ježiši i mě to vyděsilo! Za jedno ten vzkaz, za druhně to, jak ženské strašně rády ničí zrcadla rtěnkami.

čistá láska, hmmm, klišé, hmm, obávám se, že láska se jinak než slovy označujícími se jako klišé, vyjádřit snad ani nedá, je to o způsobu vyjádření, o interpretaci lásky. Užít to klišé tak, aby to klišé nepřipomínalo.

Mi osobně se to líbí

Puero, řek jsem si, což si zase po čase přečíst něco od potulného barda Eriena? Přiznám se, že styl tohohle zasněnce s tváří jako měl zamlada David Gilmour, Tebe, je mi poněkud vzdálen, je to dost folkový styl, který se hodí do písniček. I tahle k nim patří. K pomalé klavírové rytmice. Dychtí z toho patos a fantasmagorie,....no a to já můžu.

vlastně to kulhat nemůže, páč to nemá nohy, na kterých by to mohlo stát. Veškerá filozofie toho všeho se skrývá v nepolapitelném temnu červeného světla. Hm, záhada nakolik je sebezbožštění obrazem vlastního charakteru a nakolik pouhé interpretace vlastních pocitů a myšlenek. A abych tyhle naplácané nesmysly přivedl do pořádného ex-psychedelického nekonečna, tak ještě dodám, že plný počet zaslouží už jen to, jak to zacloumalou mojí fantazií. Blabla.

želbohu avantgardy se nikdy netěšily přízni kritiky, za což jsou ji náležitě vděčny.

jako avantgarda dobrý.

přec není si jista a bude-li nad tím ještě chvíli takto bloumat, ztratí důvěru v jistotu, že tu iniciaci (nejspíš deflorativního rázu) vůbec prodělala, nemám pravdu? Jako mužský čtenář cítím se vystrčen na okraji zájmu a dojmut, že vlastně nemohu ani přidat vhodné okomentování.

Ach jak lehké a vzdušné, ivkajo. Ranní lomcovák. A až ráno vyjde Slunce, jak líně se zvedá od tmavomodrých Beskyd a růžoví město na konci pole jež tamní zovou Místkem, bude první má myšlenka patřiti těmto veršům.

Ámen.

a nebýti mužem leč ženou, byl bych jako čtenář rovněž zastával roli milence s mečem. (a už držím zobák)

budeš asi překvapená, ale do čokolády má ta šťáva ještě daleko.

Avšak slyšte, já kulturní úchyl Puero vyslovuji tomuto infrakrátkému dílku své sympatie (netoliko snad tím, že mám rád erotické básničky). Na malý moment byl jsem co čtenář uveden v roli nahého milence (s mečem) a uveden v krátký, leč napjatý příběh. Eh.

ach jaký jsem to kulturní úchyl

přes veškerý rozvířený zvídavý optimismus akcentovaný mou šílenou představivostí (nač plýtvat tak nečeským slovem fantazie,že?) došel jsem k závěru, že to vlastně není nijak revoluční počin. A i přes nový inovativní nános vrstvy slov, která s sebou nese nové verze téhož, nemohu se zbaviti pocitu, že jsem už něco podobného četl, že něco podobného čtu velmi často. Není to známkou nekvality. To ne, jen množství. Třeba je toho Dobrého napsáno toilik, že zvráceně toužím po něčem fakt hrozném, co nasytí mou zvrácenou choutku nacházet stále něco co se vymyká, ať je to skvělé nebo špatné.

já souhlasím jedině s Ludmilem. Je to patetické.

Super.

in vino veritas

nemám rád pragismy

nó, anebo Schiller.

dobrý počin. Osobně tak maximálně mojito, rum do čaje nebo svařák, džin jsem zatím nezkoušel. Třeba začnu. Ano! Začnu chlastat jak duha!! A tuhle básničku si přitom budu mumlat.

hezké, ale krátké, takový výkřik.

senza te (italsky), ohne dich (německy)....je to tak, je to přímé a za ničím se neskrývající. Hezky nápaditá věc.