Tvoje úvaha o vyprazdňování mě zaujala a nejen díky tomu, že jsem ji inspiroval/a. Souhlasím s tebou ve všem, snad až na ty delfíny. Ale myslím, že vyprazdňování slova „slušnost“ není způsobeno jen jeho zneužíváním, ale také tím, že přestává existovat to, co to slovo v minulosti označovalo. Slušnost původně představovala soubor pravidel upravujících vztahy mezi lidmi zastávajícími společenské role. Jenže v minulosti si ten soubor pravidel vystačil s rozdělením na „pravidla pro muže“ a „pravidla pro ženy“ a s vágním pojmem společenské významnosti. V dnešní společnosti je ale jen genderových identit kolem deseti a přidávají se k tomu různé duševní a tělesné abnormality, kompenzační pomůcky, subkultury, nezvyklé situace (např. telefonování či chatování po webu) a další specifika (alergie, veganství, bojkot palmového tuku apod.). V tak složité společnosti už jednoduchý soubor pravidel nemůže postihnout všechny vztahy mezi všemi možnými skupinami a jejich kombinacemi a slušnost taková, jaká byla před, řekněme, 150 lety už prostě není možná ani vhodná.

Pro tebe je třeba slušnost vyslechnout, co je nového od paní z vedlejšího vchodu, ale co kdyby vůbec nepotřebovala vyslechnout, co je nového, ale potřebovala by každý druhý den zalít květiny na parapetu, protože by pro ni bylo těžké k nim dosáhnout. Dělala bys to ze slušnosti také, když bys šla kolem?

Já jsem člověk, který se po duševní stránce od většiny v mnohém liší. Spoustu věcí, které ostatní potřebují, já nepotřebuji, ba mě otravují. A pak mám zase nezvyklé potřeby, které bych chtěl/a od druhých respektovat. Jenže snahy o slušnost, s jakými jsem se setkal/a, mi připomínaly víc bezohlednost než ohleduplnost a respekt − třeba potřást levákovi pravou rukou, dát vegetariánovi do zeleninové bagety šunku (protože většině by tam přece chutnala), snaha zavést bezvýznamný rozhovor s introvertem apod.

Jsem pro ohleduplnost, která ale vyžaduje se s druhým člověkem trochu sblížit, naslouchat mu a poznat, co ve skutečnosti potřebuje, co mu vadí a co by mu udělalo radost. To je ale něco, co nejde dělat mezi cizími lidmi, kteří se jen náhodou potkají.

Dívka v modrém: Ty věci, o kterých píšeš, mi také vadí. Nejvíc asi ten nedostatek kritického myšlení. Dohady bez výsledku také, zvlášť když se ty protistrany ani pořádně neposlouchají. Pak mi také vadí, když je někdo přesvědčený, že nemá smysl dělat nic, co ho nebaví, nebo když se naopak „opíjí bezmocí“ ve stylu, že stejně musí vyhledávat Googlem a na počítačí mít Windows atd. a že s tím nemůže nic dělat, protože to by se musel trochu snažit, a proč by to dělal, když s tím stejně nemůže nic dělat, protože to by se musel trochu snažit atd.

Nemyslel/a jsem to tak, že by to „táhnout za jeden provaz“ mohlo být motivováno jen nenávistí. Určitě může být motivováno i vhodnou sounáležitostí či solidaritou. Jenže to je dnes těžší než dřív, protože to předpokládá, že lidé budou zastávat společné hodnoty, a na to už se dnes u lidí na ulici nemůže člověk spolehnout tolik jako dřív. Ale zeptat by se tedy mohli...

Víc lidskosti bych uvítal/a, slušnost jsem nikdy dostatečně nepochopil/a a moje zkušenost s ní je taková, že jsem ve jménu slušnosti dostal/a samolibým tónem vynadáno za něco, co nikomu neublížilo, jen to asi nebylo „to správné chování“. A koneckonců ti svalovci na to divadelní představení o Ježíši znásilňujícím muslimskou dívku také vtrhli ve jménu slušnosti, pokud si správně vzpomínám. Proto se ke slušnosti v současnosti nehlásím.

Určitě souhlasím s myšlenkou začít u sebe a u svých dětí, ale je třeba si dát pozor, zda na ty děti máme větší vliv my, nebo jejich telefony...

Souhlasím s Lokinem. Kromě toho si myslím, nejen že „ubližujeme lidem“, ale také „necháme jim ubližovat“. Problém je, že je jen velmi tenká hranice mezi oním „tažením za jeden provaz“ a nenávistí. Když třeba uvidím, jak Zamila některým lidem smazala komentáře a začnu ji kvůli tomu bojkotovat, je to z mé strany úcta k poškozeným („tažení za jeden provaz“), nebo nenávist k Zamile? Jak se to pozná? Mohu si tím být jistý/á? Obávám se, že většina z těch, kdo dnes nabízí nějaký „jeden provaz“, je ve skutečnosti motivována nenávistí (případně strachem, což je o něco lepší, ale ne o moc). Je to složité...

Text úvahy bych vynechal/a, název a anotace docela stačí a souhlasím s nimi, ani mě se v poslední době nedaří psát.

Meluzina: Aha. Takže vlastně obě varianty jsou bolestivé.

Z tvého komentáře jsem se hodně dozvěděl/a. Mně připadne hodně nefér, že si rodiče nemohou náročnost porodu rozdělit. Napadlo mě, že teoreticky musí být porod nesmírně bolestivý i pro rozené dítě, ale tam je to v pořádku, protože je to bolest žádoucí a formující − prvotní bolest, díky níž pak bude schopno správně cítit a vydržet všechnu ostatní bolest v životě.

Pojem „přerušení těhotenství“ je podle mě opravdu zavádějící. Ale to asi proto, že lidé se snadno nechají manipulovat dojmem, jaký z označení mají. Nacisté také nemluvili o „vyvraždění židů“, ale o „konečném řešení židovské otázky“, protože chtěli, aby s tím lidé souhlasili. Když chtějí, aby rodička souhlasila s potratem, nemohou jí navrhovat „násilné ukončení těhotenství“. (Stejným mechanismem s uživatelem manipulují antiviry zdarma, když mu nabízejí „odstranění doplňků prohlížeče se špatnou pověstí“ a „instalaci bezpečného a spolehlivého prohlížeče“. Jenže všechno to jsou jen reklamní pojmy, které nemají žádný obsah a mají uživatele přimět se rozhodnout předem daným způsobem. „Přerušení těhotenství“ je možná něco trochu podobného.)

Zarazilo mě označení donošení dítěte za „sobecké“, ale když jsem nad tím přemýšlel/a, myslím, že jsem na to přišel/a. Ano, matka má právo učinit rozhodnutí, zda takové dítě přijme nebo ne. Jenže co zbytek rodiny? Co stát? Připomeňme si politiku jednoho dítěte v Číně − tam šlo hlavně o to, že stát neměl pro nové děti dost zdrojů a míst, tak je prostě nepřijímal; část těch dětí tak vyrůstala bez občanství a bez nároků na vzdělání (už si nevzpomínám, jak to bylo se zdravotní péčí) a rodiče byli trestáni za to, že přivedli dítě do takové situace. U nás zákon přímo ukládá narozené dítě přijmout jak druhému rodiči, tak státu. (Ještě to ukládá zdravotnickým zařízením a základní škole. Zbytku rodiny to neukládá a z toho jsou pak případy, kdy chybí hlídání...) A v tom je možná považováno rozhodnutí matky za „sobecké“ − přivlastňuje si sama rozhodnutí o věci, která se bude podle zákona týkat i druhého rodiče a státu. Ale ještě jsem nad tím nepřemýšlel/a tolik, abych se dokázal/a rozhodnout, zda je to tak správně, nebo by to bylo lepší jinak. Má se jednat v zájmu dítěte, jenže zájem dítěte vznikne až jeho narozením, předtím jde opravdu jen o část těla rodiče, která vlastní zájem nemá.

Meluzina: To asi ano. Všechny nás vlastně chce někdo „sežrat“ (obrazně řečeno)... Děkuji za názor.

Pajalord: Aha. Děkuji za vysvětlení! Opravdu mi to s tím kartáčkem zní zvláštně.

První čtyři verše moc nechápu. Jednak nepasuje na případy, kdy je homosexuálem lesba, a jednak nevím, že by gayové měli nějaký zvláštní vztah k mezizubním kartáčkům, ale třeba je to jen nedorozumění.

Poslední sloka mě ale celkem oslovuje.

kumburk: Děkuji za komentář. Souhlasím, že je lepší nebýti ovcí, pokud má ovšem člověk na výběr. Velká část lidí na výběr nemá a ti to pak mají těžké.

Moc mě to potěšilo. Už jsem začínal/a zapomínat, jak je život krásný... Děkuji za tuto úvahu. :-)

Mimochodem, podle mého názoru život (ve smyslu, v jakém to slovo asi používáš) vůbec nevzniká. Jsme součástí téhož života jako naši rodiče, jen se ten život na nás rozšířil. O mnoho záludnější je otázka, kde jsme se tu vlastně vzali my, ale tu teď naštěstí nemusím řešit.

Souhlasím s Lukiem, že „Nápad dobrý, provedení bída“, ale myslím, že by stačilo pořádně opravit pravopis a překlepy a přidat k tomu nějakou hudbu a mohl by se z toho stát hit. Jediné, co mi tam „skřípe“ obsahově, jsou ty „baby“. Není jasné, zda jsou to baby (staré ženy) nebo baby (anglicky dítě) a nemyslím, že by to byl záměrný dvojsmysl.

Severak: :-D Ty máš za barákem ovce? :-O

Mlčeti Zlato: Dobrá otázka. Možná i u nás záleží hlavně na tom, jak jsme se narodili..

jo_: Děkuji. :-)

Tato báseň mi připadne překvapivě jasná. Myslím, že to, že „předtím býval svět jednodušší“ je iluze, ve skutečnosti nás spíš v minulosti naučili, jak svět tehdy fungoval, a proto jsme mu rozuměli, a tedy nám připadal jednoduchý, zatímco mezitím se změnil a dnes funguje způsobem, kterému málokdo rozumí a skoro nikdo se o tom neučí, takže lidem připadne složitý a nesrozumitelný, i když to tak vůbec není. Je prostě jen jiný.

A to brzo/brzo mi tam nějak básnicky drhne.

Hodně mě oslovuje. Z toho, čím jsem sám/a, je mi docela smutno. A ta metafora s dobrým a zlým psem je zajímavá, jen moc nevysvětluje, proč se zlý pes často probudí tehdy, když se ten dobrý vrátí ze světa zmlácený a odmítnutý.

(A má být „dva psy“, protože je to 4. pád.)

O důvod víc, proč i v létě nosit uzavřené boty a střežit si svůj osobní prostor...

A to „Nesmí být jakýkoli dohledatelný vztah mezi vrahem a obětí.“ mi zní tuze nereálně, pokud ho skoro deset let sledovala a bude v seznamech všech možných klubů, posiloven apod., kam chodil on. Taková věc vyšetřovatelům neujde. (Pořád je ale slušná pravděpodobnost, že ji neodhalí.)

Severak: Vždyť je tam vysvětleno, že motivací je jí nenávist. Spíš mi není moc jasné, jak by ho mohla tak sledovat.

Název má moc hezkou myšlenku...