U vrcholu smyslů

Moc se neznáme, nezakazujem si a myslíme si o tom svý.

Božstvo.

Chutnáš v kostech. Egon Schiele Ti závidí a já voním.
A když posloucháme Skunk Anansie, jsi strašně divokej a
tvý naběhnutý žíly maj pro mě smysl.

Pokousaný záda, lízaný tváře, zpocený ruce a škrábance na žebrech.
Vysvětluj to pak.

Na parapetu, na třešňový podlaze, o zdi
- pohoršujem okolí.

Koušu tě do rtů, nemlčíš.
Chytáš mě tak silně, jak kdybych ti patřila. Omyl.
Povolujem si cigarety a víme, jak moc je to pitomý.

Špičkou jazyka dotýkám se tvý duše, máš ji níže než-li já.
A ne tak hluboko.

Chytám tě za bradu a leju do tebe červený, nestíháš to,
teče ti po bradě jako mléko nadrženým paničkám a klíční kosti
ho chytaj.
Lížu si tě.

Jsi živej.

Usměješ se v koutku, silná stránka a virtuálně prohodíme pár myšlenek na zakázaný.
Chytáš mě za vlasy, taháš, zakláním a odcházíme někam VÝŠ ...
...a nepadáme.


....a k ránu pak pozorujem svý výrazy a já ti jdu číst Šrámka, kterýho nebudu vysvětlovat.

Ta skvělá věc - že nemusíme si vysvětlovat.