Rozklika jsem, přečetla, pokrčila rameny a pak mi to došlo... Vážně povedená. Fascinuje mě, jak kratký text někdy stačí...

Je tam hodně překlepů, bez nich bude čtení mnohem příjemnější...

Nejpřirozenější je pro mě *, zároveň však pro komplikovanost do budoucna nejméně přijatelná. Považuji ji za vhodný přechodový můstek k další formě. Jazyk je součástí kultury a ta vychází z určité tradice. Prudká proměna je těžko přijatelná. Proto bych dala * jako první krok. Dál by se mi líbilo -e.

Po přečtení mě napadlo, že je těžké zajistit bezpečné prostředí, a zároveň prostupnost vzniklých sociálních bublin. Pro společnost je určitě ideální, když spolu komunikují i lidé, kteří spolu v zásadních věcech nesouhlasí. Na sociálních sítích však často mezi názorovými tábory nejde o komunikaci ale pouze o snahu urazit protivníka.

Všichni lžeme a hodně často právě pro lásku.

Opravdu velice silné... Dobře se čte a pointa je výborné umístěna. Jakoby žádné slovo nebylo zbytečné, což oceňuji. Navíc zasáhla tam, kde mě to teď nejvíc bolí... Bílé pláště... Strach... Čekání... Strach...

Velmi povedená báseň, nápaditá, okouzlující... Za možná jsem často vděčná. Bolí obvykle méně než určitě. Dává naději...

Nemohu napsat, že rozumím, co jsi chtěla sdělit.. Ta báseň je jako voda, kterou bych se pokusila udržet v dlani,. Dlaň je vždy po chvíli prázdná a já musím číst znovu. Zůstává ve mě pocit síly, kterou jsem vázána ke své rodině a ke svému původu. Ta pouta cítím nejvíce ve chvíli, kdy se svíjím, abych se od té minulosti osvobodila. Nikdy se to nepovede... Jediná cesta je ji přijmout, minulost, rodiče, prarodiče i ty generace, které jsem nepoznala, i jejich odkaz v sobě nesu.

Báseň si stejně jako tvář, pluje a proplouvá, jen lehce zčeřená hladina mi po ní v duši zůstala... Neumím vysvětlit proč... líbí...

Výborně se čte, ale velmi mě mrzí 2 věci:
1. Nedozvěděla jsem se, jestli tam mají erární sprchový gel a já nesnáším otevřené konce.
2. Zdá se mi to jako úryvek z delšího díla, které bych si moc ráda přečetla a kde bych se dozvěděla kontext této situace. Bez kontextu nepůsobí zápletka tak zajímavě, protože moje obrazotvornost nemá možnost více si informace zařadit. Mohl by to být přitom skvělý cestopis.

Pobavilo... Kéž by mi taky zdrhnul...

Dobře se to čte a hezky plyne. Rozum a srdce... Zdají se být protihráči, ale nenech se zmást. Emoce se rády tváří jako hlas rozumu. Takový strach je na to přímo odborník. Zkus intuici. Ta má tu schopnost dávat odpovědi, jen neumí tak nahlas křičet jako rozum a city. A přesto někde v hlubině duše, víš...

Minimum prostoru, maximum sdělení... Dokonalá kombinace.

Trefné shrnutí a očekávám další... Těším se, jak tam zapracuješ trasování a testy. ;-)

Není z toho jasné, zda tvá rozhodnutí už změnila tvou budoucnost, či ta budoucnost již změnila tvá dnešní rozhodnutí. Tato nejasnost se mi moc líbí, je to takový hezký rébus a děje se dle mého názoru oboje...

Drsné a opravdové.

Zastavím se hned u anotace. Co je ten pravý život? A co je jeho opakem? Falešný život? Virtuální život? Co se básně týká, tvar je svobodný na mě snad až příliš, ale báseň plyne a dobře se čte...Myslím, že dokud člověk žije, tak nemůže dojít na konec cesty, ale stane se, že zabloudí a zvolí slepou ulici, ze které se musí vracet a která ho stála drahocenný čas.

Vyvstávají obrazy, jako by ale kolem mě pluly po řece a já je v té básni nestíhám zachytit, je jich příliš mnoho a všechny křičíš stejnou silou... Zůstává přehlcení...

Audrey Diamond: Až vykrystalizují, tak bych je ráda viděla.

Singularis: Tvůj komentář mě vedl k otázce, co vlastně od svých dětí očekávám jako odměnu za své snažení. Zvláštní je že na tu odměnu vlastně nemusím čekat. Jedná se totiž o určitý druh lásky, která je bez výhrad a bez pochyb.
Problém je spíš v tom, že vnímám jako výsledek úspěšného rodičovství šťastnou, ale také samostatnou a nezávislou bytost. Děsí mě fakt, že možná nebudu moci uspět. Bojím se tedy zejména vlastního selhání... Dnes jsem četla jakési komentáře pod článkem zabývajícím se nízkou porodností mladých matek. Psalo tam dost žen, které po čtyřicítce porodily zdravé dítě a teď se tím chlubily. Považovaly to za svůj úspěch. V tomto kontextu je tedy narození postiženého dítěte můj neúspěch, což není příjemné vědět. Ovšem dneska naše holčička udělala první dva samostatné kroky. Bude to dobré, protože nezáleží, jaké to je, ale jak to vnímám já.