ten strom vypadá jak spící,
zralý na prořez, dle odborníka
má smutek a čeká pohlazení
ráno, večer, v každou dobu denní
ať nebe rosou vzlyká,
jinovatky nit je na přeslici
či sněženky, ti malí závistivci
čas pohání co zvolna tiká,
teď věru nazbyt již jej není
pří podzimním kuropění,
však strom s rozkoší labužníka
zářivou pohlazen je lící

Mnoho myšlenek, mnoho pocitů, mnoho symbolů...
a jedno společné - láska.
Ta minulá i budoucí...

Na harmonickém obrázku
rudé květy, plápol krbu....
s úsměvem kladu otázku:
Kdo z nás nechtěl by mít "vrbu"
přítele i zpovědníka
k lásce co radu umí dát,
upřimně jen pravdu říká,
i za deště být kamarád

Proč vracíš se mi, lásko dávna,
ve verších skryta sonetů,
hlas hodin zní ze vzduchoprázdna
proč, lásko, živá nejsi tu

Snad trápit mě chceš žízní, hladem
proč pravdu skrýváš, nechápu,
mám sama bloudit listopadem
na obdiv čekat otrapů

Že nejsem ta, co znal jsi z balad
jen iluzí že planu žárem,
jsem bílou paní smutných nálad
stopa v sněhu za kočárem?

Ne, lásko, musím protestovat
zkus sítě vzdát se omylů,
já pod sklo nenechám se schovat
do sbírky vzácných motýlů

..ještě poslední lístek neopadl, poslední verš nedozněl...***

pochopíš právo pulsování poloprózy? - prostě píše Prostějanek... :o))

písmena ztracená v duze
písmena z hvězdného rámu
písmena zašlé desiluze
písmena Tvého monogramu

Příjemné vyvážení osamělosti úsměvem naděje ve druhém nádechu...:o)

podzim...
strom ztrácí listy
člověk iluze,
jaro přínáší nové...
tedy listy určitě

jednou budem za hvězdami,
ústa, šepot, objetí
věř, my nebudem tam sami
přítel Měsíc bude s námi,
tedy Měsíc, já a ty...

I podzimem lze nový život začít,
lásku křísit nadějnou krůpějí,
co na tom, že opadává list
a nostalgie zaůtočí na cit,
vždyť náznaky co k činům svadějí
že plame svíce jsou, jsem si jist

... tma, déšť
a pod postelí NIC
::
tak raději to němé ráno

Nepropadej předčasné beznaději, ještě mnohokrát si vyvrkneš kolena, než někdo zavolá: DOST!!!

..je to rok...
dosti dlouhá doba, aby se nebe vyjasnilo
nastálo...

...bývá pozdě na návrat...
nikdy není pozdě strhnout záclony,
vymést pavučiny minulosti
a dát se do pohybu
po spirále...

Já zrak upřený do dálky
jsem pravdu hledal snad,
či spatřit chtěl jsem rusalky
bez zastřených vnad?

Ve víně pravdu hledal jsem
i v žití zákulisí
pak, oslněn měsícem
na tvář jsem sáhl čísi

Snad v první chvíli jsem se lek
že ústa jsou tam němá
až první veršů paprsek
dí: Jsem pravda uvězněná

vy naše bublinky pod hradbami,
co se to stalo s vámi,
vždyť vy jste byly tak milé,
vy naše bublinky bílé,
již poslední bublinka mizí
louka je tichá, tak cizí...
****
Poněkud nepůvodní komentář, ale upřímný...:o)

téměř vždy jsme jen na půl cesty,
co je na konci (kromě Velveta)?

Nikdy toho neprožijem dost,
abychom nebyli zlomeni
znovu a znovu,
křivdou
zklamáním
nemocí
ale nejčastšji
láskou...

jdu tiše i ty po mém boku
však tápat nechci, to mi věř
jíním jak zatřpytí se keř
a výzva dýchne od závěje
je cizí smutek mému oku,
však chlad rozpuštěný v dlaních
nechce hrát si na zloděje
závoje kolem tvých boků
z mlhy, co se vine na nich