Jak je?

„Jak je?“
„Nic moc.“
„Copa? Zase?“
„Jo, zase ten sen. Propadání do obrázků na lavičkách. Polokoule posvěcených hnětýnek. Paličatý člověk bez názoru."
„Tak si jdi číst.“
„Ses zbláznil, musím nosit tvárnice.“
„Marnotratníci a jejich štětky, co mají od narození připravenou hrobku nad Bílou skálou, pod níž se na krku podřezal významný varhanní skladatel. Nesnášel Školu hrou. Buzeroval ho farář, měl šestnáct dětí. Průkopník pěstování konopí za vsí. Možná to nebyla nehoda…“
„Možná to nebyla nehoda, ale kravina to každopádně je.“
„Sejdeme se v ToRNádU, lesu zdar.“

„Jak je?“
„Buď jsem v hajzlu, nebo někde v háji.“
„Hm, měj se Láďo.“
„Neotravuj neslušný lidi a zandej si radši pytel do trenek.“
„Už mi to jede, zdar.“

„Jak je?“
„Přijdu si jako telefonní budka, ze který nikdo nevolá.“
„To je špic ne?“
„Posloucháš mě vůbec někdy?“
„Zítra jedu do gulagu.“

„Jak je?“
„Zvětralý pivo si to užívá víc.“
„Moc piješ.“
„Jo? A kdy jsem byl naposledy?“
„Dneska se nevrátim. Přijdu zejtra, třebas v osm ráno a pak budu celej den spát. Budu se chovat jako ty.“
„Ale vždyť moc dobře víš, že nic takovýho nedělám. Mám akční kocoviny.“
„To je každou zimu, čtyři roky.“
„A kde jsi?“
„Už jdu do Formanky.“
„Vždyť je docela brzo ne?“
„Ty jsi včera kalil od dvanácti. Koupila jsem si Camelky, jako ty. Jupí, svoboda.“
„Ty budeš na hadry. A měla jsi tam včera někoho?“
„Jo, deset Chlapů. Jseš úchyl.“
„Beztak tam spal Pelech.“
„Vrátim se v sedm ráno.“
„Si to užij.“

„Jak je?“
„Nebaví mě život.“
„Co je zase?“
„Svátky jsme strávili s Kudrdlinkou pěkně u ní, starala se o mě po tom, co mi vyřízli tu bouli z držky. No a teď odjedu do práce a za pár hodin pochybnosti, že chodim za ženskejma.“

„Jak je?“
„Člověče, oblíbil jsem si jeden hrnek.“
„Celkem nuda.“
„Lepší než ta tvoje ostuda z minula.“

„Jak je?“
„Tak, že už mě ani nebaví prstama kreslit do vzduchu uvozovky nad tím svým nezdařilým pokusem o žití.“
„Vem si ten zelenej kartáček a vydrb se s ním od plaček. Víc ti neporadím, jsem na tom taky bídně. Přišel jsem o práci, rozešla se se mnou holka. Už si mě vystříhala z fotek. A brečím? Ne.“
„Protože v kuse kalíš.“
„Nemám prachy.“

Mandarinka, čaj, nirvána, hnití zaživa. Ani oloupat jí se ti nechce, nejradši bys jenom šukal. Lidi si půjčujou na dovolený v Egyptě a pak nemaj na splátky baráků. Exekuce od telefonních společností, několik polovýhružných dopisů denně, raději krmí své psy než sebe, dva dolary na den, útěk do sociálního ráje, měsíc na ulici, spaní pod kartony u popelnice, pomoc od muslimů, přiklonění k anglikánské církvi, první podnájem od faráře, vybavení pobytových papírů, první dávky, kurz počítačů, dobrovolnické divadlo, válení se na internetu, ezoterika, vymlouvání na krizi, práce načerno, Vánoce s cizími lidmi, slzy, síla. Kluk samorost, dcera věčně smutná. A ten Slovák na oběšení. Byt co má pod Fatrou, nechal nenápadně přepsat na svojí sestru. Do smrti to nesplatí, hořekuje se na rodinných sešlostech, kde se mluví většinou jen o těch, kteří tam nejsou. Ožehavá témata mezi spolusedícími jako by nebyla. Zamlčování imaginárních příkoří z minulosti. Dvousečné pohledy, žebrání višňových doutníčků, neposednost na schůzích zastupitelstva s občany, největší chuť na galerii v pondělí. Kafíčka s milostpaními u nejvyšší kostelní věže na světě. Říkali mu drahý pane, mrháte časem, mne nedostanete. Stačilo pár koňáčků za výkladní skříní hotelu Centrál.

„Jak je?“
„Na pohodu, jedu pro komodu do nejošklivější části města. Už takhle nemůžu existovat. Ponožky a trenky v jedný igelitce. Přijdu si jako kouzelník, co v klobouku loví bezednýho králíka a místo něho vytáhne akurát žmolky postříkanejch kapesníčků.“
„Jo, máš pravdu, je to hezkej zvyk sypat bordel do popelnic.“
„Už jsi odnosil ty tvárnice?“
„To neslyšíš, jak mám rudý tváře? Ještě mi chybí tak pět tun, chce to víc, než um. Můžeš mi přijet pomoct.“¨
„Co žena?“
„Není doma.“
„Že je nevidomá?“
„Ty seš vážně vocas, škoda kreditu. Pozdravuj, koho uznáš za vhodnýho a neotravuj pracující. Stejnak tě mám rád.“

Začlo se topit. Nebe potažené šedomléčným škraloupem nutilo nýmandy k hlubšímu přemítání o svých prázdných chvílích. Bojí se chodit ven víc než kdy jindy, přitom ta vlhkost, skvělé. Marné v těchto dnech z teras vyhlížet les. Stačí se zvednout, nejjednodušší rada a každej na ní kašle. Sedí a neví, přitom zábava může začít hnedka pod vchodem. Za druhým, třetím blokem určitě, záleží na tom, jak to bereš.

„Jak je?“
„Odstěhovala se kvůli hamburgeru, čtyři dny v lihu, těžký plíce, myšlenky nanic, žízeň, nadrženost.“
„Se napij ne?“
„Všechno chutná po železe. Dneska na to seru a zejtra se mě na nic neptej.“
„Hm, hospodský moudra.“
„Prej je to svoboda. Kýbl hoven je na tom líp.“

Tak otevřel litrovou tequillu a pil. Pouštěl si punkové písničky o lásce. Po ránu a na večír myšlenky na smrt. Jestli sebevrahovi někdo vynadá a pak ho bude mučit nebo jestli není nic. Možná by tam měl být otazník. Sucho, lenost, strach.

„Jak je.“
„Nijak.“
„Prej bude hůř.“
„No a co když líp? Opouštěj se lásky na první pohled?“
„Taky, taky a nejvíc kvůli nějaký pitomosti, nepodstatný drobnosti a pak se začnou vymlouvat na ten „velkej“ důvod.“
„Čoveče, mluvíš jak, kdyby si to někdy zažil. Hledání sprostých záminek kvůli tomu, co lidem doopravdy vadí.“
„A nejhorší jsou pak ty pohovory. Ty mlčíš, ona řve, pak uteče, esemsky nic nevyřeší.“
„To znám taky jinej pár, tam řve zase on, i když jí předtím nezvedal telefon, pak volá ona mně a ptá se, kam mu mizej prachy. Ten můj nejlepší kámoš víš, Hnáník, myslí si o něm, že hraje bedny.“
„A hraje?“
„Snad to má ještě pod kontrolou.“
„A ty?“
„ Chtěl bych se věnovat asketickému životu u televize, jenže mě to moc nebaví, přepínat reklamy, ztrácet nit, zničit si oči, převalovat se, línej si dojít i pro vodu z kohoutku. Lákají mě pařby. Že není s kým chodit? Vždycky tam někdo je. A nemůžu.“
„A proč nemůžeš chodit pařit?“
„No protože by mě asi vážně opustila. Dneska, v pátek v půl pátý odpoledne máme pohovor, jestli se teda přistěhuje zpátky nebo jak to bude. Nemůžu bez ní usnout, třebas to časem přejde a třebas né a do konce života se bez chlastu nevyspím. Bude chtít slyšet jedinej slib, kterej se mi asi plnit nechce, navíc když jsem na ní naštvanej. Nejlepší by bylo, kdyby se mi omluvila, rovnou se svlíkla, pěkně bych si vymáchal obličej v jejím dekoltu, pár společnejch orgasmů a pak bych jí slíbil všechno.“
„Jako že totální abstinence?“
„Nevím, to asi ne, podmínky si vyslechnu dneska, taky pije holka.“
„Tak to se to chce předtím dobře najíst.“
„Samozřejmě. Jdeme s kolegama na polední meníčko do Majáku. Ti za to všechno můžou.“
„Jakto? No byli jsme pít ve čtvrtek v Jasu. Piv jen pár, ale tři velký fernety rychle za sebou, temnota, pak jsem šel ještě se Včelařem do Šipkárny, tam už jsem pil jenom kolu, pak jsem šel ještě blbec do Pohody, dal si zase bíra, barmance z ruky vytrhnul pírko. Nějakej punker od mě vyžebral pivo a za to, že jsem mu ho koupil, mi vlepil facku, vděk. To mě probralo, pěšky domů, to mě probralo ještě víc, doma jsem byl schopen normální komunikace. Druhý den jsem měl jít s ní a s jejími kamarády.“
„S těma…?“
„Jo s těma, tak jsem si přibral i svoje kumpány, abych se tam nezbláznil. Jsimíra, Mišíka a jeho novou rozvedenou kočku s dvouma dětma, ty teda nechala někde u bejvalý tchýně. Sraz byl v Lokomotivě nad palubovkou. Jeden z jejích kamarádů, Magouš, totální blb, co mě neumí ani pozdravit, tam měl zápas v basketu. Káti kámoška Pannča s ním tajně píchá, i když je ženatej, teď se mu narodila druhá holčička, tyhle lidi nebudu nikdy uznávat, tak to ze mě asi cítí, a proto mi ten hybrid neřekne ani ahoj. Celý to byla jenom záminka, aby si to spolu mohli zase rozdat. Znáte to, když se spolu sejdou dvě party, někdo se baví jenom s těma svejma, někdo zkouší i ty druhý. Furt se mluvilo o tom, jak se půjde pařit do města, pořád se čekalo, než někdo dopije. Najednou bylo půl dvanáctý, do města už to nemělo cenu, pak zas někde jak krypl čekat na enku, jenže jsme se zvedli a šli. První co lidi chtěli, byl fastfood. Káťa kebab, to sem si říkal, že bych nesežral, tak jsem šel se Jsimírem do toho nejbližšího, na trapnýho číze. Ona šla teda s Motákem, expertem na nevyžádané nekonečné příběhy o ničem k Turkům. Najednou jí vidím, jak běží k tomu mekáči, vylezu ven a hned mi začíná strašně nadávat. Se v ní probudil absolutní punk, ještě, že tam neleželi dlažební kostky. Na to, že nejsem žádnej mekáčista, asi zapomněla. Jsimír řekl jenom něco jako ty brďo a pán venku mi popřál dobrou chuť. To, že se v tý době Pannča s Magoušem rvali hambáčem u Mexičanů jí nevadilo, to že byla párkrát využita jako záminka k jejich schůzkám, jí nechávalo chladnou. Prostě Amerika sucks. Každej normální člověk ví, že plýtvání je špatné. No nic, utekla s Motákem za Turkama, na přechodu nezapomněla vyfakovat policajty v autě před ním stojící, my cestou sežrali tu ubohou placičku a šli za nima. Říkám jí, co se děje? S plnou pusou mláděcího masa z obří kovové špejle na mě křičela jen čůráku, čůráku, čůráku. Před lidma. Říkám jí dobře, přijďtě do Jamesona nahoře na Americký. Jsimír jí pak ještě poslal esemesku. Nepřišla. Tak jsme je šli hledat do Jekkyla, kde měli mít sraz s Pannčou a tím jejím Shrekem. Tam taky nebyl nikdo. Jenom opilé rvoucí se děti, hrál jim k tomu Řezník a Hugo Tox.“
„Ty vole, to posloucháš nebo jak to, že to znáš?“
„To mi prozradil Jsimír, že jsou to oni, hodně agresivní hnus bez špetky hudby. Nonstop a hurá domů, tohle město opravdu stálo za to. Zbytečně vyhozený prachy. Jsimír mi ani nedopověděl tu příhodu, jak se vyspal s lesbičkou. Láska byla zamčená v pokoji pro hosty. Ráno taky. Na ťukání a mobil samozřejmě nereagovala. Tak jsem jí napsal dopis, že jedu někam na výlet, položil ho na stůl a vyrazil na hlavák, tam jsem si dal česnečku, pivo, velkou silnou nerozpustnou kávu. Koukám, kam bych mohl asi tak jet. Hm, ve dvanáct přímák do Brna, šest hodin jedna cesta, pak jsem přemýšlel ještě nad kratšími variantami. A co tam? Či snad onam? Vyšel jsem z haly a odfrčel přímou tramvají na konečnou Bolevec. Dal si kolu v hospůdce a vyrazil přes Kamenný rybník na vrchol Krkavec, rašeliniště, obří Kolomazná pec, pak už jen lednovej les skoro bez sněhu, Anna K a její Večernice v uších. Procházka dobrá, ztratil jsem značku, tak jsem šel rovně, což už se mi při bloudění dostkrát vyplatilo. Nejvíc asi, když jsme s Káťou zabloudili v Laosu na Hočiminově stezce. Na tři dny bez jídla, kde neuměl nikdo anglicky, v místech se spoustou nášlapných min, ale to je jinej příběh. Chtěli jsme se dostat do Salavanu, paní nás vyhodila z korby Vari traktůrku a ukázala rovně, jo tam to je. Jenže nám nikdo neřekl, že je to sto kilometrů. Mapu jsme neměli. Stanovali jsme v lese zdevastovaném Agentem Orange. Ty lesní cesty se strašně rozdělovali, chtělo to držet stále jeden směr, maximálně tam projel někdo na krosce. Alespoň, že když jsme natrefili na nějakou vesničku, tak tam měli vodu. Když jsme se dostali na hlavnější cestu, tak tam sice projeli i náklaďáčky, tak čtyři za den, stopovat se opravdu nedali, svezli nás maximálně šest kilometrů a zase zabočili do té zničené džungle. Většinou ani nezastavili. Taky tam jezdili týpci na čínských skútrech, přes rameno kalašnikov. Nakonec jsme šli kolem nějaké pily a nábytkářství a pán na nás zavolal, že jeho synové vezou trámy k hlavní silnici. Zase traktůrek typu Vari, tak jsme si sedli na ty opracované klády ze sakra kvalitního dřeva a vyrazili. Takhle rád jsem asfalt nikdy v životě neviděl. Kluci opracovanou surovinu vyložili u zákazníka, pak nás na tom valníčku odvezli až na nádraží v Salavanu, kam jsme jeli dál už nevím, ale na autobusáku jsme si určitě dali obří nudlovou polívku s místními bylinkami a proužky hovězího masa. Přitom jsme pozorovali slepice se svázanými nohami poházenými u pneumatik v prachu čekající na transport. Jo, už vím, pak jsme jeli na Bolavenskou náhorní plošinu, vodopády Tad fan, dvojčátka řítící se z pralesa z výšky 120 metrů do rokle, kávové a čajové plantáže, Planina džbánů, krátery po válce a jiné zajímavosti. No a já se ten den dostal na Krkavec. Sólo výstup východní stěnou. U slečny sice bylo otevříno, k pití však měla jen železitou nepitnou vodu z kohoutku, dal jsem si. Ráno rozhlednu navštívil nehlášený turistický pochod a celou jí vybrakovali. Tak jsem vylezl na ochoz, zapálil si tam, i když se to nesmí a volal jsem jí. Nebrala to. Tím to pokazila ještě víc. Vidět byl akorát nejbližší les, na rozhledny je lepší vyrážet za hezkého počasí.“
„No neke, já myslel, že na kopcích je to lepší, když je hnusně. Víš, jako, že jsi součástí toho opravdovýho života.“
„Nech si ty řeči, ti tady vyprávím, jak jsem skoro umřel žalem a ty to akorát zesměšňuješ.“
„No dobře, předpokládám, že jsi teda slezl z té rozhledny…“
„Jo, sestoupil jsem dolů, u rozcestníku nadával, že je to do Plzně ještě přes čtyři kilometry a vyrazil směr Košutka. Furt to nezvedala, kvůli hamburgeru? Nebo má někoho jinýho? Na Košutku jsem dorazil a vyrazil do obřího sportbaru Hokejka. Když o tom kluci tak básní. Na to, že je to sportbar, tam maj drahý pivo. Whisky a presso už tak strašný nebylo. Kdyby mi to sakra vzala, tak sem jel hned z Košutky domů. Jsimíre, jdeš dnes někam? Jo, s Ledničákem. Dobře, město v šest. Sally Brown, další whiskey, Dvanáctka, tak tři piva, Hotel Continental, tam dělá Ledničákovo mladá přítelkyně, kde si ty hovada dávali nějakej rum za devadesát korun. V hifáči Jsimír hodil čelíčko, nemůžu ho vzbudit, odjíždím na ubikaci. Odstěhovala se, upadám do kómatu. Neděle, den stvořený pro anděle. Přišla si ještě pro nějaký věci, nebaví se se mnou. Celodenní psycho, to už asi proběhly nějaké ty esemesky. Vyměnil jsi lásku za chlast, její oblíbený argument. To bych si nikdy nedovolil. Je, byla a bude pro mne vším, trošku klišátko, ale ty k lásce patří. Asi se se mnou i rozešla. No, tak co mám teďka dělat, ptal jsem se zdí v mukách pekelných. Volá Hnáník, že bude přes noc spát v kamionu v Plzni, v šest večer u Námořníka, ke mně se mu nechce, nemá lístky na emhádé, tak jsem vyrazil já za nim. Ptal se mě, co se teda stalo, proč se odstěhovala, to mě akorát vytočilo ještě víc. Zeptal jsem se ho, co bylo na Silvestra a tím mé trápení na chvíli polevilo. Prý chtěl, aby se všichni sešli, celá rodina. Tonda, druh jeho mámy, ji prý přestal loni týrat po tom, co málem přišel v lese díky infarktu o život, abstinent od sedmnácti let, něco tají, to je jasný. Ani si nemohla nic položit na jeho část gauče. Ten večer se rozjela tak, jak to ani nečekal, slivovice, víno, snad ve správné míře, nalévala ostatním účastníkům oslavy konce roku a smála se, chudák zavřená po exekuci v chatce v lese, dobře, že se pobavila. Depa, Hnáníkův předešlý otčím, který se ho v podstatě pokoušel vychovávat, bývalý druh Hnáníkovo mámy, ten byl taky v pohodě, balil si svý dutinky, žádnej kostlivec ze skříně se nevytahoval, nakonec se objali, řekli si, že se maj rádi a rozbrečeli se. A že bylo, co vytahovat. Modlena, nynější Depovo družka, Hnáníkovo mamky sestra, vše pozorovala zpovzdálí, no možná se taky zapojovala, i zlé lidi má někdo rád. Chudáci hodní lidé, kteří touží po lásce a nikdo je nechce, zvlášť když vidí ty šťastné svině. No nic. Hnáník chtěl přespat s lidmi, kteří spolu roky nepromluvili, ovšem Kudrdlinka chtěla jet domů, jsou to tři kilomentry, asi toho moc nepila, přede všemi se pohádali, odjela, Hnáník si pak k ránu vzal flašku vína, vypil jí po cestě, šel do nonstopu a prohrál pět tisíc, pak se bál jít domů. Po pokecu jdeme natočit motor, aby se mu v tom mrazu dobila baterka, ráno by měl asi problém, chytlo to, supr, vyrážíme do Jekkyla. Tam mi volá Hadry, že na mě chce číslo Kudrdlinka, Hnáníkovo holka.“
„To zas žárlila né?“
„Samozřejmě, řvala na nás, že tam máme ženský. Slyšela nějakou pipku smát se od baru, byla bytostně přesvědčená, že sedí u nás. Pak už jsem jí to nezvedal. Hnáník ještě jeden hovor přijal, zařval na celou hospodu. Sedí někdo vedle mě? A pak už jí to taky nebral. Nonstop, hodil kilo do bedny. Šel spát do kabiny ke Škodovce, já pěšky domů v mrazu, pěkně na probrání zase.“
„A jak ti bylo?“
„Strašně. Piáno bez kláves, viola bez strun, meluzína v trubce od brambůrků, padl jsem do opuštěnejch peřin jak suchej strom do mechu, začal jsem se rozkládat rychlostí brusle, chlast je vichřice zavřená v titanovém kindervajíčku, objednával jsem červovice, ach jo, vodky, piva, dehet na plicích.“
„Pomohlo ti to?“
„Ne, ráno jsem otevřel tequillu, co jsme si koupili ještě spolu, zhluboka se napil a vyrazil do práce. Pak už toho moc nevím. O pauze jsem šel k Zubovi, odpoledne přišel Piviš, šli jsme k nám, teda spíš už jen ke mně. Červený víno, tequilla, rovnou z flašky, s citrónem to pijou lidi, co maj čas, padl jsem na zem, Piviš si sám prohlídnul fotky z Nepálu a odjel. Ještě jsem byl schopnej mu jít dolů odemknout. Kamínek, co nemůže pod hladinou usnout.“
„Jak tak počítám, to už je pátej den v lihu…“
„No. Šestej den ráno mi volal Piviš, že jede do Olmiku, ať si s ním dám jedno na nádraží. Okno. To už je hnus. Prej jsem včera nic hroznýho nedělal, jen jsem byl vožralej a válel se po podlaze. Supr. Odjel. Dal jsem si první pořádný jídlo po těch nekouzelných pěti dnech, pěkně zelí a knedlíky plněné kousky uzeného prasete. Po obědě si mě zavolal ředitel. Řekl, zavři za sebou, aby to neslyšela sekretářka a seřval mě kvůli nějaký smlouvě. No vím jaký, ale nebudu to sem psát. Další cíga od Zubovo očírovaný barmanky, kecy s cizíma lidma.“
„Jsi hovado.“
„Pak jsem šel zase do města, naproti Pepičovi, kterej pivní schůzku během mojí cesty odřekl. Tak jsem seděl sám ve Formance a povídal si s pánem, co prodává detektivky a červenou knihovnu. Nečetl Spolčení hlupců, snad ani 1984. Dvě piva, domů dvojkolejkou. A začlo peklo.“
„Co?“
„Dvoudenní kocovina, třes, samota, prvně v životě nespavost, převalování, opak rozjímání, sledování dokumentů o feťácích. Na internetu jsem si pro sebe hledal nájemnýho vraha. Jsem si říkal, jo žít v Americe, tak si jdu koupit Magnum čtyřiačtyřicítku, prej na sto metrů prostřelí motor auta. “
„Ale jak tě tak dneska vidím, soudím, že to všechno nakonec dopadlo dobře.“
„Jsem v pohodě. Přišla, mluvili jsme tak nějak stejně. Máma se mě ptala, jak jsem dokázal, že se ke mně vrátila. Chyběli jsme si. Kdo komu víc? Takový měřáky ještě nejsou. Určitě ona mě.“
„A piješ?“
„A kdo ne? Klasická sebeotázka omlouvající svou vlastní slabost. Běžný dotaz ovíněných duší, opivněných pohlavních orgánů, orumovaných pokusů o kvalitnější spánek, orámovaných životů. Klíče na pukajicím, hladkém, lesklém, nemasivním, neuměle vykresleném, dýhovém stole, strčit si je do pupku, otevřít se světu, světlu bytí, bojí se reality, ty lidi.“
„Hm, a dál?“
„Vydrží jít měsíc a půl v kuse, pořádně se umýt třebas až po třech týdnech. Taky zvládne utíkat před sfetovanejma Peruáncema.“

Chtít po začínajícím alkoholikovi, aby si na něco vzpomněl, to je jako kdybys chtěl síťkou na motýly ulovit konkrétní kapičku aerosoly z ranní mlhy nad pobřežím Limy. Tichý oceán, poušť, Andy, je z toho pomalu sbírka, kdybys jste měl někdo zájem, tak ji najdete na amaterském literárním webu psanci.cz, jmenuje se Perem. Psát pro lidi, co spíš píšou, než čtou, nevím, jestli to má cenu, ještě k tomu na internet. Pffff. Bejvalej feťák SSS, tři měsíce léčen v Bohnicích, nyní na práškách Bipolar, autor básní a la Bukowski to všechno přečetl a napsal mi pod to, že se mu to líbilo. No nic. Zdrhali jsme nocí bosí přílivem s napůl sbaleným stanem. Tohle v cyklu Perem asi nenajdete, každopádně si SSS vážím, protože si přečetl něco, co jsem psal na druhý polokouli a ještě se mu to páčilo. Stanovali jsme na pláži. Někdo nám po jedenácté večer zabouchal na plachtu a šeptal Hemingway, Hemingway. Káťa vykoukla první, zatímco jsem si nandaval čočky, pak jsem šáhl do postranní kapsy pro švícarák, rychle ho otevřel a vyrazil za ní. Kousek od našeho stanu někdo zapálil rybářský přístřešek. Zhruba čtyři postavy na sebe pískali a utíkali tmou k autu, to bylo od pláže vzdálené asi čtyřista metrů. Nečekali jsme, co se bude dít dál, jestli se vrátí a okradou nás, mě svážou, Káťu před mými zraky znásilní. Všechno ze stanu jsme bleskově naházeli do krosen, vytrhali kolíky, složili tyčky, příbytek natlačili do pytle a utíkali mořem do nejbližší vesnice. Ve spěchu jsme museli přelejzat krabí skály, pláž byla zaplavená. Trochu oděrky. Když jsem se otáčel, jestli nás sledují či nikoliv, tak jsem vzadu na pobřeží, tak dva kiláky od místa kde jsme kempovali, uviděl další plamen, dvacetkrát vyšší než oheň z přesušeného přístřešku. Obří dračí říhnutí. Jsou na plážích sopouchy? Když jsme doběhli do vesničky, vyděšeně jsme to blekotali prvním lidem, co ještě nespali. Hoří. Grande fuego. To je normální, to je ropa, zněla klidná odpověď dvěma párům vytřeštěných očí. Pak už jsme stan nestavěli, jen se zachumlali do spacácků pod nějakou rákosovou pergolkou na hotelové pláži. Cabo Blanco, kousek severně nad nejzápadnějším mysem Jižní Ameriky. Někde mezi Talarou a Mancorou. Hemingway v tomhle městečku lovil pilouny a natáčel Starce a moře, podle stejnojmenné knížky, kterou ovšem napsal na Kubě. Klucí si asi mysleli, že jsme nějací filmový fanoušci. Pokud chcete cestovat na místa, kde budete sami, hurá do toho. Přeberte si to jak chcete. Zabalte si mozek do fantazie, stejně jako to já dělám s černou olivou a kouskem plátkového sýra a zkuste si to představit. Zvlášť u toho mysu Negritos to bylo celkem nepřívětivé. Všichni na nás koukali, kameny, vítr, opuštěné reznoucí lodě na březích, maják, konec světa. Děti se bavili házením šutrů na pelikána se zlomeným křídlem, pouštěli na něho psy. Káťa jim něco řekla a odjeli jsme prvním autobusem do již výše zmíněného Cabo Blanco. Pak do Thumbes, odtud do mangrove, kde jsme s indiánem na loďce proplouvali nesčetnými ostrůvky s desetitisícovkami hnízdících ptáků, poté do národního parku Cerro de Amotape k hranicím s Ekvádorem, tam Káťu balil plantážník na koni, měl kokosy, mangovníky, ananasy. Suchý tropický les podrostlý sedmimetrovými kaktusy. Tohle už ve sbírce je, v noci tam bylo větší vedro než přes den. Pak jsme jeli tam a pak zas jinam.

Přísliby, když se začne inverze protrhávat. Secvaklé zuby závislého člověka, který se pokouší přestat kouřit. Tři týdny bez cigarety, ach. Byla by vynikající. Dobrovolné zamotání hlavy. Navíc je zase pátek. Nevím, jestli už jsem zralý na to někam jít, po všech těch nevyžádaných událostech. Schovat se doma před celým světem. Z nejistoty jsem se radši kouknul do záznamů, nekouřím teprve dva týdny, je to strašný. Jenže kterej blb by chtěl mít dobrovolně rakovinu? Místo jedné cigarety si můžete koupit dva rohlíky. Ach jo, ach jo. Asi předevčírem jsem se své milostpaní ptal, jestli letos slavíme Valentýna. Prej ne, ale přijde mi, jakoby něco čekala. Dneska je u Pannči antivalentýnský večírek, prý už se dostala z toho bolestného rozchodu a už by si taky chtěla najít chlapa. Konečně by se tak možná odprostila i od toho Magouše. Avšak kde někoho hledat? V hospodě jsem snad nikdy nikoho nesbalil, ženský to maj v tomhle mnohem jednodušší, jenže ty zas neví, koho chtěj. Přijde mi, že to zrovna není fanynka diskotékového fenoménu sexu na jednu noc. Přes internet se to podařilo dost lidem, jenže jestli se už pak náhodou nejedná jenom o praktický vztah z nouze, prakticky bez vášně, měsíce čekat, jestli se do sebe zamilujete. Aby nemuseli sami táhnout nájem, aby se střídali v chození na nákupy. Vyjádřeno básní.


Je to super, když lásce můžete říct, že je vážně blbá

Tři možnosti
jak dojít k něžnosti
ženy, víno, zpěv
vyhlídky páteční
žebravý panic na konci města
zvrací svou víru do trsů pýru
sebevědomí rozježděné
parním válcem nevěrného otce
jemný náznak troufalosti
pouze ve stavech nejvyšší opilosti
čau šťávy, kam tečete?
no nic
čím víc bych jezdil mhd
tím víc bys mi přišla dokonalá
co teď?
narvat se sametem a čekat na večer
hlavně to zas nějak neposrat
plzeň od slova žízeň
byl to osud nebo náhoda?
spíš smůla.
ty seš vážně blbá.
ses urazil?
né. no tak, co to bylo, je to důležitá otázka.
přitažlivost.
jo až takováhle?!?

„No a jak teda je?“
„Jsem spálenej, před sebou ještě strašný kvanta času, venku je hezky, nechce se mi tam, nemám kam jít.“
„Oukej, ty útrpný génie samolibosti, potřebuješ lekci.“

Vysušený samorost z prameniště usnul na izolátoru ze železné opony

Na stole stoletý
na prkně zamrkal
na válu zavalitý
učesaný čas
zasněný zásek
nedobytná doba
pomuchlaný chlapec
poděšené štěně
prapodivná dívka
kopec pod kapucou
zamyšlený nad myší
sopky za osobou
pukají v přeháňkách
kup si mikrák kámo
volají vyvolení na voly
jazykoklamem hlubokým
olizují zlo
mávají vadným májům
klaní se klaunům
kusem vlastního masa
úřaduje řadám
doufá v odfouknutí
za polem, u stráně
zakopanej ve džbáně
tančí s pantůčkama

„Jak je?“
„Když jsi se mnou, tak je mi dobře i samotnýmu.“
„To je hezký.“
„A nevadí ti, že jsem divnej?“
„Ne, je to určitě lepší, než bejt s někým normálním. Jen ten tvůj chlast.“
„Lidi mě furt nutěj někam chodit. I ty.“
„Sedět doma na prdeli a tloustnout, to zrovna nemyslím, měl by sis najít nějakýho koníčka.“
„Vždyť chodím na ten box. Vykouříš mi ho?“
„A budeš pak hodnej?“
„Jako malej jasánek.“
„Tak si ho běž umejt.“
„Ach, ach, kam to mám vystříknout?“
„Kam chceš.“
„Fakt dík, teď se stydím.“
„Ale prosím tě, viděla jsem to už stokrát.“

„Jak je?“
„Populární kopulace populací, orální ráj, pokroucená realita, drahý hadry, tapír na paprice, šťouchané pšouky, samozřejmě bez mouky, kouří trávy louky, dennodenní hodokvas, zničená chuť ničit, polité papíry s otázkami, bez čokolády v hajzlu, posilněn polévkou z vietnamu, protože nemít co zobat, rovná se nervozita, obklopen špinavými obaly.“
„Přišel jsi mi nějakej zaraženej, dobře, že sis ulevil.“
„Láska tě udělá drsnějším.“
„Ta s tebou ještě udělá věcí.“
„Neumím ani zapojit televizi.“
„Ještě, že žádnou nemáme.“

Zapadající slunce si začalo hledat cestičky zataženými žaluziemi o dvě minuty déle než včera. Nejhorší část roku se blížila rychlostí třiceti metrů za vteřinu. Nebylo úniku, jen nekonečný prostor pro paniku orámovaný ničím. Povrchní léto, pokrytecký jaro, to se jim to machruje, když jsou hezčí než ta věčně ubulená zima. Tenhle text je o hovně, které věrozvěsti pojmenovali jako život. Bytí v jsoucnu, to je líný prochcaný prase fetišisticky se válející v smradlavým, řídkým bahně neplánovaných okolností. Pohled do vlastního nitra, křesťanský žvásty za živa vysušených mozků. Andělé, prachsprosté halucinace ztrápených lidí, které neochraňuje nikdo živý. Duše, pomalu praskající bublina.

„Jak je?“
„Včera mi přišlo, že mám jeden z nejlepších životů.“
„A dneska?“
„Dneska mi to přijde takový fádnější, to víš, ještě pět dní do pátku.“
„Vždyť se tam nepředřeš.“
„Neboj, on si to les vybere v sezóně. Zima, vedro, déšť, bordel, kopce, vítr, nervy a tak dál, vždyť už jsem ti o tom povídal.“
„Lepší než v kanclu.“
„Každopádně, je to výzva, docela už se těším, až zase prohrajeme s přírodou. Když se ti na březích rašelinišť na odhalené části těla snese muchničková mlha. Letos nemrzlo, těch bude.“
„Proč ti včera přišlo, že jsi na tom dobře?“
„Celej víkend jsme prošukali, jako zamlada. Furt to chtěla, v pauzách mě podezřívala, že jsem jí nasypal něco do pití. Jo kdyby vyráběli afrodisiaka pro ženy, které by takhle působily, to by bylo najednou šťastných chlapů. Nevěry by klesly, úsměvů by přibylo, akcionáři farmaceutických korporací by měli další důvod k častějšímu tření svých potměšilých dlaní. Se v ní probudila jakási neukojitelná antisakrální nymfomanie, možná za to mohl půlnoční sobotní úplněk, možná to, že teta Irma odjela na tři týdny na venkov, možná jsem se probudil hezčí než normálně. Po druhém čísle odezněla kocovina, pak už jsem jí jen říkal, že další kolo nezvládnu, ale ten kluk dole se vždycky probudil. Potom už mi stál, i když byl vystříkanej, a to jsem jí teprve naložil. By mě zajímalo, kde se při těch svých vícenásobných orgasmech toulá. Pohanský křik, nepřítomný výraz.“
„Se máš kámo…“
„Se můžeš mít taky. Myslím, že to Pannča taky hodně potřebuje. Večer před tímto sexuálním maratonem jsme byli u ní doma, na tý antivalentýnský párty a zase tam přišel Magouš, zrovna když jsme odcházeli. Měl jsem v sobě litr a půl frankovky, tak jsem mu jen řekl nazdar ty, co nezdravíš. Při nandavání bot jsem se z bobku převrátil na prdel. Asi vítr. Ta moje fenka v sobě měla tak litr bílýho. Nebo snad bílýho za litr? Ta na něj vyjela, že se s ním nebaví, protože o ní na krajským úřadě rozhlašuje, že je negativní a pesimistická.“
„To je vážně kokot.“
„Ráno jsem jí to taky povídal. Vždycky ho obhajovala, teď však uznala, že debily poznám dřív než ona. Stejně jako tu její kamarádku z hlavního města.“
„To je taky debil?“
„Mega. Hned jsem poznal, že je falešnější než albánský zlato. Má pětileté dítě ženského pohlaví, potenciální tatínkové byli dva, policista a student, syn majitelů vodní elektrárny. Nechala si udělat testy DNA, koukla se na ten papír a vyhodila ho, beztak do prvního koše za laboratoří. Jednomu z nich bez škrupulí oznámila, že se potvrdilo, že je otcem. Ubohý strážce zákona platil přes čtyři roky alimenty, holčičku si bral na víkendy, během kterých výše zmíněná pražská potvůrka hledala jiné potenciální tatínky. Chtěla co nejdřív další dítě, aby nemusela do práce. No a nedávno tomu druhýmu řekla, že je ta maličká blonďatá dívenka vlastně jeho. Elektrobaron si s ní po tom, co mu tuto nechutnou novinku oznámila, hnedka celý šťastný udělal druhé dítě. Je do ní roky zamilovaný. City malých dětí a opilých policajtů nikoho nezajímají.“
„On byl opilec?“
„Já nevim, jen jsem chtěl, aby ta poslední věta tohoto nezáživného odstavce zněla alespoň trošku zajímavě.“
„A co ta Pannča?“
„V podstatě o ní nic nevím. Je to kamarádka mojí holky, sám se s ní nestýkám, jen jsem s ní onoho večera hrál aktivity, a když jsem od ní odcházel, překulil jsem se pod vlivem barique na kachličky v předsíňce, Káťa mi pak za to vynadala, má problém s alkoholem. Vím, co dělá, její vnitřek však neznám. Prý je nešťastná, nemá kluka, ale v koupelně má pánský sprchový gel, asi pro toho Magouše. Možná bys od ní dostal šanci.“
„Má cenu řešit tyhle lidi? Radši se pokusím, si někoho najít sám.“
„Vy dva k sobě asi stejnak nepatříte. Smrt dohazovačům, i když to asi myslej dobře. Řešit to cenu nemá, jenže lidi ponejvíce zajímají osudy těch druhých, protože pak můžou porovnávat, jak jsou na tom oni samy. Na jaké příčce toho pomyslného společenského žebříčku klečí.“
„Z čehož vyplívá…?“
„Nic. Nekastovat se podle výše majetku, způsobu práce, druhu samoty. Chtěl bych, aby byli všichni lidi šťastní, jenže to zní jako fráze z předávání korunky miss world. Mě spokojeným udělala láska.“
„No a co ta tvoje ukňučenost, přehnané sebepodhodnocování, nedůvěra k okolí, neopodstatněná tklivost, nevyžádaný žal, stesk po ničem, ranní pochmourné nálady, nepravidelně se vracející chuť skočit, bezdůvodné smutky, vnitřek spalující pochyby, sebezpytování bez odpovědí, ukřivděnost, ublíženost, zhrzenost, bezvýchodnost aktuálních stavů, zkoprnělá strnulost při pohledu do budoucnosti, zádumčivost, liknavost, nedůvěra, obava z šedosti, truchlení bez příčiny?“
„To už je pryč.“¨
„Nevěřím, tyhle věci se člověka drží jako sliz na kameni, který sice může být omýván tím nejsilnějším proudem z vodopádu štěstěny, ale vždycky tam pár nezmarovských buněk zůstane, stačí chvíle příznivá, závan opuštěnosti, troška nezdaru a následných pochyb. Psycha můžou znovu začít růst.“
„Psycha mám rád, když se mě netýkají. Rád si o mírných selháních přečtu, ale zažívat je nemusím.“
„A co Vaši?“
„Vždyť to znáš.“
„Pojď mi pikantnosti.“

Vyrůstal jsem v rodině, kde se krajíc chleba natíral tak, že se jenom zamazaly zbytky dírek po kvásku, pomazánkovým máslem se lehounce polechtaly ty nepravidelně velké kousky bublinek na horní straně plátku pecnu protáhlého kráječem nastaveným na maximum. Vrchol, halušky anebo langoše. Bohužel se tyto dvě jídla střídali po třech měsících, pět teplých jídel ročně, i s Vánocema teda, oběd ve tři byl zázrak. Začlo to po čtvrtý odpolední a říkali jsme tomu obědovečeře. Historie ať si shnije v knihách, stejně jako tohle. Kapitán a květinářka, major a ezoterička, učitel, podplukovník v záloze a ta jeho vedoucí sociálního úseku v domově důchodců. Rozvedený erotoman, pofidérní ekologický aktivista, autor průměrných fotek, piják ostrovních whiskeys, Josef z Betléma, chovatel plazů, pavouků, štírů, cvrčků a krtků, začínající kulinář a motorkář, bývalý běžkař, cyklista a potápěč, pěstitel upravené bradky, milovník vína i piva, ochranitel kastrátův, antikomunista, antifašista, rocker od mládí, blíženec, celkem sympaťák na první pohled. Škoda, že se neumí omluvit. Za co? Za to, že zplodil přecitlivělé děti? Nejvíc machrují lidé, kteří si nejsou jistí sami sebou, v mládí ponižovaní, později frustrace si vybíjející. Kdo nešikanoval spolužáky ve škole, šikanoval svoje potomky. Povídejte tohle malým lidem a matkám.
Proč tady takhle moralizuju? Navíc špatně. Jo, to podceňování má na vině on. Už bych se na to měl vybodnout. Historie ať si shnije v kompostu, stejně jako tyhle kecy. Cvak, tik a je po nich. Jenom lůzři čekaj na omluvy.
Tak jsem si radši usral, z rádia se vlní rock and roll, holka spí, nádherná, dopíjím beama ze slevy. Nickelback začal nakládat. Táta si může nakládat koho chce. Jeho milenka povídala, že prej strašně chrápe, to budou starosti. Musíme mít rádi své otce a sourozence? Troufám si říct, že s matkami, babičkami a s dědama je to jiné. Matky vás neskutečně štvou, vydržet poslouchat ty jejich řeči, očistec, monolog vyslýchajícího, a tak dále, ale jsou to osoby, na které nemůžeme zapomenout. Rostli jsme v nich, rostli jsme z jejich mlíka, rostli jsme z jejich pokusů o jídlo. Se sourozenci se perete a pak vám přijdou nudní. Ale jak říkám, nic by se nemělo generalizovat, kromě utlačování zásadních potřeb a práv teda. No, ale to bysme se za chvíli ocitli v Americe. Jsme v Plzni, po ní je tu pojmenovaná akorát jedna tlustá a dlouhá štráse. Kyselý úsměv okolností znalého klauna zasazený mezi začouzené domy. Trolejbusy a opilci si to štrádují po jeho opravených zubech. Nahoru a dolu. Znovu nahoru se většinou dostaneš až cestou domů. Hlavně nezapomenout dýchat. Vyndat si čočky, pak poznávat, jestli usneš se ztlumeným reprotuktorem nebo bez, v tričku je škoda spát, zítřejšek ještě přežije, pěkně vyvětrat na židli. Co trenýrky? Dneska nový. Honil jsi dneska vůbec? Víš akorát to, že na hokej se nedá dívat dva dny po sobě. V hluku je dost lidí samo. Za tři dny se dá brutálně ztloustnout, naopak zhubnout, to chce vůli nebo odvahu. Vždycky přijde něco, nad čím se můžeš divit, většinou jsi to ty sám. Babičky a dědové jsou super, protože na vás nejčastěji a nejvíc myslí, hned po vašich láskách, jestli máte to štěstí. Začli mi růst vousy na krku, trošku se začínají klubat i na tvářích, zatím jen jemně, stejně jak chlupy u bradavek, pravá tři, levá pět, potok, strom. Jak se napiju, nemůžu přestat. Snad nebudu chrápat, starosti jsou beztak dědičné.
Začlo to nevinně, kyvadlem.

„Jak je?“
„Po přečtení tvého příspěvku se mi chce strašně spát, i když jsem byl předtím probuzenější než Carl Cox po lajničce.“
„Proč?“
„Je to nudná sebestředná patlanina bez špetky souvislého děje.“
„Díky, že jsi to vůbec celý přečetl.“
„Celý ne, jen fragmenty. Degustátor taky nesmí sežrat všechno.“
„Takže ti to přijde jako šmouha na okně jídelního vagónu?“
„Přesně, je to zužující se kapka stydnoucí omáčky.“
„Díky týpku z druhý půlky mojí hlavy, vnuknul jsi mi skvělou ideu. Zbohatneme. Tenhle žvást se bude moct předepisovat jako lék proti insomnii!“
„Hm. Nápady, co jsou vlastně sny. Ty je lepší nemít. Když jsem teda týpek z druhý půlky hlavy, kdo jsi ty? Co když jsem z první půlky a ty jseš až z tý druhý?“
„Pesimisto. Je to skvělej plán, když to uspává i věčně sjetýho člověka jako jsi ty. Já nejsem na logiku, jsem blbej na matiku, takže nemůžu být z druhý půlky hlavy. Tahle hemisféra je tvoje parketa.“
„Bože, ty jseš vůl. Jedinej, kdo tady fetuje jseš ty. Vymejšlíš krávoviny, díky kterejm si myslíš, že pak budeš mít rádoby pohodlnější život. Nechodit do práce je totiž náročnější, než do ní chodit ty pako.“
„Jako komu říkáš pako, ty věčně ustrašená nicko? Bojíš se cokoliv změnit a pak jenom nadáváš. Ty kdyby ses se svejma kapacitama o trošku víc snažil, tak jsi mohl bejt někde úplně jinde.“
„No, mohl jsem bejt maximálně v horší prdeli, než jsem teď. Mě to takhle vyhovuje.“
„To si jenom nalháváš. S tímhle stavem věcí nemůžeš bejt spokojenej. Ještě nejsi hotovej, já to vím. Kdo by do tebe měl vidět víc než člověk, co bydlí hned vedle tebe?“
„Vedle mě může bydlet klidně sériovej vrah a já o tom nebudu muset vědět. Sekání mrtvol? Asi klepe řízky. Závan kyseliny z pod prahu? Je víkend, tak asi meje hajzl. Že se na mě na chodbě mračí? A kdo ne?“
„Magore, já nemyslel souseda. Neříkej mi, že už toho od života nechceš víc?“
„Nevim. Teď jsem spokojenej. Až zejtra nebudu, tak se nad tím zamyslím, ale nevím o ničem špatným, co by mě ráno čekalo.“
„Takhle mladej a už tak rezignovanej…“
„Co to meleš? Já nic nevzdávám. Piju si v klidu svýho aktuálního doma čtyřletej bourbon a s jemným vzrušením v chodidlech vyhlížím zítřek. Jenom blázni se netěšej na sobotu.“
„Vždyť má pršet.“
„No a co? Tak si namažu boty. Smrdět celej víkend u internetu, to je na provaz.“
„Ty fakt jedeš na ten vejlet? Ty jo neblbni, to budu muset jít taky.“
„Dvacet kiláků v dešti, haha, to ti jenom prospěje. Alespoň nebudeš přemejšlet nad takovejma hovadinama jako je budoucnost, život, peníze a jim podobný prázdný výrazy, který stejnak nikdy nevyřešíš.“
„A budou tam kopce?“
„O tom nepochybuj. Pěkně si pak opečeme buřty pod rozhlednou. Už mám připravenej i podpalovač, co rozdávali na zemědělský výstavě, když má bejt vlhko teda. Nevím, jestli tam budou břízy, nebo malý smrčky, tak to nechci riskovat.“
„Vždyť ty umíš rozdělat oheň i pod hladinou ne? Ty zálesáku smradlavej.“
„Vyndaval jsem z lékárny desinfekci a našel tam balení nacucanejch slisovanejch pilin i se škrtátkem, tak jsem si řekl, že by se to hodilo. A vůbec, přestaň do mě rejpat ty prudiči, jdu se balit, brzo vstávám. Těším se a nikdo mi to nezkazí, zvlášť ne nějakej matematik z menší půlky mýho mozku.“
„Do přírody utíkají sraby, co se bojí konfrontace při konverzaci.“
„Jasný filozofe, ještě nezapomeň říct, že v Čechách se už příroda v podstatě nedá nikde najít.“
„To co nazýváte přírodou, je vlastně pouhé pole, jen na se něm místo řepky pěstují stromy.“
„Na to, že se ti chtělo spát, jsi se nějak moc probral. Víš hovno. Jdeme i přes dvě zříceniny, pochod zakončíme ve vesnickém pivovaru, tam zajdem i na koleno, co víc si přát.“
„Tohle mi přijde jako nudnej život. Já půjdu na absinth do kavárny.“
„No, to je zábava fakt na dlouho. Užij si to mezi těma strakatejma teploušema ty trosko.“
„Jdi do píči ty zelená loutko vláčená systémem. Začouzenej vopečbuřte z vlaku.“
„Na stát seru víc než ty, ňoumo z paneláku.“
„Jo, je to fakt neuvěřitelná výhra žít ve zbytnělých zbytcích bytovky na spodním okraji cikánského gheta. V centru velkoměsta, kde musíš každou chvíli čekat než ti na přechodu naskočí zelená. Sice bydlím v zatuchlým kotci, co mi každou noc vysuší hrdlo, ale do lesa to mám čtyři minuty pěšky.“
„Hm, do zdupaného porostu bez podrostu plného pejskařů a kočárků. Možná budu jednou bydlet v baráku, pryč od všech, budu mít vlastní brambory, kachny, trávu.“
„Si to užij, tam chcípneš nudou, s mladou se tam navzájem ukoušete stereotypem a osaměním. Zlatej prefabrikát, železobetonová konstrukce Tady si můžu skočit pro rohlík i na pivo kdy chci. Pizza, kebab, divadlo, kino, koncerty, kluby, bary.“
„Možná tak pro ten rohlík. Za zábavou musíš z toho tvýho betonovýho opida stejnak doject tramvají. Pak se někde vožralej potácet ulicema, do kterých přes den Slunce po většinu roku stejnak nikdy nedosvítí.“
„Nemůžu za to, že zemská osa není naší malé zemi zrovna nakloněná.“
„Co to zase meleš? V úzkých uličkách mezi vysokými domy nebude nikdy moc světla. To musí uznat i uctívači věčného poledne.“
„Když už mluvíme o tom teple, v létě se všechny holky svlíknou, všude bude vonět jejich mírně orosená opálená kůže.“
„Jo jo, máš pravdu, v parnu se můžeš smažit pohledem na holky v minisukních, na namyšlený pipiny, který stejnak nikdy nebudeš moct mít. To se budu radši při sušení sena koukat na krávy.“
„Jo, ty jseš ten typ, kterýmu když holka uteče, tak si pořídí ovce. Jo, ty jsi vlastně ten druh člověka, co je schopnej obcovat za obcí i s myší dírou v mechu. Sakra kamaráde, mě přijde, že nevíš kam patříš. Vyrostl jsi na maloměstě, po nedostudovaný vysoký škole zůstáváš v krajském městě, přitom mi tvrdíš, že by tě zase bavilo sekat dříví. Jak dlouho? Co vůbec chceš?“
„Dík, že se mě snažíš rozebrat, alespoň nějakej zájem. Je to paradox, ale při štípání dříví jsem si vždycky nejvíc odpočinul. Teď žiju tak, že většinou volím tu nejjednodušší cestu a v poslední době i nejlevnější, která je zároveň štrekou dosti osamělou.“
„No povídej, člověka co ví, že do konce života shnije v paneláku, vždycky nějaká historka či alespoň názor potěší.“
„Historka, názor…Prostě si koupím flašku americkýho bourbonu a piju doma sám. Nikoho nemusím poslouchat, nikomu nemusím oponovat a vyvracet mu jeho konzumně zvrácený pohled na svět. Lidi mi říkaj, že když máš byt, tak prej jenom stačí zamknout dveře a nemusíš se o nic starat. Seru na ně na všechny.“
„Hele, když teda nepotřebuješ lidi, tak snad nepotřebuješ ani město ne?“
„Jenže mi říkaj, že budu potřebovat auto. A to mi zas holka nechce povolit.“
„Neboj, ony vždycky povolí, když ví, že z toho pro ně kouká něco dobrýho. Že se budou mít fajn. Beztak ho pak ještě bude sama kočírovat. Vždyť ty stejnak řízení nesnášíš ne?“
„Pravdu máš. Je to poslední věc, po který bych mohl toužit. Plechová krabice, kde ti každou vteřinou hrozí nějakej poděl. Nic moc vyhlídky pro nepozorného jedince. Samotu u železniční trati.“
„Když chceš něco hodně pozitivního, tak mi neříkej, že před tím nemusíš zkousnout pár nepohodlností. Zvlášť ty, když jsi tolik zcestovalej.“
„Ale prd, vůbec nejsem zcestovalej, jen jsem zašel dál, než se podívala většina. Vždycky, když se chceš dostat tam, odkud začíná ta vytoužená pohoda či nádhera, se mezi tím, kde se zrovna při plánování nacházíš a mezi tím, kam se chceš dostat, vždycky jisté nepříjemnosti naskytnou.“
„Vždyť vy stejnak moc neplánujete ne? No a jak teda bylo v tom Nepálu?“
„V horách jsme se mohli zabít a v nížině nás chtěl zabít divokej slon.“
„Copa? Troubil?“
„Jo, měl zvedlej chobot, troubil a běžel na nás. Zkurveně obrovskej samec s klama, který by propíchly zeď protiatomovýho krytu. Hele mě to asi nebaví, bavit se o realitě. Jdu na oběd.“

Je to tady. Slunce je každým dnem silnější, tudíž moje psaní je každým dnem slabší. Není čas a to je dobře. Chudáci lidi se spoustou volných chvil. To bezvýsledné noření se do vlastních zpuchřelých niter.
Maj čas, jenže nemaj chuť. Zrovna splácej za megadvěstě minimálně pětadvacet let krcálek s hlučnejma sousedama ze čtyř stran nejlépe, by ušetřili za topení. Místo párku chroupaj mrkev. Místo cigára žmoulaj přehnanou aktivitu. Pomalost mi taky zrovna neštymuje, ale dá se překousnout líp než zbytečná udýchanost. Radši by jsi si četl báchorky o Kaceřovským zámku viď? Dneska chtěl kolega ubít výtyčkou zraněný podsvinče. Zeptal jsem se ho, jestli si dělá srandu, ale taky jsem s nim šel. Geodetickou výtyčkou propíchnout třicetikilové poloselátko kance, naštěstí se nakonec dalo na útěk. Asi stárnu či snad průměrovatím, ale přítomnost mordu mě nenechala klidným. V pozitivním smyslu bohužel. Loudalo se a mělo podraženou čelist, pan Šlehačka mu chtěl prý jenom pomoct. Byl u nás na výměně, aby se podíval, jak je náš vedoucí poctivej. Ten se ani nehnul, vegetarián alkoholik, blond vlasy do pasu, pár let přes pětatřicet, obyvatel matčinina domu, chovatel včel, fanoušek indiánů a historie celkově, nespavec, napůl pohodář napůl neurotik, určitě už je o něm zmínka někde výše. Šlehačka mi pak cestou domů v autě říkal, že v tom nemá Včelař systém. A kdo jo, tak by ho nejradši neměl. Může to klapat, když se daj dva rozvedení každej s dvěma dětma dohromady? Samozřejmě. Ty už pak musej bejt hodně tvrdí v neustupování. By chcípli z lidí, co na všechno serou. A já na to jebu. Mám u babi a dědy přinejmenším milon na nějakej byt. Nevim co s tim. Tak na to s prominutím a poklepáním popela do pěšinky chčiju, alespoň prozatím. Nejsem jako moje ségra, který podáte prst a sežere vám ruku i s navijákem. Soráč. Klanim se, už jsem mohl bydlet přes půl roku ve svým a radši piju lahváče gambáče, tři metry od dvou spojených matrací co leží na tmavě zeleným zátěžovým koberci. Ná, puta puta, tady máš milion. Šup, a už tě maj zachycenýho za zobáček v silonovým lase. Na bydlení stejně musej bejt lidi dva, jinak to stojí za hovno, tomu věřim, po čase euforie si stejnak musíš olízat plesnivý dno nekonečný propasti. Blablabla. Ti dva by se měli mít ideálně rádi do konce života. To ví každej. Třebas to nám dvoum vyjde, nerad dělám radost hnidopichům. Dneska jsem si dal dole u Helly čtyři jedenáctky, v půlce druhý přišla, zrovna mi volal Hnáník, že nemá žádnou chuť do života. Pokecali jsme, dala si se mnou dvě cíga, asi se tu nemusím před nikým ani ničím omlouvat či snad zpovídat. Přišel s ní kámoš Pelech, dneska si zrovna koupil ten byt, jedna plus jedna milion dvěstě viz výše. Hypáček, ťuťu ňuňu, paneláček. Chtěli po něm ve třiceti letech občanku. Ten barman je furt vožralej. Přitom má manželku, syna vytetovanýho na pravý paži, kobru na levý. Tričko bez rukávů, polácá se po šedé kůži, dobrou s kobrou praví a jede dál, becherovce říká gothaj. No ten Pelech, dřív jsem ho měl v oblíbených, pak mi štval, pak mě nasral, teďka ho mám zase docela rád, ale jestli bude do konce života za každou druhou větou používat slovo byt? No nechám ho být, měl bych tu odvahu ctít, ale radši si pohladím své pomalu obrůstající prso velikosti jedna, otevřu druhé lahvové, vodpálím na erání chodbě patřící státu a půjdu si sem zpátky sednout.
Koukal jsem shora na rozsvícenou Plzeň a myslel na sex. V hnusnejch uplejch polostarejch šedivejch trenkách s pérem, který teď už asi nefunguje. Když se mi zdaj ty psycho sny z Průhonic, tak mi přijde, že nespím, ale zato prý brutálně chrápu, ale to zas neslyším. Ráno říkala, že od pěti nespí, tak jsem se ze zadu přitulil k tomu klubíčku, které se pod mým náhodou probuzeným mužstvím nádherně rozvolnilo, byl jsem během pár vteřin tuhej jako skoro každý ráno, najednou pěkně v ní, nic moc jsem ještě necítil, jenže už začala hekat, věděl jsem, že jí mám pod kontrolou, řvala na celej tunel, pak jsem se jí parádně vystříkal přímo na sebe. Jsem udělaná, jsem udělaná, odešla na tramvaj a já se usmíval a nevěděl, jestli ještě usnout, uvařil jsem si čaj, klobásu, pěkně s chlebem od včera, hořčici smíchal s kečupem a vyrazil honit stromy do porostu.
Paráda, takhle by se teda mělo psát, někde začít, jinde skončit, prochechtat se sklíčeností až na zádumčivost. Klidně dojít zase na cíl, jen mezi tím zranit co nejmíň lidí. Alespoň se pokusit o něco mimo pěněz. Pojď do toho se mnou. Nemít sny za bdělého stavu a přece dát to co chceš. Ushuaia. Vrátit se a do konce života bloumat. Točit se na vlastní ose jak inventarizátor. Druhej jarní den oslavit třistagramovým stejkem krále Šumavy. A tak dál...