Je milé sledovat, jak jsou si všichni začínající básníci podobní svou tvorbou. Všichni máte v hlavě Erbena, toho zabijáka dobré české poezie, kterého by vám měli co nejdříve nějací literární chirurgové odstranit, dokud vás úplně nezničí. A až se tak stane přeskočíte Hálka, Vrchlického, Bezruče, Horu i Seiferta a dalším nádorem na vašem umění bude Charles Bukowski...

Tvoje Tao, tvoje cesta je dlouhá a plná zatáček, na nichž poztrácíš chuť k rýmům jako nemá-má a najdeš kouzlo nerýmované poezie a neveršované básně. Pak si uvědomíš, jak je těžké se vracet zase zpět k rýmům a budeš se pokoušet o rýmovaně nerýmovaný kompromis, který by stále zachovával tvůj styl.

Moje rada: další básničku razantně zkrať a napiš ji bez rýmů. Pak si ji znovu přečti a zhodnoť, jestli má nebo nemá myšlenku, kterou by dokázal najít i člověk, který ji nehledá.

Ahoj.
Mno, tahle tvoje první básnička tady má vlastně několik úrovní. Gramatickou - tam máš hodně co dohánět. Obsahovou - je to smutné, ale přesně nechápu o čem je tady vlastně řeč. A konečně metodickou - ta jeví známky osobitosti. Ta osobitost je velice důležitá, protože jako básníka tě lidi poznají podle toho jakým způsobem ztvárňuješ svoje myšlenky. Řekl bych, že tahle metoda je sice dost hutná a rozvláčná, ale až si vytříbíš svoji jazykovou úpravu, budeš psát pokud možno bez chyb a básničky budou víc konkrétní, pak metoda jakou sleduješ při psaní tok svých myšlenek tvému umění dodá náležitý punc. Takže ve výsledku - zdá se, že je v tobě zárodek citlivého budoucího básníka. A řekl bych, že trochou praxe a studia toho, jak píšou ostatní, se docela brzy vyvineš v něco exkluzivního. Pokud tě do té doby neustálá upozornění na pravopis a zdrcující kritiky nezdeptají natolik, že s tím předčasně flákneš. Hodně štěstí a vítej na Psancích.

Má to silný náboženský patos.

... amen


Tohle je vyloženě barokní báseň.

Nelíbí.

Tvoji ruku mi dej? Copak ona není její, že tam nemohlo být napsáno svoji ruku mi dej? Celkově tahle básnička evidentně není pro naše oči. Vlastně to ani není básnička, je to rýmované vyznání. Jako král slova sis s tím mohl vyhrát víc. Je to začátečnické, zoufalé a na rychlo splácané. Jo a ufňukané.

Pěkné. Taková básnická ekvilibristika, akrobacie se slovíčky. Na můj vkus je tam sice toho víno až až, ale líbí se mi to. Akorát to co do slovníku čpí takovým archaickým pojetím, tak nevím, ale hned je to básnické víno plné tříslovin. Vlastně používat starší formu působí tak trochu, jako prášit na nové láhve prach, aby vypadaly starší. Ale my, co pijeme náplň se oblbnout nedáme. :-)

Aniž bych se dotýkal formy (už jsem viděl básně napsané všelijak, i touhle formou), ta banalita a zdrobněliny mi napovídají, jakou věkovou kategorii to patrně má oslovovat primárně. Mám raději poezii víc na úrovni. Co do obsahu.

Pěkná banální bukolika. Se dvěma se.

Nu, nemám v úmyslu útočit na dělníky. Ale na poezii tzv. dělnické - tedy té o dělnících, je cosi co mi opravdu vadí. Nesnášenlivost, útočnost, skuhrání a politika. Až budu dělníkem já a stanu se tak čímsi co s sebou nese punc vulgarity a omezenosti, protože společnost předpokládá, že kdo pracuje rukama, neumí pracovat hlavou, v momentě kdy začnu psát o hladu a bídě v tomhle stylu, tak mě střelte do hlavy.

ŽblaBuňko, jsi na psancích veleoblíbeným básníkem. Máš široký okruh čtenářů a obdivovatelů. Jen já se k tobě prokouzávám pomalu a těžce, protože mě nutíš při čtení snižovat nároky, abych si mohl vychutnat něco nenáročného. Něco vtipného a živoucího. Tvoje básničky voní hlínou (tahle taky. Je jako entomologický exkurz). Dovedu ocenit vůni hlíny. Dovedu se přinutit najít v jednoduchosti krásu a v banalitě hloubku. Ale musím se u toho hohdně hóóódně přemáhat abych k té tvé nirváně dospěl. Mám to s tebou těžké.

Úplně jako by to napsal dělník.

(Toto rozhodně není pochvala)

Smutná realita první světové války, co promlouvá v jedněch z nejsmutnějších typů historických pramenů vůbec. My doma tyhle lístky z vojny nemáme. Máme pár fotek vojáků-rodinných příslušníků (praprastrýc z babiččiny strany byl císařský důstojník a praděda z matčiny strany taky, a jeho bratra rozsekala na cucky ruská bomba), ale zato máme doma milostné psaníčko, kde zve moji pratetu na rande místní učitel a ten jeho prvorepublikový Erbenovský slovník.... já bych s ním šel hned.

Rozhodně nevšední a zajímavý literární příspěvek na psancích, Pavle.

Je dobře, že bylo napsáno něco takového. Je to doslova mantra, terapie pro lidi, kteří v pohledu na rašící život a radost jara cítí ty nejkrušnější chvilky spojené s pocitem, že jim něco uniká, že o něco přicházejí, nikoliv vlastní vinou, nebo že namají podíl na čemsi ostatním tak snadno přístupném. Pro lidi, co se nesnesou dívat na milence v parku, kteří se ušklíbají, nebo mají slzy na krajíčku, když na nádraží zahlédnou matně líbající se dvojici. Ba co hůř! Nemusí být očitými svědky projevů lásky, přátelství a náklonosti, stačí ta vůně ve vzduchu! Ta rozkvetlá řepka, ty jabloně a třešně, jak se rozpučí, stačí slyšet bzučet včely, padat déšť a zahlédnou v kalužích ztracené vzpomínky na zamilovaná jara. Uvědomí si vlastní osamocenost. Osamocenost dokonce v obklopení známých a přátel, která tkví v tom, že všichni ti známí a přátelé nedokážou saturovat tu náhlou potřebu romantické první zamilovanosti. Je to básnička léčící frustraci z jarních romantických potřeb. Pěkné. Léčebné. Byť smutné.

A to předpokládám, že základní myšlenkou a pohnutkou je osamělost úplně jiného druhu. Rodinného druhu. Odluka generací.

To tedy nejde. Návrat bude logický a vítaný.

Zajímavá reakce na kávu. Na druhou stranu tvoje tělesná konstituce patrně předpokládá zvýšenou citlivost na tyhle alkaloidy. Mně zas dělá blbě právě čaj. Zvládnu tři čaje za den maximálně a pak mám nechuť cokoliv dalšího pozřít.

Ano, mám rád, když se básník pustí do popisu nějakého každodenního rituálu. Většinou jde o drobnost. Poezie je o drobnostech. A kafe to je klasika. A přitom si vem, že ještě v polovině předminulého století to rozhodně klasika nebyla. Rozhodně je to poměrně mladý rituál. A stejně tak čaj. Ale děsím se toho, že by se z pití kávy stalo totéž co dnes pití čaje. Kdo si dneska udělá čaj o páté, koupí si sypaný earl grey nebo jiný typ a dovede si vychutnat čaj? Kávu ještě jo, káva je taková přestávka, kafe v deset je okamžik, kdy je rozplánován celý den a po dopití se jde makat. Ale čaj? Čaj piješ při práci. Ani nevnímáš, že ho piješ.

Až budete mít ten balkon budete jako rakousko-uherské hraběnky.

Přemýšlels někdy hlouběji o bolesti? O tom, jak je pro vnímající tvory důležitá? A kolik druhů tělesných i netělesných bolestí člověk v životě zažije!! S tělesnými bolestmi je to jednodužší: zažiješ tu nejhorší a všechny ostatní jsou pak ve srovnání s ní nicotné a jejich bolest je tak zkompromitována a odsouzena jako nehodna prožívání. Ani bolest která trvá roky není bolestí po celou dobu, člověk ji přivykne a přestane vnímat. Ale bolesti netělesné, ty jsou mnohem horší. Smrt blízkého člověka, rozchod, nevěra, prohra, pokoření, ztráta důstojnosti, zklamání všeho druhu atd atd. Nejde je s ničím porovnávat, jsou pořád aktualizované a pokaždé v nových souvislostech. A pak je ještě jedna bolest, takový podivný filozofický fenomén, který postihuje jen určitý typ lidí: něco jako kosmický světobol. Ten stav, kdy si uvědomíš, že neseš na bedrech tisíce cizích křížů. Když máš strach o celou civilizaci o lidi, kteří by ti měli být lhostejni, ale z nějakého důvodu nejsou a kopou si vlastní hrob a podřezávají vlastní větev a tvá bolest tkví v bezmoci s tím něco udělat. Pak začneš v básních skuhrat a psát filozofické úvahy na téma Kam ten svět spěje apod.
Takže věřím, že ta část s bolestí, která nebolí, je bolestí metafyzickou a ne fyzickou. Bolest fyzická, když zabolí, člověka probudí a posílí.

Jo, Splav jsem se taky naučil na zpaměť a taky bych ji chtěl potkati v lukách, kde je to Šrámkovoj vlání. Někdy začnu básničku slovy Trápím se trápím, pak to rozvedu, dopíšu a úvod vyškrtnu, prostě to použiju jako nakopnutí. Nakopnutí co zabírá. V devatenácti jsem byl po uši zamilovaný a básničky co jsem napsal se dají číst i dneska (některé). Myslím, že je fajn, že máš taky svůj ARCHIV starých věcí.

Jak jednoduchý recept! Hmm.

Jojo, zázračná síla uniforem. Sebehnusnější chlap, když se fešně oblíkne, ženu oblbne. Pošťák, voják, hasič, skaut. Poláci neměli s těmi svými uniformami šanci.