Homer mi doporučil, abych tě vzal na rande!! A zadarmo. Jenže Brno je daleko a Puero je tady v závějích dokonale odříznutý. Mátový čaj se skutečně polyká? A dá se i kousat? To musím zkusit. Co bude dál? Co bude dál?!! Co bude dááál!!! CO bude dááááál??!!

Generál.

Ach ta láska. Ty jsi snad fakt zamilovaný.

Milé. Já navštívil Lido Adriano, když jsem chodil do třetí třídy. Tehdy jsme jako typičtí čeští burani poprvé uviděli západní svět zblízka. A domů jsme odjížděli s dobrým pocitem, protože takový bordel jako měli tam u nás do té doby nebyl. Kdoví, nakolik se to tam po tolika letech změnilo. Básnička není špatná.

vzrušující dílko

velmi zadřilé.

Bylo to čtivé až do rýmu nachytá-nechytá.

Asi stěžejní byla až poslední věta, která dala nahlédnout tomu zbytku pod pokličku. Že totiž, jako u Dostojevského, lidé, kteří se v obyčejném světě nevyznají naleznou své štěstí leda ve své imaginaci. Někteří ji dokáží zcela oddělit od reality, jako v tomto případě, jiní ji s realitou kombinují (básníci a naivní snílci), jiní jsou ti šťastlivci, kteří dokáží najít své štěstí i ve světě reálném.

Ovšem dal bych si s tím víc záležet, když to nese takovou hlubší myšlenku, hm?

Vskutko silně založené dílo. Neorámované lyrickoepickým teoretickým růžovým de facto hnusem.

Souhlas s Lukiem, revoluci bych pociťoval jinak. Víc fanatičtější, víc krvelačnou, víc vzrušující a nebezpečně neodolatelnou. A nebezpečnou. Poslední dvě sloky bych dal pryč a bylo by to ve výsledku slibnější, si myslím.

Povedené. Cítit z toho takové nečekané zmatení smyslů.

Dott, už nějakou dobu jsem tě nečetl (ani tady). Tohle dílko mi připomnělo jednu polemiku o erotičnosti líbání. Ústa jako předpokoje nekonečné lásky a vášně. Člověk toho při líbání moc nenamluví, soustředí se na.....na co? Na to jak se nese na notové osnově? Slyší zvonečky? Hm, to byl asi tak aspekt téhle básně, který stál za úvahu.

Kdybys zvolila volný verš, vyznělo by to jistě ještě vláčněji.

Nu, dílko se drží na top příčce Kde to teď nejvíc vře a vskutku to tu vře. Upřímně jsem byl zvědavý hlavně na reakce, ale ono tomu dílku se nebylo možné vyhnout. Kvalita sice hrůza, ALE řekl bych, že splňuje všechny požadavky pro báseň tohohle typu. A jako taková je naprosto dokonalá: přesně a doslova zachycuje to, co se tak dlouho snažím nějak pojmenovat. To praštěné chápání světa. A i když budu střílet do vlastních řad, tak 80% psanců ho takhle vidí a proto se jejich básničky nedají číst. Protože staví bolest a vyhrocené city nad vše ostatní. Toťto dílko nese všechny známky teen-tragedy-poezie: je sentimentální, růžová, plyšová, vyhrocená a naprosto zbytečně vulgární.

Jelikož nejsem zrovna odborníkem na tenhle typ poezie nemůžu (a hlavně nechci) ho nijak hodnotit. Ty jsi přesně ten typ autorky, které by se zase nelíbily moje básně.

jiBIGřiBUD: na tvém místě bych svými komentáři méně plýtval a víc si vybíral, komu je napíšu. Odrazí se to potom i v kultivovanosti Tvých komenářů.

Dovolím si promluviti do duše autorovi i kritikovi, protože oba byť protipólní postoje jsou na tomto místě zcela neadekvátní. Tak nejprve k dílu. Tohle je ten typ díla, který by se sem dávat neměl, protože svou dychtivou upřímností nikoho nezasáhne. Je adresován někomu jinému a na první pohled je z díla cítit, že nestojí o to, aby jej četl někdo jiný a nedej bože aby ho nějak hodnotil. Otázkou pak je, proč takové dílo teda vystavovat a žádat si komentáře.
No a teď ke kritice. JiBIGřiBUD se profiluje jako pan kritik co pro upřímný a drtivý komentář nechodí daleko. Ale měl by se zamyslet nad tím, co by měl kritizovat a co nechat být. Tahle báseň očividně může být napsaná sebenedokonaleji a stejně splní účel, za jakým byla sepsána. Když hodnotit dílo, tak pro to, aby se autor poučil co dělá dobře nebo blbě. Nepochlebovat ale taky kolem sebe nedštít oheň a síru.

zabít

Pěkné, pěkné. Na palindromy jsem tu zatím nenarazil.

Pěkně ač složitě napsáno. Normální člověk z lidu ale jaksi nepochopí o čem to má vlastně být. Báseň, nechce-li se tvářit tajuplně a inteligentně, by měla být srozumitelná v každém slově. Obrátit každé slovíčko třikrát v hlavě, než si najde svou správnou polohu, zabarvení a důraz. Třeba z druhé sloky je cítit jak se v člověku vyvalí na povrch elementární a přirozený hněv, když tiší bolest. I ta červená ukrytá v krvi na rukou je přirozeným pudilem vzteku. Kdybych měl červeně natřený pokoj, už když bych ho otevřel, rozbušilo by se mi srdce. To dělá červená.

Puerovi se to moc líbí.

Jééééžííííš, to byla ale ptákovina!!

Nicméně mělo-li se to brát jako humorný text, tak to svůj účel splnilo. K popukání bylo už to první procitnutí v nemocnici. Jistě, obvykle, když někdo omdlí, tak se naloží do sanitky a odveze na JIPku, kde do těla zasouvají ohromné nitrožilní, nebonitroděložní jehly, které se obvykle napojují na kapačku a kterými si pacient dle potřeby může kdykoliv směle propíchnout hrudník, třebas i skrz. Nemluvě o extraprogresivním druhu rakoviny, který se zčistajasna objeví a oběti pak zbýtá jen den, který samozřejmě musí strávit sexem. Semtam si zahurcá někdo zase padne do bezvědomí....

Je to komické, ale to asi nebyl účel, že?

Ich forma má jednu vadu. Autor musí vyprávět svůj vlastní životní příběh. Pokud ne, čtenář to zjistí, a pokud ano, tak se musí zcela otevřít, odhalit svoje nitro a dát do něj nahlédnout, stačí něco zamlčet a příběh se zbortí. Na ich formu musí být autor prozaik odvážný. Ve tvém případě, jak se zdá, s tím problém nemáš, a když už jsi hodně osobní, dokážeš nenuceně odbočit a pak se zase vrátit.
Úvod je taky důležitý. Ve zkratce se v něm odhalí o co v příběhu půjde a nesmí se toho říct moc, aby mělo cenu ten zbytek přečíst.

Je to pěkné. Dokážeš udržet napětí a pointa úplně na konci je věru šokující. Taky to prostředí ve kterém se ten příběh odehrává umíš vylíčit do barvitých detailů. Možná jedinou věc bych změnil: Nepsal bych jména. Ani kdyby byla změněná. Třeba Kafka, ten to vždycky vyřešil tak, že napsal jenom doktor K., což je sice hrozná varianta, ale když už je příběh osobní, tím že je podaný ich formou, možná by nemusel být osobní více. No, to je jen nápad. I bez toho by to přece šlo. Ačkoliv, teď si uvědomuju, že to celé vlastně začíná tím, Táňa, Táňa...takže nic.

Mám rád poezii, která odlehčuje. Vypravěč se stává něčím skoro nehmotným. Deštěm, vánkem, světlem, tmou... Je to věc, která mě fascinuje na japonské, čínské a korejské poezii. Ta lehkost ukrytá ve slovech. Je umění skládat verše tak aby dokázaly čarovat, aby ve fantazii vyprovokovaly představu, že i ta nejtěžší věc jakou známe ztratila svou tíhu a na pouhé fouknutí odletěla do oblak, jako by byla z papíru.

Musíš být křehký člověk, člověk, který vidí svět v maličkých detailech, člověk s prsty menšími než mají kapky deště. Básnička je moc hezká.