naše vlastní díry v zemi

byl to jeden z těch dní, kdy jsem jenom seděli
seděli jsem v našich dírách v zemi a koukali na zeď
já sem čekal na nějaký znamení, na cokoli, co by mi dalo vědět
a tys pozorovala plamen lampy jako by ses ji snažila zadržet
jenom na chvíli, zamrazit věci tak jak sou
oba sme věděli, že slunce už se blíží a zanedlouho
pronikne i do tohole našeho poslední bunkru
poslední bašty svobody od všeho
posledního místa absolutního splynutí s Zemí
báli sme se snad ještě víc než kdy jindy proto
že se nad ránem propad strop a bylo jasný
že teď se celej svět, každej jeden malej blbej
nudnej nechutnej majetnej dvojhlavej náladovej
nepřístupnej frajerskej a dokonce i dospělej člověk doví
že tohle není jenom tak, a co potom?
dál sme se klepali, ale ne zimou, zima konzervuje
a hlavně v zimě kouká každej z těch lidí jenom do země
a spěchá domů, tohle byl jinej třas
dál sem čekl, kdy už to bude a náhle sem v svý díře
zaslech křík dětí ze hřště, bylo to povzbuzování
někde tam venku stály a volaly "Do toho! Do toho!"
a chvíli na to "Ty na to máš! Poď!"
trochu u toho šišlaly
přišlo mi to jako znamení, něco, na co sem čekal řadu let
a tak sem vyšel a viděl sem to všechno
viděl sem hřiště, davy, slunce, oblaka
sebe v odraze skla autobusu co jel okolo
ale děti už nekřičely, jenom stály a s otevřenou pusou na mě koukaly
a celej ten malej svítek složenej z malejch životů bez naděje se zastavil
zastavil se kolem mě
byl sem na chvíli středem světa
byl sem tarzan, michilangelo, pocahontas a lví krá
ale jenom na chvíli
pak sem to byl zase já