Něco na tom je

S čím menší frekvencí píšeš, tím kvalitnější jsi básník. To není na škodu. Sonet ....no tenhle druh jsem si nikdy neoblíbil. Ani Shakespearovy sonety jsem si nikdy neoblíbil. Ale asi jsi to zvládl. Já nevím.
Já jsem teď na Slovensku v Kysucách a taky hledám inspiraci.
Potácím se ve smyslných vibracích signálů z vesmíru.
Ale sonet?...vysvětli mi, jak je možné že tenhle druh formy se tak neotřesitelně drží? Přitom je to tak stará forma.

Jak symbolické.

tedy ty a Death jste fakt dvojka. Nestojí to za nic, ale budem to zkušat dál.

Možná se ty vaše příspěvky měly jmenovat ,,Sbíječka na trpaslíky"

Tvůj problém nese název jednoho termínu, který mi kdysi řekl jeden redaktor a který si už nepamatuju jak zněl. Jde ale o to, že ty rýmy ti nesedí, protože jsou to rýmy s donucením. Přídavná jména, infinitivy, přechodníky - dá rozum, že všechny mají stejné koncovky a básníci se tomu raději vyhýbají, protože dopředu čtenář uhodne, čím bude řádek končit. Umění tkví v poezii v překvapení. Spanilých-zbloudilých to se dá čekat - tam není na výběr jiný tvar, to samé se tu opakuje všude. Oblak-mrak; vzplálo-zaplesalo...
Tohle ti tam nesedí.

Další věc je rytmus. Básničky, které jsou v řádcích dlouhé by měly mít určitou zpěvnost, jinak je básnička moc hutná a dlouhá a nudná. Básník umí málo slovy vyjádřit celé věty, jde jen o to najít ta pravá slova a ještě ke všemu tak aby zněla hezky. Z té básně by se dalo 60% slov vyhodit a pořád by to byl tentýž příběh - akorát by se líp četl. U krátkých básniček (tak tři slova na řádek - tam o rytmus vlastně nejde, rytmus je pomůcka pro čtení délších básniček. Představ si, že by si to měl někdy někdo zapamatovat nazpaměť a recitovat. Na takové školáky, co tě jednou budou recitovat u tabule bys měl brát trochu ohled)

Předposlední sloka má hromadu chyb. (Přechodníky jsou zrádná past a je dobré se jim vyhnout, protože už jim dneska moc lidí nerozumí) A jsme u toho, že čtenář si nejen rád přečte báseň, ale taky ji chce dobře rozumnět a snáze ji pochopí, když bude psaná jeho jazykem. Je pěkné užívat Máchovský slovník, ale ten dneska lidem nic neřekne, jako v době, kdy psal Mácha (tehdy čeština ostatně byla velmi kuriózní řečí, nebyla ani úřední řečí).

A poslední věc: Vybral sis žánr, jak píše Mattyna, velmi dobrý výber tématu, mohu-li to tak říci. Dýchá z toho lyrická fantasy. Ovšem je taky důležité mít osobitý styl. Dneska, když čteš Seiferta, Horu, Hrubína, Nezvala, Wolkera, Ohniska... už na první přečtení poznáš, čí ty verše jsou. Je to jako s hudbou. Poznáš interpreta podle jeho díla. To je umění. A toho bys měl umět dosáhnout. Až tě někdo bude číst a nebude vědět čí ty básn jsou, řekne: To je úplně jako od Poustevníka! - pak teprve pochopíš. Pak už ti nikdo žádné rady dávat nemůže.

Ámen. Hodně zdaru.

Hezké. Ačkoliv nikdy jsem nepochopil ten zprofanovaný básnický výraz ,,šrám na duši" (nebo na srdci taky). Přijde mi, že je to jen termín, který se dává do básniček, když už všechno selže a jsou pořád málo pochmurné. Nic to vlastně neznamená - šrám na duši - nesmysl, který vlastně nikdy nikdo nedefinoval a ostatní mate, nicméně už se z něj stalo takové to klišé jako mrazící oheň apod.
Jinak zajímavý prsten a příšerný klobouk.

Proč tedy píšeš něco jiného než myslíš?

je to moc krásné. Barévné a roztoužené. Líbí. tleskám.

ještě pár takových a začnou ti říkat česká Sapfó.

Tohle tvoje dílko je krokem zpět.
Výrazy z dob Nezvala Hálka,...to evokuje starosvět ne svět dneška. A ten symbolismus mi taky nesedí - vítr oprášil prach - dá rozum že se práší prachem. Ptáci přelétli do svých krajin - poněkud zbytečný řádek. No a ten POKONYL (chápu o co jde, ale vypadá to jako sloučenina acetylu a polonia) no a ta číš....hm, no, to už je sakra kýčovité slovo. Nic moc.

Vybral sis tady v tomto případě typ verše, který je založen na dokonalém rytmu, který tady dost hapruje. Což je škoda. Jinak je to pěkná básnička s hlavou a patou, enem teda ta fasáda je nedotažená. Jo a Žid se píše s velkým Ž.

Vivím to jinak. Je to drsňačka, šťavnatá a syrová, jako dycky. A jak to tak čtu a vidím, že ta holka si i tohle přečte, ikdyž doufala, že ne, dobrý by bylo, kdyby zas ona napsala jak to prožívala ona. To by byla vtipná porovnávačka.

Ach ne. Další co si myslí, že gramatika je zbytečná.

Vida, taky máš takový pocit, že lidi okolo už vlastně umřeli a jen tady straší? Apatičtí, neschopní se pohnout, snadné terče?

Psáti o lásce jest vždy ošidné. Většinou na ni narazí někdo, kdo nesouhlasí s tím, že básník kdy poznal, že miluje, protože nejvíc na světě přece miluje ten člověk co si to myslí. Psáti o lásce jest ošidné, neb podle těch veršů s odstupem člověk může svou lásku měřit a obvykle zjistí, že nejvíc miloval na začátku a na konci už se jen snažil zopakovat tu první lásku. Psáti o lásce jest rovněž ošidné, neboť prochází tolika verzemi (ta láska), že už sama ze své podstaty nestrpí jasnou definici a každý básník ji nějak definuje podle svého. Psáti o lásce jest ošidné také proto, že popisuješ svou, nikoli naši lásku a očekáváš sobě podobnou odezvu, leč ozvou se ti buď pochlebovači (jako v tomto případě), nebo zatrpklí láskou ranění a podvedení zapšklí jedinci, co tě za tvou lásku setřou (jako v tomto případě).

Naskýtá se tedy otázka, zda vůbec jest nutno o lásce psáti? Výdyť je to tak zprofanovaný výraz! Ale je tak těžké o ní nepsati.

Já vysoce oceňuji, žes v té básni nepoužil to hnusné oplzlé laciné slovo LÁSKA a přitom to napssal, tak, že ho tam všichni cítí.

Tan mnich před popravou, jak dí 1kor13, je vskutku zajímavá sloka. Svatý muž bude potrestán. Vtipné a podprahově velkomyšlenkové.

Nenapadlo tě někdy, že bys o lásce neměl raději nikdy psát? Já si to říkám furt. Protože já jsem narcis a svoje básničky si furt dokola čtu, snad se mi samotnému líbí jak píšu, snad z nostalgie, leč u básní o lásce zjeví se mi zcela určité představy, lidi a chyby které minulost dopustila. Taková mementa - láska zapsaná na papíře, jako důkaz lidskosti, čili toho, že jsem nepopiratelně dělal chyby, neboť v té záplavě lásek nebyl jsem schopen zůstati u jediné osudové.

Hm...zase jsem se spustil a napsal velekoment. Sorry.

Hehe, ta poslední věta...člověk si hned představí, jak trápíš svou fantazii ohromnou koncentrací na myšlenku během leteckého náletu.

Tom má recht. Biedermajer.

Na druhou stranu, pociťuji tuto báseň jako jednostranně směřovaná slova, která vlastně nejsou pro naše uši (potažmo oči). Takže jejich odezva bezesporu by jinak vyzněla zcela kladně. Žel ocitla se tady a my, kritici a vox populi ji setřem.

Pffffffffffff......

Má to vůbec nějakou myšlenku?

Hezké. Jde z toho cítit takové vyrovnání se s jednostranným citem, který dychtí po opětování, ale marně. Takový nahořklý karmínový pocit. Přitom je to básnička pracující s neotřelými barvitými výrazy, které tomu dodávají ten správný výraz. Nenucenost až skoro apatickost. Návod jak odolat smutku, když vztah kolabuje a směřuje k jasnému cíli, my to víme, ale odhodlat se k přechodu do další fáze ještě může počkat. Jde z toho cítit takový smutek po něčem, co ještě mám, ale vím, že o to brzy přijdu, protože už teď je v tom taková nucenost. (Zmrzla jsi pro mne, hřeješ někoho jiného) Býti tím pavoukem, co tam v koutě spřádá ty časové pavučiny, asi bych psal kroniky.