžko hledá nějaké skrupule, aby dokázala vyjádřit jaký má k sexu vlastně vztah. Studovat reálie příběhu muselo být docela zábavné ne?