Promiň Vilíku, ale už na konci čtvrtého řádku jsem si musel říct: Hele neblouzní? Nejsou to zvonce krav na pastvě?

Proboha proč zvonce? Tady vidíš, jak je rým naobtíž, když chceš umělecky ztvárnit nějakou myšlenku. Být to bez rýmů, bylo by to stokrát lepší, páč bys tam mohl dát regulérní zvony a ne tyhle agrární vesnické rustikální country zvonce. Ty zvonce a nejen ty, z toho umírání dělají grotesku.

Třeba to odporné staročeské ZŘÍT !! Hned si vybavím Červeného Trpaslíka epizodu Citróny a tu Ježišovu větu: Zazřela jsi dnes mého újce? Brr. Ale jsem optimista a věřím, že to slovo z české poezie do deseti let úplně vymizí.

Tradiční forma nevadí. To co mi osobně vadí, je ten středověký slovník. A snad i téma. Ono každá z těch tří složek dokáže oslovit za jiných situací. Ale dohromady jak se sejdou, tak osloví leda středověkého trubadůra.

Nu, odhadoval bych, že se rozvineš v poměrně krátkém období do poměrně zajímavé psankyně, co do náplně svých básniček. Hledáš si styl i téma, čím víc toho tady načteš a čím víc komentářů k dílům obdržíš, tím rychlejc se z tebe stane originální veršotepka. Ale bude to chtít nechat se ovlivňovat a netrvat za všech okolností na svých dojmech a předsudcích. Začátek je slibný. Toliko Puerovy prognózy.

A Smrt to ví?

Takže z toho plyne, že láska JE smrtelná?

Četl jsem teď ke kafi každé ráno tvoju sbírku Slnku. Ještě jednou děkuji. Je moc hezká. Ovšem já se tvých básní vyloženě bojím. Jsou tak citově vyhraněné a vážné. Tahle taky.

Pěkné. Jako voda, zdálo by se, že bys byla nesmrtelná. Ledabyle se měnila v něco jiného a stále byla toutéž jen jinak. Mást a mizet a zase se vracet.

Nůůů, tohle mi sedlo. Velice mi to sedlo. Dokonale to vyjadřuje můj pocit z některých barvitých snů plných jisker a páry. Líbí se mi to. A navíc je to napsáno pěkně koncentrovaně do šesti řádků. A srší z toho poetismus jako od Seiferta nebo Nezvala.

Je to velmi úsměvné. Už jen ta myšlenka: prohlásit někoho za živého, je geniální.

Vladan: Nechtěl. Chápu konformismus jako tíhnutí k většině a je to ateismus, co má v této společnosti většinu.

Je to docela prosté. Když je velká grupa lidí, co si nějak říkají a jeden z nich je ti nesympatický, automaticky dojdeš, jako většina primitivů, ke geniálnímu závěru, že takoví jsou všichni. To jednomu pohne žlučí. To je docela normální jev. Proto jsou křesťani, Židé, muslimové, komunisté, teplouši, leváci, romové a vlastně všichni tak šíleně nepopulární. No uznej, není lepší být docela absolutně obyčejný a bezvýznamný člověk? Člověk co dokonale chápe všechno, hlavně to o čem ho nikdy nenapadlo pořádně přemýšlet? Konformita je tak parádně bezpečná a jednoduchá.

Háhá, to je možná mé první vtipné haiku! Mimochodem zítra očekávám kurýra (čo to je kuriééér?) s knížkami ka vánocům. Fakt se těším na tu fakt-uru.

V té slovní koncentracia jemnosti, dyk ty tvoje básně jsou skoro haiku.

A ještě jednu věc ti můžu globálně vytknout: tvá poezie je vážná. Smutná a vypjatá. Jsi básnířkou smutně oděnou. Dovedeš napsat taky báseň po jejíž recitaci se budou lidé smát a přitom to nebude lascivní ptákovina ale oduševnělá záležitost?

Tohle je vlastně básnička o Nadílce v Kutné Hoře, že? A napsalas to univerzálně, že i za x měsíců, kdy bude dávno zapomenuto tohohle psaneckého srazu, bude básnička stále aktuální, protože náplní jde jaksi dál. Já tenhle typ básniček řadím mezi improvizace, protože mezi působením dojmů a finální verzí básně uplynula jen krátká doba. Ergo první dojmy a první druhé dojmy, které ty dojmy č. 1 korelují utvoří jakýsi superdojem, který tady vyjadřuješ. Má to dvě funkce. Tou první je vnitřní exhibice, tedy vyjádření toho, jak jsi tu akci vnímala ty, a tou druhou je funkce archivní, kdy fixuješ tento pocit tak, aby až jednou zcela vyprchal, byl pomocí téhle básně optimálně oživen. Já osobně mám z toho srazu pocit velmi podobný tomu tvému. Nemyslel jsem sice na bohy a jejich klížící se oči, ale kdybych z nádraží nespěchal a někde na Sokolské se zastavil a poslouchal zvuky, rozhodně - a o tom jsem přesvědčen - slyšel bych padat sníh. Ano. Ty se v té básni soustředíš na kontrast mezi akcí v kavárně a zbytkem města. Já bych tu báseň napsal jsa soustředěn na to město. Ne na akci, ale na pozadí. Myslím, že v rámci odlišné převahy hormonů, které produkují mé a tvé žlázy, si tvůj naturel žádá i v případě romantického večera aktivní složku. Já bych uvažoval naprosto opačně: zatímco ty vycházíš z tichých uliček a hledáš kavárnu s poezií, já bych začínal báseň v kavárně, abych mohl utéct do těch ztichlých lampami oranžově nasvícených uliček. A troufám si říci, že můj přístup je v tomto ohledu mnohem básničtější. Vlastně se v té básni psychologicky prozrazuješ, že tvůj cíl byl naplněn až v určitém okamžiku. Ten můj byl naplňován a teprve po akci, kdy jsem s Nowišem a Yanou čekal u kostela na parkovišti, aby nás Pavel odvezl na hotel, byl kupodivu naplněn. Teprve tam, když jsem se dotkl té chladné kamenné zdi kostela sv. Jakuba jsem došel k básnické nirváně a uvědomil si plně dosah celého večera s kolegy a kolegyněmi umělci a umělkyněmi a sama sebe uprostřed nich. Pak jsem teprve mohl začít vnímat ten boží spánek vůkol.

Jsi vyzrálá autorka, nikdy nevím, co ti mám kriticky vytýkat, protože se snažíš víc a víc mi k výtkám nedávat žádnou příležitost a já se s tím obvykle spokojím. Nicméně pořád se můžeme bavit o formě. Co je poeticky nejefektivnějším prostředkem verše? Podle mě univerzální odpověď neexistuje. Je to délka díla? Ne nezbytně. Nemusí vždy platit, že opravdový básník vyjeví dokonale plasticky své myšlenky na pár řádcích a horšímu básníkovi to trvá dýl. Je to slovní výbava? Možná. Když dáš vedle sebe dva lidi a zeptáš se, čím začíná opera a jeden řekne že předehrou a druhý overturou, kdo z nich je větší básník? Co se u tebe dá zlepšit je podle mě literární cit. Jsi pořád ještě hodně popisná v intencích tradiční poezie. Bělostná cesta od nádraží, andělé, krupobití, smutek, duše.... to jsou vlastně zastaralé poetické termíny, jsou příliš jednoduché pro vyvolání adekvátních představ. Tím citem pro poezii si představuju umět vyvolávat korektní představu těžším způsobem. Já třeba vím, že ta cesta z nádraží byla bělostná, ale já bych to pochopil i kdyby ta cesta byla popsána mnohem šíleněji třeba jako sentimentální pozdrav nevěstina závoje, nebo co já vím, ale to je jen příklad, tím nechci říct, že je to v téhle básni blbě, vůbec ne, vždycky jde o kontext a tobě to tady všechno sedí, i když třeba já bych tu cestu z nádraží mohl úplně vypustit, a to právě proto, že jsou tam jiné prvky kterými dokresluješ tu situaci. Máš tam šedou tvář zimy, ledové šípy, studený vítr.... Nebo to směrování, jak se dostat do té kavárny na Jakubské, to je zbytečné. To tam být nemusí, prostě se spokojíme s tím, že natrefíme na tu kavárničku a je to. Vždyť ji snadno rozeznáme od ostatních tím, jak ji v dalších slokách popisuješ.
No a konec, konec jako by říkal, zanechte všech nadějí, tato báseň měla být smutná. Odsadila jsi to na samostatný řádek a navíc na nejčestnější místo básně a tudíž je smutek tím hlavním motivem. Jo, já věřím, že báseň jakkoliv dlouhá má stejná pravidla pozice slov, jako má třeba etiketa u stolu. Má svá čestná místa, má svá zákoutí, má svá důležitá místa pro pozornost a místa, kam se dá leccost schovat. Ten nejvýznamnější host si sedá v básni nakonec, protože to je taky místo, které má poslední slovo a my si ho po přečtení pamatujeme nejlépe.

Neme tekel, tvoje pozornost se bude ve tvém umění dále směřovat spíše na básnickou formu než na obsah. Obsahy už umíš velmi bravurně. Umíš k nim volit adekvátní styl. Tvá forma čeká na excitaci do vyšší sfér. Tou nejbližší sférou je umění sdělit víc, než kolik jsi napsala. Méně slov a více obrazů. Více dojmů a plasticity. Méně konkrétnosti. Tam směřuješ a tam se taky dostaneš. A nepotřebuješ k tomu ani volit dekadentní pokusy o básnické experimenty a slovní hříčky, dostaneš se tam přirozenou cestou vlastních zkušenností.

Pořád se mám u koho učit. TO mi řekni, jakou poezii si v soukromí čteš? Píšeš tak orientálně. Jasně je to všechno na české téma, ale ty tvoje verše vůbec nejsou evropské.

Budu chodit po náměstí a obtěžovat s plnými kapsami namleté kávy náhodné černovlásky, aby byly tak laskavy a uvařily mi pořádné kafe v džezvě, aby bylo mé pochutnání dotaženo k naprosté dokonalosti. (Mimochodem, ta dlouhá verze nemá název, jak jsem zjistil, když jsem si je obě zapisoval do svého narcistického deníčku básniček.)

Sice mi nejde přez jazyk všechno to rýmové koncové E, a nevím proč si to dovedu představit jedině jako děj co probíhá v noci za tmy, ale líbí se mi ta podezřele nelehká atmosféra. Ta chuť nechat déšť smáčet jakoby metaforicky tu nahromaděnou špínu chyb a omylů.

Skvěle´s to napsal, myslím, že tlumočíš i moje pocity, já mám ale na kritiku jednoduše dostatek drzosti, což je možná to, co leckde chybí a ta drzost zase musí jít ruku v ruce s jakousi citlivou diplomacií, protože, jak správně píšeš, na každého je třeba uplatňovat (aspoň zezačátku) jiný metr.