Ach. Učím teď druháky na gymplu dějepis. Jsou to veskrze budoucí laureáti nobelových a jiných cen. První jejich bylo, že si stěžovali, že jim neříkám, kdy si mají psát a kdy ne. Nenapadlo mě, že během mého akademického výkladu píšou na okraj svých nelinkovaných sešitů (do dějepisu!!!) podobné básničky. Takových jsem napsal taky dost. Radím si tyhle věci - v originále - archivovat. Protože za deset let už třeba nebudeš psát vůbec, a pokud ano, tak jinak a to bude smutné. Svým způsobem.

Týno, tohle je naprosto geniální! (Sice si dovedu představit, že by bylo i geniálnějšie, kdyby to skončilo druhou slokou, protože by to bylo mnohem univerzálnější, ty vždycky sklouzneš do osobní roviny a tím tu báseň ostatním jakoby vzdálíš, jako soukromý majetek) Střepy.... kdyby se tak dalo platit porcelánovými střepy jako mincemi. Co si koupíš za pár střepů? Štěstí? Napsalas to tak, že je to křehké samo o sobě. Líbí se mi ta romantická materiálnost, která je v tom zakletá a hlavně ona realita, ta každodennost, která je naplněná střepy. Detaily. Tím, co nestojí za povšimnutí, ale básník to vidí. Ty to vidíš.

Hned jsem spokojenější. Hledám v první části odpověď na to, jestli je to fyzické nebo transdimenzionální nebo spirituální spojení. Myslím, že je dobře, že to není přímo určeno, hned to pak má více funkčních rovin.

Je z toho vidno, že si z bolesti ráda nějakou tu část vychutnáš. Jako hořkou čokoládu. Nebo jako správné pozadí k ději, co probíhá. Z tebe se stává trpitelský epikurejec. Někdy je fajn ten podivný tlak na prsou - tu napůl spolknutou bublinu vybrečet.
Napiš něco veselého.
Něco co se nemusí
zapíjet.

Vida esesesendy se dostal do Homérovy Odyssey. Dneska, když jsem se vracel z pajdáku, tak na mostě uvízla v ďuře mezi dlaždicemi nějaká elektrovozíčkářka. Lidi kolem ní pádili na nákupy, ona se tam trápila, nikdo ji nepomoh, ale než jsem k ní došel já, pomohla si sama. A tu vytanulo filiozovi na mysli, kdo tu žije víc, ta politováníhodná trpitelka, nebo ti kolem? A kdyby je všechny napíchli na vidle (jak rustikální příměr, hle!) ani by nepípli, protože nebyli při smyslech. Byli omráčeni reklamou.

Včera jsem po dlouhé předlouhé době viděl tady u nás opravdu krásnou sexy kočku. Stála u pokladny hned za mnou a já absolutně nevěděl, kdo jsem, kde jsem a ani nevím, jak jsem se z toho Tesca vrátil domů. A dneska když jsem se vracel z Ostravy, na nádraží a ve vlaku jsem jel s typickým pneumatikovým idolem zdejší ženskosti a cesta mi připadala nekonečná. Nekonečná!! Jako by vlak uvízl v singularitě a ta enormě hmotná holka v upnutých gaťách zakřivovala prostor, aby nemohlo uniknout ani světlo. Ó jak jsem během téj chvíle zestárl. Ale to je Teorie relativity no. Žiju v kraji Pitomin Okamurových.

Hm, dílo novodobého haidžina. Zajímavé. Sice o sportu, tedy nijak zvlášť odlehčené téma, což by haiku být měla, ale není to bez zajímavosti.

No nevím, beatníci si na interpunkci moc nepotrpěli, ty jsi něco na půl cesty od nich kamsi zpět k Erbenově pugétu. Soudě podle tohohle Alighierismu, ale líbil se mi nápad s boží poradnou. Představil jsem si budku s okýnkem za kterým sedí obtloustlá obrýlená operátorka a vyvěšuje telefony.

Mají na mě tvoje slovní obraty špatný vliv. Docela nedávno, jakýsi černošský voják odnesl za bílého dne k nám do kulturky smetákovou bombu. Vyklidili jsme to včas a nikomu se nic nestalo, ale kterási dobrá duše mi řekla, že i přesto si pro mě jedou a že bych se měl raději přidat k nim, dokud to jde, dokud mám moc to všechno změnit a tak jsem se dal na dráhu zločinu a vykrádal jsem vyhlášené obchody s pánskou konfekcí, aby mě nepoznali až přejdu hranice a emigruju tak v dokonale padnoucím na míru šitém kvádru. Autobusy se jezdit nedalo, jsou - od toho přepadu v Brně na Úvoze - plné fízlů a udavačů, všechno se to musí odbývat mimo sféru běžných dopravních prostředků, auto nevyjímaje. Pěšky, nebo na kole a to ti pak dojde, jak jsou hranice sakra daleko. Ani nevím, jestli jsem to přežil, nebo jestli mě na té zasněžené přehradě fakt chytli a odvezli, protože celá naše skupina - a nikoho z nich jsem vlastně osobně nikdy nepotkal ani jsem nedostával instrukce, jen jsem odváděl pozornost - byla prozrazena a já byl jedním z posledních, koho nedokázali chytit. Nicméně i tak jsem se poblitými ulicemi vlastně neploužil, myslím, že jako vyvrhel a psanec ještě umím mizet docela čistými zákoutími, ale pokud tě budu číst dál, tak spadnu až na dno a to bude konec.

TheLivingCore: No a kolik člověk musí mít, aby byl patřičně stimulován?

No já zrovna při čtení totiž jednu flašu načal a z hrůzou jsem sledoval paranoidně všechny ty bestie, co v pokoji mám, jak se na ni hladově koukají.

Napsalas to dospěle. Umíš popsat hluboké city. Myslím, že máš potenciál, který se dá rozvinout. Zkoušela jsi někdy volný verš? Báseň bez rýmů?

Jinak ta básnička je vulgární a štvavá, šlo by to napsat mírnějc, ovšem to už by asi nevzburcovala takovou pěknou diskuzi. Ergo, je to úspěšná báseň. Ale nelíbí se mi.

Homér: Tobě homobalení lichotí? Hm. No, mě když balí gay, tak moc polichocen nejsem, k tomu abych byl, bych potřeboval trochu psychologickou průpravu. Oni to zkoušejí, protože z mého chování odvozují, že jsem taky gay, což mi leze pěkně na nervy.

Hmmm, taková ukolébavka by lehce našla uplatnění v kterémkoli věku.

Dobrá rada nad zlato. Stojí za pokus dotáhnout tenhle přírodněvědecký experiment do konce a otevřít při té příležitosti Andrése, Rýnský ryzlink, Muškát, Mullera Turgaua, Veltlína, JP Cheneta, Tokaj a par dalších lahví a sledovat, která značka je zaručeně ta nejlepší na hubení.

I puerovi se to líbí. Vyznělo to perfektně imaginativně. Napřed jsem si říkal, že ten klíč od rána, je dost divný a Freudovsky mužský, ale nakonec jsem ho taky spolknul. Pěkné.

Já slov mám, ale když se derou na povrch, tak je obvykle zapiju a mají to spočítaný. Hoj, i pravil Zarathuštra: Každý básník, měl by včas napsati báseň, kde určí místo svéhoť rozprášení.

Já kremaci nedovolím. Až mě budou strkat do pece, vstanu z mrtvých a vysvětlím jim, že došlo k omylu, že mě měli nabalzámovat, konzervovat a pochovat v pyramidě hezky se všemi orgány seřazenými podle velikosti a abecedního pořádku.

Já ti nevim. Já si uvědomil, že o situaci na Ukrajině vlastně nic nevím (jsa bombardován všemi těmi zprávami o zlých Rusech), když jsem dneska ráno slyšel Otakara Svobodu v rádiu, když věnoval jakousi písničku ,,těm statečným ruským vojákům na Krymu". Možná to myslel jako sarkasmus a ironii, možná ne. Ale evidentně našimi psy vrtí něčí ocasy.

Jen to nezlehčuj hele. Já viděl jak kolegové píšou dějiny. To si navlíknou tepláky, zapnou počítač, sprásknou hlavu do dlaní, rvou si vlasy a tlumeně naříkají se slovy: Ježiši to snad není možný..... už zase..... a co s tím, proboha? Co si jen počnu!... že já do toho lez.... to je konec. ... atd.

Je velice, velice příjemně se čtoucí, taková mile loudavá, člověk z toho všeho má pocit, že příjemné okamžiky nikam neutečou. Ale stejně mi ta lehkosladkost dneska moc nesedla.