Hledání kompromisu mezi svobodou a bezpečím (20)

1. Úvod

Žijeme v přelomové době digitalizace, kdy jsou mezilidské vztahy zprostředkované přírodou urychleně nahrazovány vztahy zprostředkovanými komunikačními technologiemi, které navrhl, vyrobil a provozuje člověk. Tato změna s sebou přináší hledání nového kompromisu mezi bezpečím a svobodou, protože zatímco ve fyzickém světě tento kompromis našli naši předkové a my jsme ho bezpracně zdědili jako samozřejmost, za kterou není třeba bojovat a nad kterou není třeba přemýšlet, v nedávno objevivším se světě sociálních sítí ho naše civilizace teprve hledá.

2. Bezpečí a svoboda ve fyzickém světě a na sociálních sítích

Nejprve si však ujasněme, co mám na mysli bezpečím a co svobodou.

Bezpečí znamená ochranu člověka před vlivy, které hrozí, že jej připraví o něco, co je pro něho důležité — např. o život, o majetek, o smysl života apod., ale v širším slova smyslu může znamenat i ochranu před čímkoliv, co by člověku mohlo způsobit nějakou újmu, třeba před spoilery, sprostými slovy, stísněnými prostory, červenou barvou, arašídy apod. Bezpečí ve svém životě potřebuje každý člověk, ale každý v jiné míře; pro někoho jsou arašídy pochoutka, jiného mohou prostřednictvím alergické reakce zabít.

Svoboda umožňuje člověku se ve společnosti rozhodovat a uplatnit samostatně, ne jen jako součást většího celku či jako vazal nějakého pána. Svobodu člověk ke svému životu nutně nepotřebuje (díky tomu mohou existovat totalitní režimy a otroctví), ale umožňuje mu hledání osobního uspokojení, štěstí, seberealizaci a další věci, které západní civilizace považuje v životě za zásadní a nezbytné. Zaměstnanec v pracovní době svobodu nepotřebuje, protože rozhoduje a jedná za svého zaměstnavatele a uplatňuje se ve společnosti prostřednictvím něj; ve svém volném čase ale svobodu potřebuje, protože jedině díky ní může být alespoň část svého životního času „sám sebou“.

Jenže ani ve fyzickém světě ani na sociálních sítích nemohou lidé dostat obojí stoprocentně; pokud budou totiž lidé v nějakém prostředí stoprocentně svobodní, umožní jim to ohrožovat druhé a škodit jim. Naopak stoprocetní bezpečí by bylo možné jedině za cenu naprosté ztráty svobody (popř. krátkodobě za cenu naprosté izolace).

Z toho logicky vyplývá, že optimálním řešením je kompromis mezi bezpečím a svobodou.

3. Stav ve fyzickém světě

Ve fyzickém světě kompromis mezi bezpečím a svobodou již existuje. Základní úroveň bezpečí a svobod garantuje stát a fakticky se s ní setkáváme nejčastěji na ulicích a náměstích.

Jakmile však vstoupíme do nějakého vyhraněného prostředí, třeba do gay-klubu, do supermarketu či do mešity, hranice mezi bezpečím a svobodou se změní — v mešitě si nemůžete dovolit vše to, co na ulici, ale na druhou stranu jste tam zase společenskými pravidly toho místa chráněn/a před mnoha druhy „ohrožení“, které jste na ulici povinen/povinna snést a strpět. Lidé tedy ve fyzickém světě obecně svobodnou volbou místa a sociálního kontextu obětují různé části své svobody, aby za ně získali různé části bezpečí.

4. Stav na sociálních sítích

Současné sociální sítě můžeme zjednodušeně rozdělit na „svobodné“ a „civilizované“.

Svobodné sociální sítě jsou méně známé a uživatel na nich běžně naráží na neonacisty, náboženské fanatiky, pornografii, spam, diskriminaci, výhrůžky, projevy nenávisti, podvody, lži, fake news, urážky, nevyžádané obtěžování, zkrátka na všechny ty věci, které jsou ze „slušné společnosti“ společenským tlakem a právními hrozbami vytlačeny někam, kde se na ně „slušní lidé“ nebudou muset dívat. (Určitou výjimkou jsou jen reklamy, které jsou ve slušné společnosti uznávány, pokud se drží přílušných pravidel a zadavatel za ně přiměřeně zaplatí.) Svobodné sociální sítě tedy tvoří okraj společnosti a lidé na ně zpravidla nevstupují se zájmem a nadšením, ale s pocitem křivdy a nenávisti vůči režimu.

Nenávistné projevy, pornografie, spam a další věci, které se na svobodných sociálních sítích vyskytují, mohou být nebezpečné nejen pro jednotlivé uživatele, když je ruší od hledání obrázků roztomilých kočiček či profilu člověka, kterému by mohli opravdu věřit, ale i pro celou společnost. Typickým uživatelem sociální sítě je totiž mladý člověk, který obsah na sociální sítí vnímá sám (tzn. bez korekce např. od svých rodičů). Takový člověk pak obsah, který mu sociální síť předkládá, prožívá natolik, že se jím nechá vychovávat a přinejmenším podvědomě se „snaží zapadnout“. A pro společnost opravdu není dobré, aby si vychovávala lidi, kteří se budou snažit zapadnout mezi neonacisty a pornografii, nemluvě o případných teroristech Islámského státu, kteří se tam možná také někde skrývají.

Civilizované sociální sítě, mezi nimiž má z jistých důvodů dominantní postavení Facebook, si namísto toho stanovují pravidla, která vymezují druhy obsahu, který na dané sociální síti není dovolen. Tato pravidla pak vymáhají přímo dané sociální sítě, a to s použitím automatů a někdy i živých moderátorů. Toto vymáhání ale není pod veřejnou kontrolou, snad až na výjimečné případy, kdy se týká opravdu velkého množství lidí nebo lidí tak významných jako např. Donald Trump.

5. Nedostatky současného stavu

Současný stav na svobodných i civilizovaných sociálních sítích má zásadní nedostatky.

Na svobodných sociálních sítích se uživatelé necítí bezpečně. To je patrně hlavní důvod, proč na ně vstupuje jen velmi málo uživatelů, kteří mají šanci uspět na těch civilizovaných.

Jenže i přístup civilizovaných sociálních sítí má dvě zásadní vady, které vyniknou zejména ve srovnání s kompromisem ve fyzickém světě.

První vadou je, že civilizované sociální sítě vycházejí z předpokladu, že rozhodnutí o tom, zda je nějaký konkrétní obsah „dobrý“ či „zlý“ může být jednotně platné pro všech šest (či více) miliard lidí na světě. Když se pak podle nich tímto způsobem veškerý obsah roztřídí na „dobro“ a „zlo“, stačí zlo zakázat a zlý obsah smazat. Lidé se pak přizpůsobí, už žádný zlý obsah nebudou produkovat a všichni budou šťastní. Jenže skuteční lidé tímto způsobem nefungují; příklad toho, k čemu takový přístup může vést, je-li aplikován extrémně, můžeme vidět v epizodě klasického Doctora Who „The Happiness Patrol“.

Druhým, možná ještě horším problémem je, že z různých zemí vznikají tendence označovat za „zlo“ víc a víc obsahu. I ty obrázky roztomilých kočiček mohou být časem označeny za propagaci týrání zvířat a smazány a profil člověka, se kterým byste si rozuměl/a, může být zablokován za to, že tento člověk podpořil někoho, kdo odmítl odsoudit něčí sexistický vtip, protože se s ním neměl možnost seznámit.

6. Jak by to mělo být správně

Jak tomu rozumím, ideálem panevropské kultury je činit svět bezpečným a svobodným místem pro všechny. Ale pokud tohoto ideálu budeme dosahovat tím, že budeme čím dál víc nesnášenlivých lidí vytlačovat na okraj společnosti mezi kriminálníky, neonacisty apod., je to špatná cesta. Společnost by se měla už jen v zájmu své stability stažit, aby na jejím okraji končilo lidí co nejméně, a naopak aby se co nejvíc lidí zapojovalo do jejího chodu a napomáhalo jejím cílům.

Přitom jedno z možných řešení je zřejmé — stačilo by, kdyby civilizované sociální sítě přestaly spojovat všechny lidi do jedné velké skupiny s jednotnými pravidly a namísto toho napodobily fyzickou realitu vytvářením obrovského množství malých sociálních kontextů, každý s vlastními pravidly.

Každý uživatel by pak měl mít snadnou možnost se pohodlně účastnit všech kontextů, které mu připadnou v jeho vlastním pojetí bezpečné a snesitelné, a naopak se vědomě a zodpovědně vyhýbat kontextům, které ho urážejí, které vnímá jako ohrožující či které nesnese.

Současně by se měly sociální sítě stát bezpečným místem i pro všechny inzerenty (s výjimkou těch, jejichž reklama je zakázána zákonem). Každý inzerent by měl mít možnost si vybrat, které sociální kontexty jsou pro jeho inzerci přijatelné (nebo dokonce atraktivní) a tato inzerce by se pak nezobrazovala mimo tyto kontexty. Právě inzerenti (ne běžní uživatelé) jsou totiž hlavním důvodem, proč některé civilizované sociální sítě omezují (nebo alespoň demonetizují) i na první pohled bezpečné a „nezávadné“ druhy obsahu.

A je důležité, aby uživatelé vkládající obsah měli přehled, pro jak velké skupiny uživatelů jsou které sociální kontexty přijatelné, tedy např. o kolik procent víc uživatelů budou moci oslovit, když v příspěvku nepoužijí sprostá slova. To je bude žádoucím směrem motivovat, ale nebude je to trestat, když se nepřizpůsobí.

Zkrátka řečeno, sociální sítě by místo globálního nadiktování hranice mezi „dobrem“ a „zlem“ a snahy o převýchovu svých uživatelů měly respektovat přesvědčení uživatelů i platících inzerentů a místo celosvětového odepírání prostoru některým druhům obsahu poskytovat prostor, ve kterém najdou svoje místo opravdu všichni, i ti, kdo se navzájem nesnesou, a proto spolu nemohou přijít do přímého kontaktu.

Tak by dle mého názoru měl vypadat další stupeň hledání kompromisu mezi bezpečím a svobodou ve světě sociálních sítí. Rozhodně to však není definitivní stav, protože rozdělením na sociální kontexty by sociální síť přišla o mnoho výhod, které oproti fyzickému světu má. Další vývoj by měl směřovat k tomu, aby tyto výhody získala nazpět.

ILUSTRAČNÍ OBRÁZEK: