DDD: Myslíš jako báseň nebo jako vtípek zahrát při anonymním dni si na devilse?

Devils_PIMP: Napadlo mě, že by možná šlo tematicky nasimulovat devilovskou báseň (včetně několika chyb) a vydávat se za tebe. Přizval jsem si jako pomocnici Inien (také povídkářku, ne básnířku) a spolu jsme vytvořili tento paskvil. Přijmi omluvu za zprznění svého stylu a těším se na vystoupení LUKIA! (alespoň jeden se chytil)!

Kritika - ta vám jde! Ale uhádnout autora - kdo si troufne?

Nedivím se ti, mně se taky nelíbí.

Určitě?

Napověda autora vše mění
tohle Devils_PIMP fakt není!

(pokud mi budete věřit)

Je to povídka "bez děje", založená na pocitech hlavní postavy. Nikdy jsem si na takovou povídku netroufl a ani ani netroufnu, tím pádem můžu těžko radit, jak ji napsat lepe. Na druhou stranu, ne každému bude vyhovovat.
Dva detaily: trochu mě rušily formulace "ty jsi se" (nejsem z Prahy) a poslední větu bych fomuloval ".... víčka pozře..." nikoliv nepozře.

Povídka je vymyšlená dobře, ale hádám má dva čtenářské nedostatky. První, částečně subjektivní, je v komplikovanosti problematiky při vytváření systému. Myslím, že jen málo čtenářů (nespecialistů na hard sci-fi Asimova typu) bude mít trpělivost a vůli se v tom vyznat.
Druhý nedostatek je sice "formálního" rázu, ale dost podstatný. Povídka je vyprávěna ve 3. osobě, ale často jsou vsuvky jakoby v osobě první (myšlenky hrdinky), které ale nejsou nijak vyděleny. Příklad: "Takže ho mám… Předměty znova začaly vrhat stíny. Chci vědět proč." První a třetí věta jsou myšlenky, které běží hlavou hrdince (vypravěč = 1. osoba). Druhá věta náleží vypravěči v třetí osobě. Čtenář to ovšem může pochopit tak, že se postava ptá, proč vrhá stíny. Jednoznačně by bylo potřeba ty "myšlenky" graficky vypíchnout - třeba kurzívou.

Já vím, že tu větu o zakopání mrtvol říká hrdinka jako žert (a kdyby to skončilo "jinak", tak nic proti), ale děj k tomuto závěru směřuje.
Napsat slušnou milostnou prózu taky není sranda - nemá-li to být červená knihovna :-)

Stuko, mícháš dohromady dvě věci. Jednou je nápad (poprvé použitý Vetřelec, nebo Věc), ale úplně jinou je zpracování. To bys mohla o detektivkách říct, že všechny mají stejný základ – vražda a vyšetřování - a jsou tedy bez překvapení…
To, o čem mluvím já, jako o nedostatku překvapení, je právě to zpracování. Tím spíš, že „vraždící mnišky“ jsou vyvařené, tak to nebudu čtenáři cpát na talíři – tady máš vlastně závěr vyřčený už tady: „Pôjdu sa teraz za nás pomodliť a ráno s čistým svedomím zakopú naše stuhnuté mŕtvoly na záhradu, kde pestujú bylinky“. A to hrdinky ještě ani nevkročily do kláštera! Ne! Kdybych chtěl udělat z mnišek vraždící bestie coby závěrečné překvapní, tak budu čtenáře do posledního odstavce přesvědčovat, jak hodňoučké a miloučké ty bábušinky jsou! Jistě, nějaké (ale dvojznačné) náznaky tam být můžou, aby to nepadalo, jako závěr z nebe spadlý, ale pro čtenáře musí být miloučká babča zaměňující kříž za dýku šokem, ne předpokladem! A ten šok, to překvapení, že je to jinak, než si čtenář celou dobu myslel (tak, jak ho autor popošťouchával), to je ten prvek, co dělá dobrou povídku i na provařené téma. Samozřejmě, ještě lepší by bylo (a na to jsem se tady těšil) čtenáře záměrně navádět na „provařený“ závěr a v posledním odstavci to originálně otočit jinam. Tedy například, z mnišky potulující se klášterem s obrovskou zakrvácenou dýkou v ruce a tím přivádějící hrdinky k šílenství, se vyklube kuchařka jdoucí porcovat čerstvě poražené prase….
K dalšímu: Já také nejsem věřící a církev nemusím, ale vraždící mnišky nepředstavují církev – každý křesťan (i fanatický) zná 1. přikázání NEZABIJEŠ. Poruší ho dnes (na rozdíl od středověku) jen šílenec – v medicínském slova smyslu.
Na to, aby se dnešnímu čtenáři zvednul žaludek, by popis musel být „brutálnější“ – tady je vidět, že to psalo „něžné“ pohlaví – málo krve a vyhřezlých vnitřností.
Nezlob se, ale „mystery story“ není totéž, co horor!

No... no... Předpokládám, že tohle je tvá prvotina je na Psancích.
Nejprve k formě. Začátek se mi docela líbil. Pár namitek bych sice našel, ale nejsou zásadní (a gramatiku nejsem schopen zkontrolovat). Byl jsem v příjemném očekávání, co se z toho vyvine... Bohužel mě závěr totálně zklamal! Slyšela jsi někdy o pointě? Do posledí chvíle jsem nemohl uvěřit, že závěrem opravdu bude to, co je čtenáři od poloviny přímo vnucováno, k čemu povídka s primitivní příročarostí směřuje! Čili, ptáš-li se na stupňování napětí - nic moc. Napětí je založeno na neznámu, na překvapení - a já byl pouze překvapen tím, že překvapení nepřišlo.
Obsahově je povídku třeba brát jako "mystery" bez vztahu k realitě. O to víc by mě zajímalo, proč sis (jako žena) vybrala právě toto téma? Co jsi tím chtěla říct?

Něco mi to připomíná...

Odette: Zkus psát víc, není to vůbec nejhorší.

taron: U oltáře? Beru to jako básnickou licenci :-)

Tak by mě zajímalo, jestli tohle o mně napsala nějaká má (reálná či vysněná) milenka.
Proč ale úvaha?

:))) Nesměju se básni, ale tomu, že jsem hledal slova pro vyjádření pocitů... a pohlédl jsem na taronin koment - trefné...
Nicméně pro mě je ten schizofrenik příjemnější, než ten předchozí... světlonoš smrti a zmaru.

Tím jen potvrzuješ, co jsem níže napsal :-))

Hádám že takhle si taron "psaní o holkách" nepředstavovala, ale ....dobrý pokus...

Taky tam mířím... slušná stanice

evelína: Přiznám se, že tvoje myšlenkové vazby – a tedy souvislosti s multikulturalitou- nejsem schopen v první části vysledovat. V druhé části bych si dovolil nesouhlasit. Respektive, budu souhlasit s myšlenkou, že to není o křesťanství (zatím) ani o tvé víře. Ale JE to o náboženství. Je to podělanost před nábožensky motivovaným násilím, ke kterému by mohlo dojít. Podělanost před důsledky vlastní imigrační politiky, podělanost před selháním levicových iluzí.