Jen bezvýznamná tragédie

Je to k smíchu i k pláči. Je to jako nakousnutý chleba s máslem, který přistál na dně odpadkového koše a už po něm ani pes neštěkne, leda by měl nesmírný hlad, ale takový tu nikde není. Všichni jsou již přesyceni a rozmazlení.
Toho rána byla jako tělo bez duše. Nezáleželo na tom, kam se chystá. Vlastně vše, co udělala – že se umyla, oblékla se, uvařila si černou neslazenou kávu, otevřela jogurt a vzala si prášky – vše bylo jen z jakési setrvačné povinnosti. Ani káva nevoněla jako dřív a jogurt byl bez chuti. V uších se prázdně rozhléhal osamělý tikot staromódních hodin. Tik-ťak. Tik-ťak. Z šedivého apatického rozjímání ji vytrhl až povědomý chladný závan vzduchu, jenž se sem dostal pootevřeným oknem a způsobil jí svým dotekem husí kůži.
Tik-ťak. Tik- Ale už je čas, vydechla
Chtěla již vyrazit a tak vstala, avšak náhle ji jakási neviditelná síla posadila nazpět. Ten pocit byl známý – musel tu být již mnohokrát – ale dnes to bylo něčím jiné.
Už nemám sílu ti vzdorovat, pronesla polohlasem.
V odpověď zazněl jen dutý prázdný smích. „To se dalo čekat!“
Její tvář v ten okamžik ze všeho nejvíce připomínala jen bahno narychlo naplácané na lebku v pokusu o vážný zjev, ale tvůrce jakoby opomněl dodat tu poslední špetku umu – tu, která by jeho dílu vdechla aspoň pocit skutečně živé bytosti.
„Selhalas!“ Opět… „Ale zkus to znova. Poučila ses?“
Oči, prázdné jako zhaslá světla, ani nemrkly, když začala ústa roboticky odříkávat.
Neexistuje Bůh, i kdyby byl, nezajímáme ho. Nejvyšší formou inteligence jsou stroje, člověk je slabý a nepotřebný. Přebytečnost lidí je patrná na příkladu mém. Ráno pouze vstanu a jdu a tak to má být.
Náhle se zarazila. Ale bývalo i jinak.
„Ne!“ zamítl toto pošetilé tvrzení hlas.
Kdesi v dálce se zatřepotal odlesk věcí, které již pominuly, a ona se rozvzpomněla na doby, kdy ji po tváři hladil lehký vánek, i na okamžiky, kdy se smála nebo plakala.
Avšak…
Co je to pláč? Jaké to bylo plakat? Existuje to ještě? Existovalo to kdy vůbec? Kde je pravda?
A býval tu přece i smích. Takové to bublání v břiše a přerývaný hlasitý vzduch deroucí se z plic, dále rozvibrován hlasivkami – byl to dobrý nebo špatný pocit? Smála se ráda? Cosi v nitru jí šeptalo, že ano, že to dělávala často, tak proč teď pochybuje i po pouhé existenci smíchu?
„Nic z toho pro tebe není. Jsou to zbytečnosti, které ti ubírají na výkonnosti. Je pravda, že některé fungovaly povzbudivě, ale mnohé z nich člověka pouze zdržují a snižují efektivitu jeho práce.“
Světla zhasla.
Budoucnost tkví v životě bez emocí, pravila.
„Tak tedy jdi a pracuj.“
A ona šla. Ale ne do ulic, které se podobaly jedna druhé, když je občas sledovala z oken. Nastoupila do výtahu a svezla se dolů.
Tam ji čekal její drobný pracovní stůl a nespočet mravenců, obklopených stroji, kteří stejně jako ona kdysi měli emoce. Ale přesto se od ní lišili. Švitořili a štěbetali, měli mnohem živější vystupování, přestože do jednoho byli neskutečně sobečtí, když se jednalo o jejich práci.
Mluvil i k nim ten hlas, co ji každého rána navštěvuje? Oči jako skla popelníků. Bez emocí, bez vůle. A s nikým nepromluvila ani slovo. Ne, oni ten hlas neslýchali… poněvadž jeho existenci ani nedokázali vycítit. Děti Boží. Ti, za něž se tolik obětovalo. Prázdné bezcenné bytosti. Proč pracují? Vždyť jen vytvářejí další stroje.
Pohlédla na svůj stůl. Její práce se týkala jedné z převratných, ale zároveň nesmírně zbytečných věcí – z jejího pohledu – vypracovávala návrhy na implantaci a řešení celkového problému umělých orgánů. I lidé se brzy budou moct stát stroji.
Do podzemí zavanul chladný vítr a ona věděla, že kontrola je opět zpět. Po celý den mlčky pracovala.
„Již pracujete 10 hodin, je čas si odpočinout,“ pronesl suše ženský hlas a všichni – přivyklí těmto způsobům – ihned vše vypínali a rozešli se k výtahům.
Jen se vyvezou nahoru do svých bytečků a pustí si televizi – animovaný film s prostou zápletkou – a pak se jim v tentýž čas na obrazovkách začnou promítat odlišné programy s hypnotizujícím účinkem, které jim zapíšou do mozku neexistující vzpomínky. To aby se druhého dne měli zase o čem bavit.
Proč všichni tomuto trendu podlehli, jen ona ne? Opravdu je to takhle, nebo to jsou jen její představy? A odkud to ví?
Sotva došla domů, sedla si za stůl a poslouchala tikot svých hodin. Neměla televizi. Odstranila většinu strojů. Jen v koutě se krčil zaprášený osobní robot, kterého z pro ni neznámého důvodu nedovedla vyhodit.
Pak už ani neseděla. Lehla si na zem.
„Prosím, je čas na vaše prášky,“ pronesl jí odporný ženský hlas.
Nechci…
„Prosím, již před pěti minutami jste si měla vzít své prášky,“ naléhal.
Nechci je…
„Prosím, vezměte si své prášky, je nutné, abyste je brala…“
…
Dokonalý svět zastřela noc. Téměř si toho nevšimla. Robotický hlas se jí podařilo nejspíše několik hodin ignorovat. Toho, že je zvláštní ticho, si všimla až po nějaké chvíli, když se její pohled upřel na zeď. Seznala, že tam je podivná drobná díra, z níž trčí několik drátků, a na zemi leží roztříštěné něco, co bývalo reproduktorem. Kdy ho vlastně zničila? Nevzpomínala si.
Pohlédla na své ruce. Skrze bledou kůži prosvítaly modré žíly. Kdysi by to bylo vážené a žádané – jako ctnost a výsada vyvolených, dnes to byl jen znak vyvrhelectví.
Tik-ťak. Tik-ťak.
Ciferník ukazoval za tři minuty půl páté. Radši si šla lehnout.
Ráno bylo stejně všední. Jen pár naučených pohybů a poté opět to zvláštní vědomí cizí přítomnosti.
„Stále se vzpouzíš?“
Ne, odtušila.
„Tak si seber věci.“
Mám otázky, pokusila se něco získat. Čas? Tikot hodin byl tak hlasitý, až ji bolela hlava. Vlastně netušila, co je jejím cílem.
„Otázky? Těch už bylo mnoho.“
Snad ještě dřív, než prolétla myslí, se ta slova zrodila kdesi hluboko ní. Mám právo-
„Ne! Nesnaž se tu nárokovat svá práva!“
Takže ho mám… Předměty znova začaly vrhat stíny. Chci vědět proč.
„Pro dobro lidstva,“ odtušil hlas ještě dříve, než stačila dokončit větu. Náhle, jakoby se tón toho hlasu změnil. Přestaly v něm být emoce. Jako když se spustí nějaká kazeta, ovšem ty už jsou v dnešní době pasé.
Proč si nevzpomínám na svou minulost? Vyslovila první otázku, co se jí drala na jazyk.
„Protože nechceš zapadnout.“
Ano, nechci patřit do tohoto pokřiveného světa strojů. Proč jsou všichni s tímhle umělým stavem tak spokojení? Cítila, že již se může zeptat na cokoliv. Právo – to slovo bylo klíč.
„Je to práce systému HW-Beta.“
Co je zač ten systém? Kdo jej vytvořil?
„Jedná se o univerzální štěstí všech lidí. Vytvořil jej doktor Cure.“
Kde je teď?
„Nechal se sám zařadit do systému.“
Muž, který vytvoří dokonalý systém dokonalého světa… Proč se vůbec diví, že si sám přeje být jeho součástí? Co tady nehraje?
Kdo jej tedy řídí, když ne on sám?
„My.“
Tím míníš stroje? Hovořila za ní snad jen touha po ujištění, že není blázen.
„Ano, roboty.“
Stvořil vás všechny doktor Cure?
„Ne.“
Kdo vás vytvořil?
„Doktorka Sense.“
Kde je teď?
„Nyní se nachází ve městě Alfa-1, oblasti Beta-30, ulici Alfa-Beta-2, dům evidenčního čísla 3647.“
Mohu se k ní dostat?
„Ne.“
Trochu ji to rozhodilo.
Na jakém principu ten systém funguje?
„Je to organismus spolupracujících robotů. Většina z umělé populace se stará o nejdůležitější roboty a zajišťuje jejich správný chod, ti pak mají na starost lidskou populaci, která nyní žije v pro ni vyhrazených rezervacích. Tato opatření byla zavedena, aby nedocházelo k většímu znečišťování planety.“
Jistě bylo logické, že je třeba zamezit znečišťování. O tom, že stav planety byl značně žalostný, ještě trochu povědomí měla. Přinejmenším tahle relativně nepodstatná informace byla v její hlavě ponechána dostupná jejímu myšlení.
Proč se lidé nevzpouzejí?
„Systém HW-Beta byl navržen tak, aby udržoval lidstvo šťastné.“
Robot hovoří o štěstí… Snad jako by on sám kdy mohl něco takového pocítit. Ale když tak přemýšlela… možná ti lidé dole byli šťastní. Možná ten pocit bezútěšnosti stravoval jen ji. A přesto se musela zeptat: Jakým způsobem?
„Průběh začlenění do systému má několik fází. V konečném důsledku je individuum udržováno šťastné.“
Udržováno šťastné – to vyznělo stejně jako udržováno uměle při životě – bezvládná loutka připoutaná na lůžko a pár pípajících strojů, přesvědčujících všechny zbloudilé duše, co zavítají do světlé místnosti, že žije. Ale jaký to byl život? Umělý… chladný… osamělý. Jaký je potom život těch, kdo jsou uměle šťastní? To do nich vstřikují endorfiny?
Popiš mi ty fáze.
„Nejprve se v mozku zablokují spouštěče negativních emocí.“
Jak? Hrůzná představa tenkých jehel a spousty hadiček se jí nemohla vydrat z mysli, přesto měla jakýsi prazvláštní pocit nepatřičnosti. Že realita bude jiná, než jakou ji vybarvuje její nedomrlá fantazie.
„Tato znalost ve mně není naprogramována, já pouze potvrzuji hlavní příkaz robotům, kteří zpravují nanoroboty.“
Kolik nanorobotů je třeba?
„Minimum. Dokáží se v lidském těle namnožit sami.“
Co všechno víš o dalších fázích?
„Následuje fáze, kdy se bezpečně odstaví vzpomínky na traumata. Tabula rasa. Následný stav štěstí je zprostředkováván plněním přání, která jsou částečně regulována. Je nežádoucí, aby si člověk přál ubližovat ostatním nebo vystavit systém HW-Beta z provozu. Kontrolu zajišťují nanoroboti se schopností autoimplantace. To je program Eta.“
Znamená to, že máte lidi plně pod kontrolou.
„Ano.“
Stejně jako já nikdo nevychází z… rezervace?
„Ano.“
Odkud se berou jejich vzpomínky?
„Hypnóza zajišťuje zápis žádoucích informací do mozků.“
Jaké informace jsou žádoucí?
„Prioritou je spuštění programů Gama-Delta a Epsilon.“
Popiš program Gama-Delta.
„Jedná se o program, který vychází z programu Alfa – zajištění základních životních potřeb. Cílem programu Gama-Delta je zajištění neustálé motivace k činnosti.“
Tedy, aby lidé stále pracovali?
„Ano.“
Proč pracují?
„Protože je to jejich program.“
Jakou jinou odpověď mohla od robota také čekat? Co je zač program Epsilon?
„Epsilon zajišťuje splnění reprodukčních požadavků.“
Jak?
„Podle vstupních údajů z programu Beta jsou vygenerování jedinci s nejvhodněji kombinovatelnou DNA. Fakta o těchto jedincích jsou poslána počítačům spravujícím program Epsilon, kteří pošlou nanorobotům zprostředkovávajícím správný chod programu Eta, aby nastavili produkování potřebných hormonů a zápis vzpomínek. V průběhu toho se oběma lidem zapíšou do mozku informace o jejich seznámení, společně strávených večerech a zajistí se, aby proběhl stav zamilovanosti, který je potřebný pro následnou reprodukci. Je-li to přáním obou lidí, jsou jejich vzpomínky ponechány do konce života. Případ, kdy si lidé přejí na sebe zapomenout, řeší program Epsilon-Eta.“
Popiš funkci programu Epsilon-Eta.
„Epsilon-Eta zajistí vymazání a přepsání vzpomínek na jinou osobu. Věčný je svit neposkvrněné mysli, jak řekl Alexander Pope.“
Jak se může stát, že při systému HW-Beta, nastává okamžik, kdy dva lidé nechtějí být spolu?
„Roboti nekontrolují vše. Program Epsilon nezajišťuje to, čemu lidé říkají láska. Pouze reprodukci.“
Vymýtili jste tím vrozená postižení?
„Správný průběh reprodukce zajišťuje program Epsilon-Alfa-Beta. Postižení lidé se již nerodí. 99,999% nemocí a chyb je odhaleno již v době, kdy začnou vznikat. Jestliže je nutná interupce, rodině jsou vzpomínky na těhotenství vymazány.“
Proč pracuji na vytváření umělých orgánů?
„Bylo zjištěno, že lidstvo podléhá značné degeneraci a ani výběr nejlepší kombinovatelné DNA či asistovaná reprodukce tomu není schopná zcela zamezit. Trvanlivost lidských orgánů je nízká a dosud nebylo zjištěno, co přesně způsobuje destrukci v průběhu lidského života – tedy až na samotný fakt času a opotřebování. Lidé z rezervace Alfa-1 se zabývají tímto problémem.“
Proč tedy ještě stále lidé přicházejí na svět přirozenou cestou? Proč rovnou nesestavujete DNA a nevytváříte lidi zcela uměle?
„Tuto otázku řeší rezervace Gama. V budoucnu s touto možností počítáme. Je 73,48% šance, že tuto metodu budeme muset zavést v průběhu dvou až tří následujících generací.“
Tik-ťak. Tik-ťak.
Samá čísla. Samé odhady… Ale jsou tu i jiné tíživé otázky. Jak dlouho již tento program funguje?
„Oficiálně dva roky.“
A neoficiálně?
„Vývoj započal prací Richard Feynmana, kterou zveřejnil roku 1959 – první, kdo se zabýval nanotechnologií.“
Kdo vyhlásil zahájení programu HW-Beta?
„Usnesl se na tom Celosvětový kongres.“
Svět… jak vypadal svět předtím? Rušná města, smog, rozbité cesty. Vlaky, vesnice, planiny, močály… Tolik slov popisujících kousky světa. Jak se mohlo stát, že se to omezilo jen na byt a práci v podzemí?
Kdo se ho zúčastnil?
„Zástupci 30 nejvlivnějších zemí,“ jen třiceti – jak se dalo čekat - „a já.“
Světla zablikala v údivu.
Proč se vymezuješ?
„Byl jsem vyvinut tak, abych si uvědomoval vlastní existenci a vyvíjel se.“
Proč?
„Abych spravoval systém HW-Beta.“
Je více robotů jako ty?
„Jsem jedinečný, ale existují mně podobní.“
Co je jejich prací?
„Opravit mě v případě poruchy, zastoupit mě v provozu, dočasně mě nahradit v případě, že budu chtít.“
Budeš chtít?
„Ano.“
Robot chce?
„Já ano,“ že by snad v tom hlase zazněla netrpělivost?
Jak je to možné?
„Byl jsem tak naprogramován. Doktor Cure mi implantoval drobný program, který toto umožňuje. Vytvořila jej však doktorka Sense.“
Jakoby ta jména vyslovoval s úctou. Ne, to nemohla být úcta. Kde by se vzala v robotově hlase?
Doktorka Sense se také zapojila do systému?
„Ne.“
Ale přece je neřídí člověk…
Popsal jsi mi její přesnou pozici, tak co s ní je?
„Je na rozhraní.“
Chvíli mlčela. Jak se mohlo stát, že já stojím mimo?
„Chyba v programu.“
Jaká chyba? Kdo ji způsobil?
„Pár řádků v Universu. Zapsala je doktorka Sense.“
Je více takových jako já?
„Ne.“
Proč to udělala?
„Nesdílela tentýž názor s doktorem Curem.“
V čem se jejich názory lišily?
„Chtěla zastavit vývoj. Vyřadila několik součástí z provozu. Ale nezdařilo se.“
Potrestali ji?
„Ne.“
Proč?
„Doktor Cure zahájil program dřív, než bylo zahájeno přelíčení, ještě před oficiálním termínem. Ti, kdo ji měli soudit, na ni zapomněli.“
On ji tedy zachránil? Proč, když chtěla zničit jeho práci?
„Ano, zachránil ji – aspoň z jeho pohledu to byla záchrana. Důvod je nám robotům dosud neznámý, ale doktor Cure to nazýval Agape. Na pochopení této složité lidské funkce pracuje rezervace…“
Agape… Láska…
Doktor Cure… Lawrence Cure… Robot povídal dál, ale ona ho nevnímala.
Dneska nikam nejdu, pronesla rozhodně. Chci, abys na mě už nemluvil.
A opět začalo být teplo.
Světlo zaplálo jako ohniště. Stíny byly dlouhé a obrysy najednou dávaly smysl.
Vzpomněla si a klesla v slzách k zemi. Najednou už věděla, jaké to bylo plakat, jaké to bylo se smát. Najednou už věděla, jaký byl její život předtím. Již zjistila vše, co potřebovala. A bylo to, jako když se otevře leporelo z dětství a na jeho tvrdých stránkách jsou k nalezení poznámky k příběhu, co se na něm udál. Příběhu, co byl tak obdivován, a přesto upadl v zapomnění, aby pak přinesl podivný pocit melancholie, až bude nalezen. A pak připlují vzpomínky – moře vzpomínek - a smutek, co spaluje duši. Poslední zbytek lidství.
Lawrenci… Proč? Proč jsi to celé zprovoznil i když jsi věděl, že to změní svět? Proč jsi lidem vzal lidství?
„Dělám to pro nás,“ mihlo se jí hlavou. Byla to vzpomínka na milovaný hlas. Vzpomínka, co ji přiměla pochopit. Již není cesty zpět.
Tik-ťak. Tik-ťak.
Ciferník ukazoval za pět minut dvanáct.
Tik-ťak. Tik-ťak. Tik-ťak.
…
Ráno. Všichni lidé v práci. Štěbetají o svých láskách a drobných problémech, ale hlavně radostech. Šumí to a žije.
Nikdo netuší, že systémem proběhl krátký zašifrovaný vzkaz. Nikdo si nepamatuje, že na dvě minuty zhasla světla. Nikdo neví, že muž číslo 32, bývalý doktor Lawrence Cure, bude ode dneška snít o jiné ženě, kterou mu právě vygeneroval program Epsilon. Drobná, na poslední chvíli zapsaná výjimka v systému pojmenovaná Agape, jež byla mezi roboty známá jako „chyba“, byla navždy vymazána.
Jako vyhozený nakousnutý chleba, který si nezískal ani štěknutí hladového psa.