Tohle je prostě nádhera. Moc se mi líbí.

Ta hravost je odzbrojující a to i přes hromobití.

Moc se mi líbí. Připomnělo mi Evu a to, že to taky neměla lehké.

Každý se vrací za těmi svými, je čas si uvědomovat, čím je naše duše celá.

Tak sladké konce vznikají z krásy.

Tuhle úchylku mám taky. Vím, jaké to je. Napsala jsi to překrásně.

Hodně silná.

Leslie: Orionka: Hezký den. Moc m těší a za připomínky děkuji. Už jsem to podle toho dávno upravil, jen bohužel jinde. Tak to právě teď napravuji.

Hezké. Člověk vnímá paměť stromů.

kmotrov: Díky moc. vážím si.

Homér: Moc díky, že ses mým výlevem tolik zabýval. Vážím si toho. Jsem paličatý a nechám to tak ;-)

Miňko: Hanulka: Děkuji za čtení

Nádherné o šťastlivé nezdolnosti. Potěšila.

Vzpomněl jsem si na najádu od Voskovce, co měla jedno oko zelené a druhé modré.

Umět se tak dívat.

Je to tak. Jsme jen hříčkou v rukách přírody a stále nám to nedochází.

Hanulka: Já po pravdě nevím. Je to jakási synergie mezi těmi symboly a mými pocity. To čtyřverší na začátku mě napadlo už někdy na jaře, ale nedávalo to příliš smysl. Teď jsem se k rozpracovanému vrátil a trochu to dotesal. Je to o tom, co čtenář cítí, když čte.

To se tak snadno řekne.

Snad má aspoň pádlo.

Kolik nejrůznějších reakcí má člověk na déšť, jako by byl odrazem jeho duše.